Ksrdcivzetí

pátek 19. ledna 2018

zdroj
Nemám moc rád předsevzetí. Teď nemyslím onen ušlechtilý úmysl na sobě zapracovat a stát se lepším člověkem. Myslím konkrétně to slovo.

Podle Ústavu pro jazyk český je původem slova spojení "před se vzíti", neboli něco si vzít před sebe.

Co s takovým předsevzetím? Aby se člověk dostal k cíli, je potřeba jej zdolat, přemoci, přelézt, či jinak překonat. Člověk se pak do cíle dostane značně vyčerpán a mnohdy tam ani nedorazí.

Já jsem letos žádné předsevzetí neučinil, nechtěl jsem si před sebe stavět nic, co by mi mohlo bránit v pohybu kupředu. Místo toho jsem se rozhodl vzít si několik málo věcí k srdci. Myslím, že tam budou mnohem užitečnější, než jen tak ledabyle postavené přede mne. Zkrátka, učinil jsem několik "ksrdcivzetí".

Ne všechna jsou jednoduchá a některá celkem bolí. Všechna jsou ale od srdce / u srdce.

Krásný pátek a volnou cestu všem!

Ta vánoční nálada...

čtvrtek 21. prosince 2017

autor: Tracy Hetzel
... na mě letos né a né skočit. Zkoušel jsem snad všechno. Inhaloval františka, nosil jsem červené ponožky se vzorem sněhových vloček, dokonce jsem si v zoufalosti pouštěl do sluchátek Janka Ledeckého.

Procházka po Staroměstském náměstí mi vánoční náladičku také nevykouzlila. Zato jsem tam chytil rýmu a panickou hrůzu z davu.

O týden později jsme to zkoušeli v jiné metropoli, tentokrát té západočeské. Ani tady mi kupodivu stánky s bižuterií, všemožnými pochutinami smaženými na palmovém tuku a přeslazeným svařákem na blížící se svátky nikterak nenavnadily.

Už už jsme to s rodinkou chtěli vzdát, když to najednou přišlo... čas se zastavil, z nebe se začal sypat bílý sníh, z pódia pěl ženský sbor něžnou píseň, kolem proběhl v pase zlomený malý hoch v šusťákové kombinéze s vánočním stromkem na zádech a mám pocit, že kdesi v pozadí padala hvězda za zvuku rolniček.

Od té doby se mě drží, nebo možná ji držím já. A už jí nepustím. Nepustil jsem jí dokonce ani když jsme se v té vánici vraceli 30km rychlostí po dálnici a neviděli nic než padající chuchvalce sněhu, ani když jsem druhý den ráno cestou na vlak uklouzl na silnici, a dokonce ani když jsem si spálil jazyk vánočním čajem se skořicí a badyánem.

Mám ji rád, tu vánoční náladu...

Už jí máte taky?

Mráz...

úterý 5. prosince 2017

... je tady:

- Výluky vlaků začínají být tak spolehlivě pravidelné, že by se mohly rovnou zapsat do jízdního řádu (inu, kalamita - dva milimetry sněhu!)...

- Jelikož chodím domů nejpozději z rodiny, před krbem už na mě většinou nezbývá místo. To nejlepší obsadí kocour, ta dobrá místa zalehnou děti, to nejhorší moje milovaná žena a mně jednoduše nezbývá nic jiného, než si nalít panáka a lehnout si do horké vany...

- Mráz si tahám do postele (myslím povedenou detektivku Bernarda Miniera, kterou zrovna čtu)...

- Pod bodem mrazu jsou i moje naběhané objemy. Ovšem pomyšlení, že od ZÍTŘKA zase určitě začnu, mě hřeje u srdce...

- Myslím, že člověk by měl žít s přírodou a poslouchat svoje tělo. A to moje chce hibernovat! Nakonec je to docela příjemné přestat se bránit a oddat se tomu mrazem zpomalenému toku času. 

Taky zamrzáte?

Vzbuďte mě na jaře ♥

Teda lidi...

středa 8. listopadu 2017

autor: Yuko shimizu
... řeknu vám, tenhle podzim je vážně fičák!

Teď nemám na mysli vichřici, která se prohnala našimi luhy a háji, nýbrž fičák, který mě ráno vytáhne nedospalého z postele a večer mě do stejného místa uvrhne nazpět celého překvapeného, že je další den pryč.

Problémům už zásadně nepředcházím, dokonce je ani neřeším, nýbrž pouze hasím následky. Mailová schránka mi přetéká na zem, v diáři mám samé červené poznámky s mnoha vykřičníky a z třetího kafe za den se plynule stává standard.

Ne, nestěžuji si, jen bych se tímto chtěl omluvit svým drahým čtenářům za svou blogerskou nečinnost. Dobře vím, že se vše v lepší obrací (už jenom proto, že mám zase čas psát blog). Zde předávám své zkušenosti, které jsem nasbíral v uplynulých fofr-dnech:

- Vyžvejkanej čep na přední nápravě estékáčkem neprojde i navzdory faktu, že umyjete kapotu, vyluxujete kufr, koupíte novou lékárnu a pověsíte voňavý stromeček!
- Skutečnost, kdo bude řídit vůz, se u nás už neurčuje podle toho, kdo má větší chuť na víno, ale podle toho, kdo má kratší dobu propadlý řidičák.
- Člověk ušetří spoustu času, když si zavazuje boty až v práci. Možná si tam začnu taky čistit zuby.
- Sedmička vína ve dvou je doporučená denní dávka, že jo?? No jestli ne, já jí tedy rozhodně doporučuju.

Jo a ještě jedna politická:
- Z chlapa, který se nechal vyfotit v Berlusconiho vile, jak si opaluje šulina, se nestane dobrý prezidentský kandidát, ani když si koupí šálu a tlustý brejle.

A tady něco pro uklidnění. Na Bártovi teď doma "frčíme":


Ve vlaku...

čtvrtek 12. října 2017

zdroj
... cestou na pivo (zejména) mě často přepadá poezie. Naštěstí vozím tužku. To, co mě napadá cestou zpět, zásadně nezapisuji.

podzimní

ten obzor
si převlékl paruku
brodíš se v spadaných vlasech

jak okenní sklo je dech
který vane

mám rád
když držíš mě za ruku
a když jsme spolu v těch časech

ty vlasy jsou úplně
zlaté

už asi po sté
s pohledem do kraje
a výš

píseň větru
v hlavě mi zahraje
(však víš)

jako metronom
tempo mi udává pražců tón
a já se směju.


Sráči!

pondělí 2. října 2017

Jak je to vlastně s tou vinou a nevinou? Je neodsouzený člověk opravdu nevinný? Má právo smát se svému vyšetřovateli (trpícímu nedostatkem důkazů) až dokonce života jednoho z nich? Kdo může konat ve jménu spravedlnosti? A může se čin stejně zrůdný, jako ten odsouzencův, vůbec považovat za spravedlnost? Má někdo právo tohle všechno soudit?

Možná trochu moc otázek na jednu knihu, ovšem přesně tímto směrem se ubíraly moje úvahy v době, kdy jsem četl román Sráči napsaný americkým prozaikem Richardem Pricem. Je to kniha nabitá napětím, surovým nočním životem Jižního Bronxu, obavami, strachem a nejistotou hustou tak, že by se dala ukrojit.

V životě každého vyšetřovatele (tedy alespoň to tvrdí Price) existuje nejméně jeden vraždící gauner, kterého se nepodařilo dostat za mříže a jehož obličej musí detektiv vídat na svobodě, jako temnou připomínku toho, že spravedlnost má někdy dost bezzubé dásně. S myšlenkou na "svého" sráče se detektiv budí i chodí spát. Jeho vztah k němu dřív nebo později přeroste v posedlou snahu učinit spravedlnosti za dost, a to za každou cenu.

Billy je jedním z detektivů, který kvůli "škraloupu" z minulosti musí sloužit jako noční vyšetřovatel. Svoji rodinu vídá pár minut denně, v době, kdy oni vykračují do nového dne a on se naopak chystá ulehnout do postele. Jak se popere s nejasnou minulostí vlastí ženy, se svým sráčem i s faktem, že po jeho rodině někdo "jde" a on neví, na koho a kdy zaútočí příště? To vám samozřejmě neprozradím, ale chcete-li se to dozvědět, po této knize určitě sáhněte. Nebudete litovat.

Já osobně jsem si jako čtenář v knize prošel třemi fázemi, které zhruba odpovídaly třetinám příběhu. Kniha mě nejprve chytla a její čtivý styl mi nedal spát. Počáteční nadšení ale postupně ustoupilo pod tíhou četných jmen, postav a kriminálních případů, které spolu zdánlivě nesouvisely. V poslední třetině se ale mikropříběhy propojí v jeden celek a člověk hltá stránku za stránkou, protože někde tam na konci knihy čeká rozuzlení...

Potřebuju si něco ujasnit:

středa 13. září 2017

zdroj
to, že mám každý den chuť na horkou vanu,
že večer otvírám červené víno namísto bílého,
že mi ráno zebou na kole prsty,
že na chodníku nevidím jediné nahé ženské stehno,
že je kocour čím dál tím chlupatější,
že je v sedm večer tma jako v pytli,
že mám nutkavou potřebu štípat dříví do zásoby,
že nepiji espresso na terase, neboť by mi vychladlo dříve, než těch 30ml zhltnu,
že mám chuť číst severskou detektivku
a že když se smočím v bazénu, riskuji svou mužskou pověst...

...neznamená náhodou tohle všechno, že je léto v háji, že ne??

Slaměný vdovec...

středa 30. srpna 2017

autor: Brian Rea
- ráno mě budí zvuk padající prázdné plechovky od piva (kde se v té posteli vzala??)
- snídám nakládaný hermelín s cibulí
- večeřím romadur s máslem bez chleba a/nebo párky s chlebem
- vše samozřejmě konzumuji na gauči
- prostírám na novinách, neboť tak minimalizuji množství nádobí
- zarůstám vousem
- spát chodím na prase a sprchuji se až ráno (při představě, že musím mezi lidi)

... no a takhle já si tu teď žiju!

Krásné dny všem!


P.S.: Miláčku, už se vrátíš? Dochází mi romadur...

Až na dno!

úterý 15. srpna 2017

Aneb pár střípků z mého otcovského působení na droboť:

Pozorování perseid bylo magické. Leželi jsme na zahradě na karimatkách a sledovali tu nebeskou šou. Bety si celý den připravovala přání, na které bude myslet, až uvidí padat první hvězdu... Pozorování jsem prokládal chytrými řečmi o původu vesmírných těles a o rozdílu mezi meteorem a meteoritem.
"Tak co, Bety, přála sis něco?"
"Jo."
"To, co sis naplánovala?"
"Ne, přála jsem si, aby ten kometeorit nespadl na nás."

S kamarády jsme dětem (a nejen jim) letošní vandrování s krosnou na zádech okořenili hledáním legendárního, pohnutou historií obtěžkaného a všem brdským trampům dobře známého Zlatého dna. Nikdo vám neřekne, kde vlastně leží. Všichni se jen potutelně usmívají. Dokonce i druhdy výřečný Google mlčí jako hrob. Prostě a jednoduše - cestu na Dno si musí každý najít sám (stejně tak, jako cestu zpět).

Bylo by efektní popsat naše hledání jako vyčerpávající pouť, při které jsme kromě onoho Dna Zlatého našli i dno svých vlastních sil...
Bylo tomu ale jinak. Dali jsme dohromady všechny známé indicie a místo našli poměrně hladce. Jediné dno, na které jsme si cestou sáhli, bylo dno pivní lahve (shodou okolností také zlaté) z nedalekého kytínského pivovaru.

Přeji vám (ať už hledáte dno, či naopak cestu z něj), ať vám pěšinu nekřižuje bludný kořen a vaše hvězda dopadne vždycky dobře.