...ještě se vracím k Murakamiho knize "O čem mluvím, když mluvím o běhání". Kdo autora znáte, nečekejte Norské dřevo, ani Kafku na pobřeží. Tentokrát čtenář drží v ruce něco, co na první pohled působí jako nesouvislý autorův běžecký deník, na druhý pohled připomíná jeho memoáry a po dočtení si uvědomíte, že jste si právě přečetli jeho niternou zpověď a autobiografii - a to i přesto, že nám toho o svém životě moc nenapsal.
Murakami sám se při psaní bránil tomu, aby z knihy vznikla jeho vlastní biografie a zuby nehty se snažil vybalancovat rovnovážný bod mezi tím říct o sobě to podstatné a naopak neříci toho o svém soukromí přehnaně moc. Povedlo se mu to.
Reálií z jeho života se čtenář nedozví příliš, o své ženě mluví v náznacích, o rodině vůbec. Přesto čtenář může Murakamiho poznat jako člověka, jeho povahu, jeho pohled na svět i na svůj vlastní život a jeho smysl.
Pro mě osobně je vytrvalostní běh napůl sport a napůl meditace. Při běhu člověk často přemítá o složitých věcech a z běhání se tak stávají chvilky rozjímání. Nepřekvapilo mě tedy, že to, co na první pohled působí jako běžecké zápisky, může ve skutečnosti představovat intimní autorovu zpověď.
Murakami jakoby mimochodem odbočuje od popisu svých běžeckých zkušeností a díky tomu se dozvíme, jak se z něj stal spisovatel, popíše, jak došlo k tomu, že vůbec běhá a proč (mimochodem "běhá" znamená v Murakamiho podání v průměru 10 km denně a alespoň jeden maraton ročně) a poodhalí dokonce něco málo o spisovatelském řemesle a o tom, jak k psaní přistupuje konkrétně on osobně.
Určitě to není kniha pro každého. Kdo miluje Murakamiho, může ho kniha oslovit (ale zároveň i zklamat a nudit, pokud bude očekávat další z jeho románů). Kdo má kromě autora také rád vytrvalostní sport, neměla by útlá knížečka v jeho knihovně chybět.
Já osobně ji zařazuji mezi nejlepší knihy, které jsem kdy četl.