Teda lidi...

středa 8. listopadu 2017

autor: Yuko shimizu
... řeknu vám, tenhle podzim je vážně fičák!

Teď nemám na mysli vichřici, která se prohnala našimi luhy a háji, nýbrž fičák, který mě ráno vytáhne nedospalého z postele a večer mě do stejného místa uvrhne nazpět celého překvapeného, že je další den pryč.

Problémům už zásadně nepředcházím, dokonce je ani neřeším, nýbrž pouze hasím následky. Mailová schránka mi přetéká na zem, v diáři mám samé červené poznámky s mnoha vykřičníky a z třetího kafe za den se plynule stává standard.

Ne, nestěžuji si, jen bych se tímto chtěl omluvit svým drahým čtenářům za svou blogerskou nečinnost. Dobře vím, že se vše v lepší obrací (už jenom proto, že mám zase čas psát blog). Zde předávám své zkušenosti, které jsem nasbíral v uplynulých fofr-dnech:

- Vyžvejkanej čep na přední nápravě estékáčkem neprojde i navzdory faktu, že umyjete kapotu, vyluxujete kufr, koupíte novou lékárnu a pověsíte voňavý stromeček!
- Skutečnost, kdo bude řídit vůz, se u nás už neurčuje podle toho, kdo má větší chuť na víno, ale podle toho, kdo má kratší dobu propadlý řidičák.
- Člověk ušetří spoustu času, když si zavazuje boty až v práci. Možná si tam začnu taky čistit zuby.
- Sedmička vína ve dvou je doporučená denní dávka, že jo?? No jestli ne, já jí tedy rozhodně doporučuju.

Jo a ještě jedna politická:
- Z chlapa, který se nechal vyfotit v Berlusconiho vile, jak si opaluje šulina, se nestane dobrý prezidentský kandidát, ani když si koupí šálu a tlustý brejle.

A tady něco pro uklidnění. Na Bártovi teď doma "frčíme":


Ve vlaku...

čtvrtek 12. října 2017

zdroj
... cestou na pivo (zejména) mě často přepadá poezie. Naštěstí vozím tužku. To, co mě napadá cestou zpět, zásadně nezapisuji.

podzimní

ten obzor
si převlékl paruku
brodíš se v spadaných vlasech

jak okenní sklo je dech
který vane

mám rád
když držíš mě za ruku
a když jsme spolu v těch časech

ty vlasy jsou úplně
zlaté

už asi po sté
s pohledem do kraje
a výš

píseň větru
v hlavě mi zahraje
(však víš)

jako metronom
tempo mi udává pražců tón
a já se směju.


Sráči!

pondělí 2. října 2017

Jak je to vlastně s tou vinou a nevinou? Je neodsouzený člověk opravdu nevinný? Má právo smát se svému vyšetřovateli (trpícímu nedostatkem důkazů) až dokonce života jednoho z nich? Kdo může konat ve jménu spravedlnosti? A může se čin stejně zrůdný, jako ten odsouzencův, vůbec považovat za spravedlnost? Má někdo právo tohle všechno soudit?

Možná trochu moc otázek na jednu knihu, ovšem přesně tímto směrem se ubíraly moje úvahy v době, kdy jsem četl román Sráči napsaný americkým prozaikem Richardem Pricem. Je to kniha nabitá napětím, surovým nočním životem Jižního Bronxu, obavami, strachem a nejistotou hustou tak, že by se dala ukrojit.

V životě každého vyšetřovatele (tedy alespoň to tvrdí Price) existuje nejméně jeden vraždící gauner, kterého se nepodařilo dostat za mříže a jehož obličej musí detektiv vídat na svobodě, jako temnou připomínku toho, že spravedlnost má někdy dost bezzubé dásně. S myšlenkou na "svého" sráče se detektiv budí i chodí spát. Jeho vztah k němu dřív nebo později přeroste v posedlou snahu učinit spravedlnosti za dost, a to za každou cenu.

Billy je jedním z detektivů, který kvůli "škraloupu" z minulosti musí sloužit jako noční vyšetřovatel. Svoji rodinu vídá pár minut denně, v době, kdy oni vykračují do nového dne a on se naopak chystá ulehnout do postele. Jak se popere s nejasnou minulostí vlastí ženy, se svým sráčem i s faktem, že po jeho rodině někdo "jde" a on neví, na koho a kdy zaútočí příště? To vám samozřejmě neprozradím, ale chcete-li se to dozvědět, po této knize určitě sáhněte. Nebudete litovat.

Já osobně jsem si jako čtenář v knize prošel třemi fázemi, které zhruba odpovídaly třetinám příběhu. Kniha mě nejprve chytla a její čtivý styl mi nedal spát. Počáteční nadšení ale postupně ustoupilo pod tíhou četných jmen, postav a kriminálních případů, které spolu zdánlivě nesouvisely. V poslední třetině se ale mikropříběhy propojí v jeden celek a člověk hltá stránku za stránkou, protože někde tam na konci knihy čeká rozuzlení...

Potřebuju si něco ujasnit:

středa 13. září 2017

zdroj
to, že mám každý den chuť na horkou vanu,
že večer otvírám červené víno namísto bílého,
že mi ráno zebou na kole prsty,
že na chodníku nevidím jediné nahé ženské stehno,
že je kocour čím dál tím chlupatější,
že je v sedm večer tma jako v pytli,
že mám nutkavou potřebu štípat dříví do zásoby,
že nepiji espresso na terase, neboť by mi vychladlo dříve, než těch 30ml zhltnu,
že mám chuť číst severskou detektivku
a že když se smočím v bazénu, riskuji svou mužskou pověst...

...neznamená náhodou tohle všechno, že je léto v háji, že ne??

Slaměný vdovec...

středa 30. srpna 2017

autor: Brian Rea
- ráno mě budí zvuk padající prázdné plechovky od piva (kde se v té posteli vzala??)
- snídám nakládaný hermelín s cibulí
- večeřím romadur s máslem bez chleba a/nebo párky s chlebem
- vše samozřejmě konzumuji na gauči
- prostírám na novinách, neboť tak minimalizuji množství nádobí
- zarůstám vousem
- spát chodím na prase a sprchuji se až ráno (při představě, že musím mezi lidi)

... no a takhle já si tu teď žiju!

Krásné dny všem!


P.S.: Miláčku, už se vrátíš? Dochází mi romadur...

Až na dno!

úterý 15. srpna 2017

Aneb pár střípků z mého otcovského působení na droboť:

Pozorování perseid bylo magické. Leželi jsme na zahradě na karimatkách a sledovali tu nebeskou šou. Bety si celý den připravovala přání, na které bude myslet, až uvidí padat první hvězdu... Pozorování jsem prokládal chytrými řečmi o původu vesmírných těles a o rozdílu mezi meteorem a meteoritem.
"Tak co, Bety, přála sis něco?"
"Jo."
"To, co sis naplánovala?"
"Ne, přála jsem si, aby ten kometeorit nespadl na nás."

S kamarády jsme dětem (a nejen jim) letošní vandrování s krosnou na zádech okořenili hledáním legendárního, pohnutou historií obtěžkaného a všem brdským trampům dobře známého Zlatého dna. Nikdo vám neřekne, kde vlastně leží. Všichni se jen potutelně usmívají. Dokonce i druhdy výřečný Google mlčí jako hrob. Prostě a jednoduše - cestu na Dno si musí každý najít sám (stejně tak, jako cestu zpět).

Bylo by efektní popsat naše hledání jako vyčerpávající pouť, při které jsme kromě onoho Dna Zlatého našli i dno svých vlastních sil...
Bylo tomu ale jinak. Dali jsme dohromady všechny známé indicie a místo našli poměrně hladce. Jediné dno, na které jsme si cestou sáhli, bylo dno pivní lahve (shodou okolností také zlaté) z nedalekého kytínského pivovaru.

Přeji vám (ať už hledáte dno, či naopak cestu z něj), ať vám pěšinu nekřižuje bludný kořen a vaše hvězda dopadne vždycky dobře.

Proč mám vlastně rád kočky...

úterý 1. srpna 2017


...aneb desatero klíčových kočičích vlastností, které mě na nich fascinují (a jedna bonusová navíc):

autor: Griz

  • Kočka je za všech okolností pánem situace. Je jen na ni, kdy člověku udělá radost a uposlechne nějaký jeho "příkaz".
  • Kočka je pro mě ztělesněním absolutní svobody.
  • Kočka je jediný tvor na světě, který si dokázal domestikovat člověka.
  • Kočka je nesmírně tichý tvor. Pokud ji přesto někdy zaslechnete, bývá to zpravidla těsně předtím, než se vám zasekne do krku.
  • Když kočce nevyjde nějaký její záměr (třeba chytit tu otravnou mouchu), okamžitě vše kamufluje lízáním packy a nikdy při tom nevypadá trapně.
  • Kočka dokáže cvičit jógu několikrát denně, a to klidně třeba na okenním parapetu.
  • Kočka dokáže spát dva dny v kuse.
  • Kočka nemá závratě.
  • Kočka s láskou budí svoje blízké tím, že jim zasekne dráp do chodidla.
  • Kočka je jediný tvor ve vesmíru, který vypadá elegantně, i když si myje zadek.
  • ...navíc mi kočky připomínají chlapy. Necháte-li je dobře vyspat a dáte-li jim najíst, určitě se k vám vrátí...
Tak MŇAU!

(po)zdrav!

pondělí 24. července 2017

Tak nevím. Co svět světem stojí, chlap zdraví ženy, dítě dospělé, motorkář motorkáře, cyklista cyklistu, turista pocestné, běžec běžce a vodák... všechny.
Nechci být sentimentální, ale je mi smutno z toho, že se tento zvyk z lidí nějak vytrácí. Chápu, že na rušné cyklostezce člověk nebude zdravit každé kolo, protože to by vlastně nic jiného nedělal, ale nepozdravit kolemjdoucího na lesní cestě kdesi mimo civilizaci mi připadá tristní. Odpovědí na můj hlasitý pozdrav zpravidla bývá mlčení doplněné tupým výrazem.

Tenhle příběh je pravda a snim svůj klobouk, jestli jsem vám lhal. Zdravíme rodinku s dětmi:
"Tati, proč nám říkaj dobrý den?"
"Nevim, ale když ti to řikaj, tak jim asi taky máš říct dobrý den."

No nic, konec nářků. Svět je hezký místo i bez zdravících turistů. Naštěstí těch "zdravičů" je pořád celkem dost... a už jen kvůli nim to nepřestanu zkoušet. Takže hezky letně - vzletně:

Ahój!

letně...

úterý 18. července 2017

zdroj
Když tak sleduji datum minulého příspěvku, vidím, že jsem vás poslední týdny pěkně zanedbával. Byly to našlapané týdny. Práce, dovolená, zase práce, pak nějaká ta dřina na zahradě a do toho spousta cestování a jiných kratochvílí... Z toho všeho jsem jako tradičně vybral 5 bodů, které mi stály za to zaznamenat:

Volská oka zabalená do krabičky se jeví jako ta nejlepší snídaně do práce... Až do té doby, než do práce skutečně dorazíte a zjistíte, že jste vejce nedovezli v krabičce, nýbrž volně ložené v batohu.

Letošní léto jsme zahájili ozdravným pobytem v jedné kouzelně zapadlé šumavské vísce, kde není ani hospoda, jen koloniál namalovaný na zdi staré stodoly (točí se tu seriál)...

Při komunikaci s dětmi musím příště volit vhodnější formulace. Například pobídnutí "smočte se ve Vydře" pochopily obě naše slečny jako pokyn ke zmáchání oblečení.
Když jsem pak vysvětloval problematiku rozvodí, použil jsem příklad: "Když plivneš doleva, doputuje to do Černého moře. Když plivneš doprava, tak do Severního". Následně jsem si dosyta užil pohrdavé pohledy zodpovědných rodičů, kteří znechuceně sledovali naši Bety, kterak ověřuje pravdivost mého tvrzení.

Už jsem pochopil, že patriotičtí Šumavané neradi slyší přirovnání, že Brdy jsou ve skutečnosti malá Šumava. Kupodivu jsem se u nich nesetkal s pochopením ani s mojí verzí, že Šumava jsou ve skutečnosti velké Brdy. Člověk se nezavděčí.

Vlastně ani nevím, na jak úžasně bezchybné dovolené bych musel být, abych se nakonec stejně netěšil domů... Ještě jsem takovou nezažil. Asi jsem divný. A nebo šťastný tam, kde jsem...

Užívejte dny!