leden...

sobota 14. ledna 2017

...v plném proudu!

zdroj: Pinterest
Nikdy jsem zimu moc nemusel. Vnímal jsem ji jako období, kdy se blbě běhá a nedá se jezdit na skútru. V lednu už jsem se těšil na duben a hypnotizoval kalendář v naději, že se o pár stránek pootočí. Letos se ale něco stalo. Užívám si všechno, co jsem dříve nenáviděl:
- bílé fleky od posypové soli na nohavicích
- pletenou čepici, která kouše
- styl běhu, kdy po dvou krocích vpřed následuje sklouznutí o jeden vzad
- zaparkovaný skútr, který chodím pravidelně poplácat po sedle
- cestování ve zpožděném a přetopeném vlaku s jazzovou stanicí na uších a knížkou v ruce
- užívám si mráz
- užívám si brzké stmívání
- a navíc jsem zjistil, že sníh perfektně čití boty. Je takový... očistný!

Je to pro mne velký průlom, protože počínaje letoškem už neexistuje část roku, kterou bych neměl rád.

A co jinak?

- čtu Praha noir (recenze již brzy!)
- po dlouhé době zase sýrařím
- koukám na Jobse
- a v mezičasech měním poblité povlečení (děti si přehazují střevní virózu)

Jo a abych nezapomněl: Dneska je tomu 39 let, co Johnny Rotten ze Sex Pistols prohlásil větu "Taky jste se někdy cítili podvedení? Dobrou noc..." a svým následným odchodem z pódia (a taky z kapely) udělal tečku za krátkou a neopakovatelnou érou opravdového PUNKu...

Ačkoliv... punk's not dead! Tak "dobrou noc".





Rýmička!

čtvrtek 29. prosince 2016

Už je to tak. Téhle zákeřné chorobě není svaté nic - dokonce ani Vánoce. Pod tíhou nemoci, která bývá pro mužskou populaci smrtelná, jsem ulehl do peřin a během dvou dnů dočetl tři knihy... Dnes bych rád napsal pár řádků o první z nich. Bude to pro mě těžké, protože je řeč o mém oblíbenci - o mnou zbožňovaném Harukim Murakamim (nebo jak se to skloňuje?) a bohužel tentokrát nechystám řádný chvalozpěv. Takže vysmrkat, odkašlat a jdeme na to:

Haruki Murakami: Spánek


Útlou knížečku donesl ve své kouzelné náruči sám Ježíšek. Radostně jsem ji osahal, očichal její stránky a nadšeně prolistoval překrásné ilustrace německé umělkyně Kat Menschik. Tiskařské a grafické provedení knihy je skutečně nádherné a bohužel musím konstatovat, že je tím nejhodnotnějším, co jsem v knize nalezl.

Kniha odpovídá rozsahově spíše povídce. Začíná větou: "Je to už sedmnáct dní, co nemůžu spát."
Pro mne jako manžela chorobného nespavce poměrně slibný začátek. Příběh nám poodhaluje krátký úsek života ženy, jejíž spánkový rytmus postihla záhadná anomálie. Přestala cítit potřebu spánku a s osmi hodinami denně, které díky tomu získala, nakládá po svém: čte a čte a čte... Povídka nás provádí jejími sedmnácti dny "nespánku" a člověk se chtě nechtě neubrání myšlenkám, jak by s takovým "darem" naložil on sám. Je spánek něco, co nás obohacuje a dodává životní sílu a energii, nebo je to neefektivní proces, díky kterému ztrácíme celou třetinu života a ten se pak točí jen kolem povinností a rutinních činností, které nepřináší žádnou radost? Hrdinka povídky má jasno...

...a já mám zase jasno, co se týče povídky jako takové. Ač mi to trhá moje čtenářské srdce, musím zkonstatovat, že (i přes zajímavé myšlenky a typicky Murakamiovský konec, který vám vyrazí dech), se jedná o celkem tuctovou povídku, která by bez značky MURAKAMI na jmenovce neměla šanci na vydání.

Tolik moje rýmou zalepené a ukašlané dojmy. Nenechte se ale ovlivnit názorem jednoho maroda, protože jak známo - tisíc lidí, tisíc názorů - a já budu rád, když mi ten svůj názor prozradíte třeba v komentáři. Já si zatím uvařím zázvorový čaj.

Adventní bilance...

čtvrtek 15. prosince 2016

autor: Feline Artisan
Tak už zase (pánbůh zaplať) běhám.
(Tedy pokud si nezapomenu vzít boty, jako třeba dnes.)

S holkami jsme zaskočili do kina na kritikou ztrhaného Anděla Páně 2. Jelikož jsem neočekával americký velkofilm, ani zápletku hodnou severské detektivky, ale pohádku, kde dobro vítězí nad zlem, byl jsem plně spokojen.

Čekání na kino si krátíme krátkou procházkou po tržišti na náměstí, kde se čas zastavil v lednu 1990 a od mých klukovských let se tu nezměnilo vůbec nic:
Bodrý chlapík v kulichu vábí kolemjdoucí muže na zbrusu novou leštěnku na lak auta, jejíž nevídané účinky demonstruje na kapotě zaparkovaného vozu. Postarší paní nabízí kousavé svetry nadměrných velikostí, z grilovaných párků odkapává omastek do ohně a halí celé náměstí do šedobílé mlhy. Zlatým hřebem skanzenu je umělý penis trčící z šedivých tepláků navlečených na figuríně před stánkem s šusťákovými bundami. Jediné, co mi chybělo, byli zlatem ověšení hráči skořápek. Škoda, možná bych si z nostalgie vsadil!

V příštím životě chci být náš kocour. Celé noci někde lítá a den prospí v mojí posteli. Budí se jen na maso nebo smetanu. Jestli existuje reinkarnační pořadník, rád bych se tam zapsal...

Čas nějak hrozně pádí. Ježíšek za dveřmi, volby na dohled, zima na krku a naše dcera má první podprsenku. To nezastavíš...

Černý...

sobota 26. listopadu 2016

...pátek.

zdroj: Pinterest
Nevím jak na vás, ale na mne letos "Black Friday" útočí úplně ze všech stran. Z televizních reklam, z rádia, z plakátů, dokonce i malé krámky na náměstí mají svůj Černý pátek. Kde se tu vůbec vzal? Mně jako první evokuje termín Black Friday krach na newyorské burze. K tomu totiž došlo 24. října 1929, což byl čtvrtek. Proto se tomu dni ve Spojených státech říká černé úterý a v Evropě pátek (hned je v tom více jasno, ne?).

Ovšem Black Friday, který na nás vyřvává zelený mimozemšťan z reklamy na tablety s krachem na burze nesouvisí. V Kanadě a USA tak říkají víkendu, který následuje po Dnu díkůvzdání a kterým vlastně startuje celá upocená nákupní horečka (velké obchody tu většinou otevírají už o půlnoci, aby mohli slev-chtiví zákazníci rozbít pár regálů a ušlapat několik prodavačů).

Přátelé, jděte mi s tím černým pátkem k šípku. Pro mě začíná advent, a ten v mých očích zhmotňuje všechno to, co Černý pátek (jakožto svátek konzumerismu) popírá.

Já zapaluji první svíčku, trochu zpomaluji (mrk mrk) a zdvihám vztyčený prostředníček všem zeleným mužíkům z reklamy.

Jdu si dát Černý kafe.

Jazyk...

pondělí 14. listopadu 2016

... na vestě!

autor: Ronald Searle

Už je to týden, co si moje drahá žena rozervala kotník na cimprcampr.
Byl to výživný týden! Střídám funkce svačináře, taxikáře, zdravotního bratra, kuchaře (husa se prý povedla), uklízeče, topiče, nákupčího, mamky, taťky a protože mezitím potřebuji ještě pracovat, nenacházím čas a sílu na čtení, běhání, ani psaní - z čehož začínám mít mírné deprese.

A proč to píšu, když to není ani vtipné, ani důležité, ani čtivé a ani zajímavé? Účelem tohoto úsporného příspěvku nebylo vyvolat soucit, nýbrž vzdát hold mojí M. a všem ženám, kterým slouží obě nohy a zvládají všechno to, co nyní padlo na má bedra... mít klobouk, smeknu.

No nic, tak hluboký nádech, pěsti pěkně na bradavky a vyrazit vstříc novému týdnu!

osmadvacátého

pátek 28. října 2016

Na hradě tři brady...
...a v podhradí Brady!



























Krásný sváteční den vám všem!

Hlas v hlavě

pátek 21. října 2016

zdroj: Pinterest
Dlouho jsem se v mladické nerozvážnosti a pýše bránil takzvaným audioknihám. "Knížka se má přece číst, čichat a hladit..." Dnes (přestože mám do moudrosti stále daleko) už vím, že jsou příběhy, které si nikdy nepřečtu, tak proč si jimi alespoň nezkrátit cestu autem? S M. máme několik oblíbených audioknih, které nás každý večer uspávají. Já poslední dobou často poslouchám časopis Respekt. Jsem předplatitel (mimochodem - spojení "předplatit si respekt" je kouzelná věta, naštěstí už je po volbách, a tak mě nikdo nemůže podezřívat, že narážím na politiku. Ani Andrej.)... No a jako předplatitel Respektu (s velkým písmenem) mám přístup také k audio verzím článků. Například včera ráno mi hlas v hlavě předčítal poutavý článek o hlasech v hlavě (asi jako malíř malující malíře). Ušima čtu při běhu, ve vaně, v posteli, dokonce i na skútru a rozhodně nemám pocit, že bych díky tomu méně četl, čichal a hladil stránky papírových knih. Buď pochválena, audiokniho!

Jak jste na tom vy?

Měří to třičtvrtě metru...

sobota 8. října 2016

... a zázraky se dějí! A né, že ne!

zdroj: Pinterest
Seděl jsem v pracovně, když se na terase ozvalo tvé mňoukání. Můj nevěřícný pohled asi jen tak nezapomeneš. Jako první jsi poznal lednici (a v ní smetánku a masíčko), potom svoji misku, pak pelech (naši postel) a nakonec i nás. Asi tomu nevěříš, jako my. Jsi obrovský a trochu divoký, ale jsi to ty.

Za ten čtvrt rok, co jsi byl pryč, se mi o tom zdálo snad stokrát. Dnes se to opravdu stalo. Vrátil ses. Jen malinko tlustší, než jsi byl v těch snech...

Štípněte mě!

drobno-září

čtvrtek 22. září 2016

zdroj: Pinterest
Terezka se dala na výrobu mikro-doplňků pro mini-figurky (řeknu vám, není nic lepšího, než je hledat zapadlé na dně metrové bedny mezi dýněmi). Když se přijde pochlubit, co zase vyrobila, většinou dorazí s pinzetou v ruce a v ní drží téměř neviditelný kartáček na zuby, učebnici matematiky či psací stůl i s vysouvacími šuplíky. Kýchání zakázáno. Vysávání přirozeně nepřipadá v úvahu.

Máme Ášu juniora. Říkáme mu Tobiáš, aby netrpěl frustrací z pocitu, že je vlastně náhradník. Je to takové mikro-štěstí v kožichu. (Pominu-li pár drobností, jako noční únik na střechu, ranní sekání do chodidel, záměnu koše s prádlem za kočičí záchod a záměnu naší toalety za kočičí misku, je to učiněný anděl!)

Dnes ráno mi na obličeji spočinuly první mikro-kapičky ranní mlhy. Byly chladné a takové čerstvě voňavé. Podzim se nemohl ohlásit stylověji.

Zablácené běžecké boty, červené víno, horká vana, krb, čaj a svetr! Obvyklá mozaika podzimních mini-radostí je tady.

Tímto telegrafickým drobno-příspěvkem bych vám rád popřál barevný začátek podzimu složený ze samých šťastných mikro-chvilek...