Potřebuju si něco ujasnit:

středa 13. září 2017

zdroj
to, že mám každý den chuť na horkou vanu,
že večer otvírám červené víno namísto bílého,
že mi ráno zebou na kole prsty,
že na chodníku nevidím jediné nahé ženské stehno,
že je kocour čím dál tím chlupatější,
že je v sedm večer tma jako v pytli,
že mám nutkavou potřebu štípat dříví do zásoby,
že nepiji espresso na terase, neboť by mi vychladlo dříve, než těch 30ml zhltnu,
že mám chuť číst severskou detektivku
a že když se smočím v bazénu, riskuji svou mužskou pověst...

...neznamená náhodou tohle všechno, že je léto v háji, že ne??

Slaměný vdovec...

středa 30. srpna 2017

autor: Brian Rea
- ráno mě budí zvuk padající prázdné plechovky od piva (kde se v té posteli vzala??)
- snídám nakládaný hermelín s cibulí
- večeřím romadur s máslem bez chleba a/nebo párky s chlebem
- vše samozřejmě konzumuji na gauči
- prostírám na novinách, neboť tak minimalizuji množství nádobí
- zarůstám vousem
- spát chodím na prase a sprchuji se až ráno (při představě, že musím mezi lidi)

... no a takhle já si tu teď žiju!

Krásné dny všem!


P.S.: Miláčku, už se vrátíš? Dochází mi romadur...

Až na dno!

úterý 15. srpna 2017

Aneb pár střípků z mého otcovského působení na droboť:

Pozorování perseid bylo magické. Leželi jsme na zahradě na karimatkách a sledovali tu nebeskou šou. Bety si celý den připravovala přání, na které bude myslet, až uvidí padat první hvězdu... Pozorování jsem prokládal chytrými řečmi o původu vesmírných těles a o rozdílu mezi meteorem a meteoritem.
"Tak co, Bety, přála sis něco?"
"Jo."
"To, co sis naplánovala?"
"Ne, přála jsem si, aby ten kometeorit nespadl na nás."

S kamarády jsme dětem (a nejen jim) letošní vandrování s krosnou na zádech okořenili hledáním legendárního, pohnutou historií obtěžkaného a všem brdským trampům dobře známého Zlatého dna. Nikdo vám neřekne, kde vlastně leží. Všichni se jen potutelně usmívají. Dokonce i druhdy výřečný Google mlčí jako hrob. Prostě a jednoduše - cestu na Dno si musí každý najít sám (stejně tak, jako cestu zpět).

Bylo by efektní popsat naše hledání jako vyčerpávající pouť, při které jsme kromě onoho Dna Zlatého našli i dno svých vlastních sil...
Bylo tomu ale jinak. Dali jsme dohromady všechny známé indicie a místo našli poměrně hladce. Jediné dno, na které jsme si cestou sáhli, bylo dno pivní lahve (shodou okolností také zlaté) z nedalekého kytínského pivovaru.

Přeji vám (ať už hledáte dno, či naopak cestu z něj), ať vám pěšinu nekřižuje bludný kořen a vaše hvězda dopadne vždycky dobře.

Proč mám vlastně rád kočky...

úterý 1. srpna 2017


...aneb desatero klíčových kočičích vlastností, které mě na nich fascinují (a jedna bonusová navíc):

autor: Griz

  • Kočka je za všech okolností pánem situace. Je jen na ni, kdy člověku udělá radost a uposlechne nějaký jeho "příkaz".
  • Kočka je pro mě ztělesněním absolutní svobody.
  • Kočka je jediný tvor na světě, který si dokázal domestikovat člověka.
  • Kočka je nesmírně tichý tvor. Pokud ji přesto někdy zaslechnete, bývá to zpravidla těsně předtím, než se vám zasekne do krku.
  • Když kočce nevyjde nějaký její záměr (třeba chytit tu otravnou mouchu), okamžitě vše kamufluje lízáním packy a nikdy při tom nevypadá trapně.
  • Kočka dokáže cvičit jógu několikrát denně, a to klidně třeba na okenním parapetu.
  • Kočka dokáže spát dva dny v kuse.
  • Kočka nemá závratě.
  • Kočka s láskou budí svoje blízké tím, že jim zasekne dráp do chodidla.
  • Kočka je jediný tvor ve vesmíru, který vypadá elegantně, i když si myje zadek.
  • ...navíc mi kočky připomínají chlapy. Necháte-li je dobře vyspat a dáte-li jim najíst, určitě se k vám vrátí...
Tak MŇAU!

(po)zdrav!

pondělí 24. července 2017

Tak nevím. Co svět světem stojí, chlap zdraví ženy, dítě dospělé, motorkář motorkáře, cyklista cyklistu, turista pocestné, běžec běžce a vodák... všechny.
Nechci být sentimentální, ale je mi smutno z toho, že se tento zvyk z lidí nějak vytrácí. Chápu, že na rušné cyklostezce člověk nebude zdravit každé kolo, protože to by vlastně nic jiného nedělal, ale nepozdravit kolemjdoucího na lesní cestě kdesi mimo civilizaci mi připadá tristní. Odpovědí na můj hlasitý pozdrav zpravidla bývá mlčení doplněné tupým výrazem.

Tenhle příběh je pravda a snim svůj klobouk, jestli jsem vám lhal. Zdravíme rodinku s dětmi:
"Tati, proč nám říkaj dobrý den?"
"Nevim, ale když ti to řikaj, tak jim asi taky máš říct dobrý den."

No nic, konec nářků. Svět je hezký místo i bez zdravících turistů. Naštěstí těch "zdravičů" je pořád celkem dost... a už jen kvůli nim to nepřestanu zkoušet. Takže hezky letně - vzletně:

Ahój!

letně...

úterý 18. července 2017

zdroj
Když tak sleduji datum minulého příspěvku, vidím, že jsem vás poslední týdny pěkně zanedbával. Byly to našlapané týdny. Práce, dovolená, zase práce, pak nějaká ta dřina na zahradě a do toho spousta cestování a jiných kratochvílí... Z toho všeho jsem jako tradičně vybral 5 bodů, které mi stály za to zaznamenat:

Volská oka zabalená do krabičky se jeví jako ta nejlepší snídaně do práce... Až do té doby, než do práce skutečně dorazíte a zjistíte, že jste vejce nedovezli v krabičce, nýbrž volně ložené v batohu.

Letošní léto jsme zahájili ozdravným pobytem v jedné kouzelně zapadlé šumavské vísce, kde není ani hospoda, jen koloniál namalovaný na zdi staré stodoly (točí se tu seriál)...

Při komunikaci s dětmi musím příště volit vhodnější formulace. Například pobídnutí "smočte se ve Vydře" pochopily obě naše slečny jako pokyn ke zmáchání oblečení.
Když jsem pak vysvětloval problematiku rozvodí, použil jsem příklad: "Když plivneš doleva, doputuje to do Černého moře. Když plivneš doprava, tak do Severního". Následně jsem si dosyta užil pohrdavé pohledy zodpovědných rodičů, kteří znechuceně sledovali naši Bety, kterak ověřuje pravdivost mého tvrzení.

Už jsem pochopil, že patriotičtí Šumavané neradi slyší přirovnání, že Brdy jsou ve skutečnosti malá Šumava. Kupodivu jsem se u nich nesetkal s pochopením ani s mojí verzí, že Šumava jsou ve skutečnosti velké Brdy. Člověk se nezavděčí.

Vlastně ani nevím, na jak úžasně bezchybné dovolené bych musel být, abych se nakonec stejně netěšil domů... Ještě jsem takovou nezažil. Asi jsem divný. A nebo šťastný tam, kde jsem...

Užívejte dny!

TEST: Lowe Alpine Cholatse 65:75

úterý 20. června 2017

Přišel čas na pošimrání chuťových buněk outdooristů, tuláků, vandráků i jiných milovníků všech těch skrytých kapsiček, vychytaných popruhů a nepromokavých materiálů. Přišel totiž čas hodnocení batohu Cholatse od výrobce Lowe Apline.

Pohodlně se usaďte a já začnu hezky od Adama...


Život mi v poslední době...

pátek 16. června 2017

... připomíná nějaký hloupý nekonečný seriál. Díl střídá díl, já se ani nenaději a už jsem u páté série. Všechno nějak strašně pádí, mám pocit, že pořád něco dělám a zároveň, že nedělám vůbec nic (resp. to moje snažení není nikde vidět). Zkusím to nějak zlomit. Asi přepnu kanál na zprávy, nebo nějaký děsně chytrý dokument.

Pořekadlo "co není v hlavě, musí být v nohách" platí na 100%. Kdyby ale mělo platit i obráceně, musel bych být génius, protože v nohách toho poslední týdny moc nemám (soudě dle mého ne-běhání). Zkusím tu bilanci alespoň trochu napravit na celonočním pochodu. Pak vám dám vědět, jak se to projevilo v hlavě.

Letos poprvé jsem odložil nedočtenou knihu. Většina z vás mě bude asi pranýřovat - byly to totiž Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Vlastě ani neumím přesně říct, proč si mě ta knížka nedokázala udržet až do svého konce, ale stalo se to. Pravděpodobně jsme já i kniha vibrovali každý na jiné frekvenci. Přesto si myslím, že je to povedený kus a možná se k ní jednou vrátím, až si ty vibrace trochu sladíme.

Nedávno jsem jel na veterinu Ášovi pro tablety a nechtěně jsem zaslechl rozhovor doktora s majitelkou fenky, které muž kroužil ultrazvukem po pupku:
"Tak budete maminka..."
"To je k**va!"
"To je příroda, no..."
"Dě*ka!"
"Ale no tak..."
"To je v p**i!"
"No, milá pani, právě, že už je to dál..."

Ať už jsou vaše dny naladěny na nekonečný seriál, nebo chytrý dokument, ať už máte v hlavě, nebo v nohách, ať už souzníte s Hartlem, nebo vibrujete na jiné frekvenci, ať řešíte psí potraty, nebo se těšíte na další páry psích očí... všichni mějte krásný zbytek jara.
Život je přecijen fajn...

TEST: Ontario Rat-1

pondělí 5. června 2017


Aneb "každý muž má mít nůž"!
Dnes nebude žádná vtipná historka, ani odlehčená glosa. Dneska bude recenze... A to pěkně ostrá!

Mám rád takzvané EDC nože (neboli nože na každodenní nošení). Ať už mám na sobě rifle, šortky, nebo nějaké trochu slušnější kalhoty (nestává se často), vždycky ho v kapse nosím. Už roky.

Asi si umíte představit moje nadšení, když jsem si konečně po letech udělal radost a objednal legendu mezi otevíracími noži - americký RAT 1 od firmy Ontario, familiérně zvaný "krysa"...

Zvraty

čtvrtek 25. května 2017

Poslední dobou jsou moje dny plné nečekaných zvratů. Počasí dělá kejkle, chladno střídá vedra, déšť a vítr zase vystřídalo sucho. Já jsem jeden den fit a druhý den chcípám v posteli a potím už třetí tričko. Asi mi to všechno nějak vlezlo na mozek, protože jsem v blouznivé horečce vytáhl starý šicí stroj Veritas po mámě a začal šít! Pár povlaků na polštáře, pak tašku a nakonec jsem si ještě přešil košili. Naštěstí mne horečky opustily dřív, než jsem si stačil předplatit Burdu.

Začal jsem si kreslit takový občasníček-deníček. Zvykl jsem si ho nosit stále v kapse. Inu, jeden obrázek vydá za tisíc slov, to je stará pravda.

Tak se mějte, já jdu hledat střihy na šaty, M. by potřebovala nový.

P.S.: Dneska je ručníkový den. Víte, kde máte ručník?