Kultůrně...

autor: Justyna Jaszke

...bohatý je tento podzim. Koncentrace navštívených koncertů v posledním kvartálu roku lahodí mému vkusu. Na hladové ucho si vskutku stěžovat nemohu. Jeden z posledně navštívených byl akustický koncert Zdeňka Bíny pro mikropublikum v naší oblíbené kavárně. Koncertů už jsem, věru, zažil hodně, ale prvně v životě mě něčí hudba skutečně fyzicky objala. Možná to zní jako patos a mnozí mě začnou považovat za svíčkovou bábu kartářku, ale vážně jsem zažil naprosté sladění vibrací všech přítomných i těch neskutečných zvuků, které můj oblíbený kytarista z funkové kapely -123 min. vyluzoval z šestistrunného nástroje. A proč to sem vlastně takto kostrbatě píšu? Protože bych vám chtěl Zdeňka Bínu ze srdce doporučit. Až bude u vás hrát, nezůstávejte doma. Nebudete litovat.

Hodně zvláštní...

...podzim. Bosýma nohama se brodím žlutým listím a co chvíli seberu spadlý ořech. Sluneční paprsky mi hřejí do tváře a chodidly vnímám příjemné teplo vyzařující ze země. Je říjen. Posbírané ořechy louskám na terase se sklenkou vychlazeného sauvignonu. 2017 byl fajn ročník. Už se ale těším na ten letošní. Byl to výjimečný rok. Ve všech ohledech. Zvedám se od vína a skáču do ledového bazénu. Opravdu je říjen?  Chladná voda dělá své. Dámské publikum bych neoslnil, ale nádherně se mi bystří smysly. Za pár dnů slavíme stoleté výročí republiky, která už neexistuje. Neexistují jen její hranice, nebo i myšlenka a ideály na základě kterých vznikla? Pravda je, že stádo, které po těchto hodnotách šlape, dupe čím dál hlasitěji a pod jeho kopyty už zmírá nejedna ideje. Já ale myslím... doufám a věřím, že se přežene a slova jako srdce, lidskost, láska a čest se znovu zvednou na nohy. Byť trochu zaprášené. Rychle se zabalím do županu a jdu si dopít sklenku. Pokožkou mi prostupuje horké mravenčení. Máme ŘÍJEN! Výjimečný rok.

P.S.: ...a v neděli vyhodím všechna céčka. Už to nesbírám...

Mráz...

...mi běhá po zádech. A není to jen díky děsivé detektivce postavené na mrazivém příběhu plném mrazivých kulis a mrazivých představ...

Mráz je famózně sepsaná detektivka Bernarda MINIERa, která od prvních stránek čtenáře doslova pohltí. Temný příběh odehrávající se v zasněžených francouzských Pyrenejích začne záhadným a těžce vysvětlitelným mordem nejoblíbenějšího koně tamního miliardáře, kterého jeho vrah dokázal vyvézt na nejvyšší horu a jeho bezhlavé tělo pověsit na lanovkový stožár. Pokud vám při té představě přeběhl mráz po zádech, asi byste neměli tento více než šestisetstránkový příběh brát do rukou. Vyšetřování bere rychlý spád, stejně jako události v pyrenejském městečku Sant-Martin, v jehož blízkosti se nachází ústav pro ty nejšílenější zločince z celé Evropy. Jak vysvětlit přítomnost DNA toho nejstřeženějšího z nich na místě činu?? Smrtí koně všechno jen začíná. Mráz za okny sice ztrácí svoji vládu, ale mrazivé pocity při čtení této knihy vás s nadcházejícím jarem neopustí. Za to ručím!

Vyšetřování přináší více otázek než odpovědí a příběh je postupem času košatější a košatější. Jak už bývá u dobrých autorů zvykem, na posledních několika desítkách stran všechny slepé uličky a zdánlivě nesouvislé vyšetřovací verze do sebe zapadnou a četná ramena příběhu se slijí v jeden svěží proud, na jehož vlnách čtenář dopluje až k rozuzlení všech záhad...

...anebo ne úplně všech?

Mráz mohu doporučit všem fandům napětí. Zároveň bych chtěl na tomto místě poprosit čtenáře, kteří nehodlají číst moje komentáře jiného druhu napětí, a sice napětí politického, aby s klidným srdcem zbytek mého dnešního příspěvku přeskočili.

Týká se totiž toho, co mi vyvolává mravenčení v zádech mnohem více, než bravurně sepsaná detektivka, a sice dnešního inauguračního projevu našeho nově zvoleného prezidenta republiky.

Jako liberální demokrat zcela respektuji fakt, že nově zvoleným prezidentem je Miloš Zeman. To jen na úvod. Respektovat výsledky voleb ovšem neznamená srazit paty, zavřít pusu (jak by si pan prezident přál) a sledovat lejna padající na základní pilíře naší křehké demokracie. Aniž bych se chtěl dlouze rozepisovat, rád bych vyjádřil svůj názor, že Český rozhlas, Česká televize a v neposlední řadě média vydavatelství Economia patří k tomu nejlepšímu a neobjektivnějšímu, co dnešní česká žurnalistika nabízí. Pan prezident se asi jako jediný český politik neuráčil vyjádřit k vraždě novináře u našich sousedů a donedávna ještě bratrů, zato cítí potřebu dehonestovat média, o jejichž profesionalitě nemám (na rozdíl například od pana Soukupa) nejmenších pochyb.

Závěrem bych ještě rád podotkl, že nikterak nehájím osobu pana Bakaly, o jehož vině či nevině by měly rozhodnout nezávislé soudy, nikoliv soudy uprostřed inauguračního projevu prezidenta republiky. Mimochodem, on pan Bakala není jediný obviněný podnikatel a majitel médií v této zemi. Narozdíl od dalších ale nevykonává žádnou veřejnou funkci, která by mohla budit dojem střetu zájmů.

Važme si svobod, které jsme složitě získali a které tu možná nebudou navždy. Važme si jich a chraňme je pro naše děti. Nesrážejme paty a nedržme ústa. Slovními útoky na novináře to začíná a kulkou v srdci končí.

Proč půjdu...?

zdroj: Simon's cat

- Protože smím.

- Protože je to to nejmenší, co mohu udělat.

- Protože je to v našich rukách a ne vždy tomu tak bylo.

- Protože slova "nemám koho" nejsou omluvou. Volím z těch, kteří se extrahovali z našich řad. Nejsou to "oni", ale "my sami".

- Protože nehledám dokonalost, ale chci, aby moje generace předala svým dětem naši zem v lepší kondici, než ji od svých rodičů převzala.

- Protože nechci pohrdat úsilím těch, kdo za svobodnou volbu obětovali svou kariéru, vlastní pohodlnost, osobní svobodu a někdy i život.

- Protože nečekám, že nás někdo spasí. S rukama v klíně se nikdy nikdo nikam neposunul.

- Protože cítím odpovědnost.

Proto.

A proč jdete vy? J

Ksrdcivzetí

zdroj

Nemám moc rád předsevzetí. Teď nemyslím onen ušlechtilý úmysl na sobě zapracovat a stát se lepším člověkem. Myslím konkrétně to slovo.

Podle Ústavu pro jazyk český je původem slova spojení "před se vzíti", neboli něco si vzít před sebe.

Co s takovým předsevzetím? Aby se člověk dostal k cíli, je potřeba jej zdolat, přemoci, přelézt, či jinak překonat. Člověk se pak do cíle dostane značně vyčerpán a mnohdy tam ani nedorazí.

Já jsem letos žádné předsevzetí neučinil, nechtěl jsem si před sebe stavět nic, co by mi mohlo bránit v pohybu kupředu. Místo toho jsem se rozhodl vzít si několik málo věcí k srdci. Myslím, že tam budou mnohem užitečnější, než jen tak ledabyle postavené přede mne. Zkrátka, učinil jsem několik "ksrdcivzetí".

Ne všechna jsou jednoduchá a některá celkem bolí. Všechna jsou ale od srdce / u srdce.

Krásný pátek a volnou cestu všem!

(po)zdrav!

Tak nevím. Co svět světem stojí, chlap zdraví ženy, dítě dospělé, motorkář motorkáře, cyklista cyklistu, turista pocestné, běžec běžce a vodák... všechny.

Nechci být sentimentální, ale je mi smutno z toho, že se tento zvyk z lidí nějak vytrácí. Chápu, že na rušné cyklostezce člověk nebude zdravit každé kolo, protože to by vlastně nic jiného nedělal, ale nepozdravit kolemjdoucího na lesní cestě kdesi mimo civilizaci mi připadá tristní. Odpovědí na můj hlasitý pozdrav zpravidla bývá mlčení doplněné tupým výrazem.

Tenhle příběh je pravda a snim svůj klobouk, jestli jsem vám lhal. Zdravíme rodinku s dětmi:

"Tati, proč nám říkaj dobrý den?"

"Nevim, ale když ti to řikaj, tak jim asi taky máš říct dobrý den."

No nic, konec nářků. Svět je hezký místo i bez zdravících turistů. Naštěstí těch "zdravičů" je pořád celkem dost... a už jen kvůli nim to nepřestanu zkoušet. Takže hezky letně - vzletně:

Ahój!

osmadvacátého

Na hradě tři brady...

...a v podhradí Brady!

Krásný sváteční den vám všem!

Měří to třičtvrtě metru...

... a zázraky se dějí! A né, že ne!

zdroj: Pinterest

Seděl jsem v pracovně, když se na terase ozvalo tvé mňoukání. Můj nevěřícný pohled asi jen tak nezapomeneš. Jako první jsi poznal lednici (a v ní smetánku a masíčko), potom svoji misku, pak pelech (naši postel) a nakonec i nás. Asi tomu nevěříš, jako my. Jsi obrovský a trochu divoký, ale jsi to ty.

Za ten čtvrt rok, co jsi byl pryč, se mi o tom zdálo snad stokrát. Dnes se to opravdu stalo. Vrátil ses. Jen malinko tlustší, než jsi byl v těch snech...

Štípněte mě!

Měří to půl metru...

... a někde se toulá.

Po návratu z dovolené tu byl jen tvůj chlupatý pelech a vylízaná miska. Co deset minut tě voláme, ale ty nikde. Chybí mi ranní buzení zaseknutým drápkem do chodidla. Chybí mi tvoje chrápání v naší posteli. Chybí mi mňoukání u kuchyňské linky, když krájím maso na večeři. Chybí mi každodenní tahání klíšťat z kožichu. Chybí mi mokré ťapky na podlaze. Chybí mi naše hry na babu kolem krbu. Chybí mi chlupy na tričku a podrápané ruce...

Chybíš mi...

Ášo, tak nedělej fóry a už se vrať.

Vzkaz vlastnímu já

autor: Mark Johns

Nedávno jsem v časopise Reportér četl odpovědi známých osobností na otázku "Co byste dnes vzkázal svému patnáctiletému já?"

Ta otázka mne zaujala. Dlouho jsem nad ní přemýšlel a říkal jsem si, co bych asi tak svému mladšímu já vzkázal sám? Co bych si poradil? Jaké situaci bych se v životě raději vyhnul? Co bych dnes udělal jinak? S těmito myšlenkami v hlavě jsem naběhal spousty kilometrů a proležel pár hodin ve vaně, ale ne a ne na nic přijít.

Mám snad tak omezenou fantazii? Věřím, že ne. Myslím, že to vypovídá o něčem jiném. A sice o tom, co už dávno vím - že na svém životě nechci nic měnit. Mohl bych si, pravda, poradit, na koho si vsadit během mistrovství světa ve fotbale v roce 2000. Mohl bych si také dát tip na nákup akcií. Ale co z toho? Možná bych si mohl poradit, abych neřekl pár věcí, které jsem v životě vypustil z úst a které mě pak ještě dlouho mrzely.

Člověk věkem získává zkušenosti. Není to nic záslužného, je to obyčejný vývoj. Vlivem zkušeností bych dnes v určitých situacích reagoval jinak (třeba bych nešel do kina na Román pro muže). Možná bych si mohl doporučit, jak se v té které zlomové situaci zachovat. Ale jak bych ony zkušenosti získal, kdybych nejprve neudělal špatné rozhodnutí? Co kdyby se ze mne pod vlivem mých vlastních rad stal někdo jiný? Kauzalita! Zákon času a prostoru. Ne... já bych se na své patnáctileté já shovívavě usmál a nechal ho jít vlastní cestou, protože vím, že ta cesta vede k mému dnešnímu životu.

Co byste si poradili vy?

Nedávno...

zdroj: Pinterest

... jsem dělal pořádek v rodinných "papírech" a narazil na šanon plný návodů a manuálů k různým elektronickým pomocníkům a jiným přístrojům využívaným (a někdy i nevyužívaným) v naší domácnosti. Všechny voněly novotou a zcela zjevně do nich nikdo nikdy nenahlédl.

Nevím, jak to máte s návody u vás, ale v naší rodině jsou to úplně zbytečně potištěné stohy papíru, které si pár let poleží v šanonu a nakonec je při jednom ze svých (ne příliš četných) záchvatů úklidu vyhodím.

Znáte to. Koupí se nový přístroj, zapne se a pak se to chvilku více či méně úspěšně ladí, mačkají se čudlíky, dokud to nějak nezačne pracovat. Podívat se do návodu? Nikdy! Možná to trvá trochu déle, ale nakonec na všechno přijdu!

U mojí milované ženy bývá scénář jiný. Ano, také jí to trvá trochu déle, ale nakonec nepřijde na nic. Na scénu pak nastupuji já (se samolibým výrazem), abych stiskl to správné tlačítko a mohl se zase na nějaký čas cítit jako nepostradatelný člen domácnosti.

Kuchařka je také určitý druh manuálu, a má tudíž v naší domácnosti podobný osud jako všechny ostatní návody. Moje žena vaří duší. Srdcem. Myslím, že by se dala použít analogie s elektronickými přístroji. Stejně jako já vím, který knoflík stisknout, ona přesně ví, co do té pánve hodit.

Nevařím vůbec často a kdykoliv se z nějakého důvodu ocitnu před sporákem, je to k uzoufání. Jednoduše zkouším a trápím se a nakonec zavolám manželku, která (se soucitným výrazem) přistoupí, přikrájí toto, zamíchá ono, dokoření čímsi a nakonec mi na talíř naloží voňavý skvost, který jen vzdáleně připomíná můj prvotní záměr.

Manuály u nás prostě neobstojí. Až jednou nějaký mudrc vymyslí univerzální návod na život (čekal bych to z Hradu), poputuje do šanonu v temném rohu skříně. Ono to náhodné mačkání životních čudlíků sice trvá trochu déle (někdy až do smrti), ale ten pocit, že si na to můžu přijít sám! Ten stojí za to...

„Nedovedete si představit, jak je hrozné mít celý život naplánovaný.“

– Antoine de Saint-Exupéry

...

Pohaslé kino se rozsvítilo a lidé začali s přimhouřenýma očima hledat svršky. Podívám se na Bety, které po tváři tečou slzy jako hrachy.

já: Co je, Betynko?

Bety: Je mi škyt líto škyt to-ho škyt Šér Chá-škyt-na...

já: Ale vždyť byl zlý a chtěl zabít Mauglího.

Bety (vzlykot se změnil v regulérní pláč): Jenže je to krásné zvířátko!

Cestou domů mi vysvětlila, že nejlepší filmy jsou ty, kde se vůbec nezabíjí. Má pravdu.

Včera přiběhly holky ze hřiště s tím, že našly v kanále ježka. Přestože jsme ho vyprostili, vypadá, že to vzdává. Další noc asi nepřežije. Nejhorší je, že mu pod těžký kanálový poklop musel někdo pomoci.

Aby ten dnešní příspěvek nebyl jen depka: Berounské hrnčířské trhy se jako tradičně vydařily a my jsme navíc den zakončili příjemným setkám se Stáňou a Davidem a Dášou "Šiškulínem" a Ivem, kteří svůj blog zatím nemají. Zato ale mají všichni skútry, takže to byl takový super motorkářský sraz bez motorek... Ještě jednou děkujeme za fajn večer!

Přestože jsem nezačal zrovna nejoptimističtěji, přeji vám všem příjemný a pohodový start nového týdne!

dnešek...

...v odkazech:

autor: B. Kliban

- Moje milovaná žena je od rána jakási rozvrkočená. Asi proto, že peče vrkoč.

- Na dálnici nedaleko od nás se stala nehoda. Vlivem silné intuice, slušné dávky náhody a taky trochu přičiněním Waze jsme se s Terezkou cestou pro vánoční rybu vyhnuli několikakilometrové koloně.

- Byl jsem běhat. Jenom v mikině. Sluníčko mi hřálo na tváři a kolem mě vál příjemný voňavý vítr. Je mi jedno, že budou na blátě. Běžel jsem, na obzoru pozoroval tu stojící kolonu a myslel na ty lidi. Ani ne tak na ty, co se po pár hodinách stání rozjedou do svých domovů. Myslel jsem hlavně na ty, co už se domů třeba nevrátí. Běžel jsem, očima přejížděl tu nekonečnou řadu kamionů a byl jsem šťastný, že mohu čvachtat v blátě a pouštět do plic čerstvý vánek.

- V noci jsem hltal dalšího Murakamiho. Dostal jsem při tom několik nápadů do své knihy. Jestli jí někdy dopíšu, bude to hlavně jeho zásluha (a já jí dopíšu, když už jsem to práskl, že?)...

- Nemám moc vánoční náladu. Koledy mě neberou. Začal jsem si ve vaně pouštět ČR Jazz. Objevil jsem pro sebe díky tomu už několik muzikantů. Doporučuji.

Hoďme starosti za hlavu, čvachtejme v blátě a užívejme krásné svátky... jo a pusťme si k tomu třeba nějakou pěknou muziku:

18. prosince 2011

Často na něj vzpomínám. Poslední měsíce častěji, než dřív. Přemýšlím, jak by vnímal naši dnešní situaci. Snažím se hledat jeho intelektuální nadhled. Jsem pravdoláskař a vůbec se za to nestydím. Vím, že nebyl ideální, tak jako každý jiný člověk. A on byl člověk s velkým "Č". Docela mi chybí. Věřím v to, že znovu přijde prezident, za kterého se nebudu stydět.

Musel jsem...

...se rozběhnout, abych se konečně zastavil.

Času méně, než málo. Síly ještě méně. Poslední dobou jsem nebyl schopen plnit ani svoje povinnosti, natož aby byl čas na radosti. Víkendy v poklusu, všední dny ve sprintu. Večer seznam věcí, které jsem dnes nestihl. V neděli seznam věcí, které jsem nezvládl tento týden. Valil jsem to před sebou jako ten příslovečný chrobák. Kde dělám chybu?

Včera mi to docvaklo...

Přestal jsem běhat!

Musel jsem se rozběhnout, abych se konečně zastavil. Práce odsýpá, čtení mě zas baví, koukám, co bych zase nakreslil a mám chuť psát. Střídání levé a pravé dolní končetiny je zázračný pohyb!

Zítra jedeme díky vám do Karlína. Těším se, že tam někoho z vás potkáme!

Smoke on the water

Pokud si člověk chce v životě ponechat alespoň poslední zbytky optimismu, dost často si říká větu, že všechno zlé je pro něco dobré. I já jsem tato slova vypustil z úst nejednou... a to nejen proto, abych nepropadl úplnému zoufalství. Já tomu skutečně věřím. Věřím tomu, že i ty nejhorší věci v životě se dějí z nějakého důvodu, nebo lépe řečeno, i z těch nejhorších událostí může vyvstat něco, co svou velikostí zcela pohltí negativní dopad oné tragédie...

V roce 1971 koncertoval Frank Zappa na jevišti švýcarského kasína Montreaux, když uprostřed jedné ze skladeb vystřelil některý z fanoušků světlici, což - jak se ukázalo - nebyl právě nejlepší nápad, jelikož celý sál propukl v požár a kromě aparatury Frankovy kapely shořel i celý komplex kasína.

Ve stejnou dobu se v oblasti zdržovala i kapela Deep Purple, která zde připravovala singl v mobilním nahrávacím studiu pronajatém od Rolling Stones. Kasíno stálo na břehu Ženevského jezera, na jehož druhé straně byli členové Deep Purple ubytováni a celou událost z tohoto místa pozorovali. Podle kouře vznášejícího se nad jezerem napsali společnými silami hit Smoke on the water, který je de facto přepisem oněch osudných událostí.

Až se vám zase někdy bude smůla lepit na paty, vzpomeňte si na hit, který se stal jedním z nejznámějších rockových fláků. Zkuste si zabroukat ten veleznámý kytarový riff a pokuste se věřit, že všechno zlé je pro něco dobré.

vzpomínky z konzervy

Mám rád fotografie. Právě se dívám na jednu, kde jsem já a moje žena na louce (na nějakém cyklo výletě), tou dobou ještě svobodní, bezdětní a o několik starostí mladší. Je to jako otevřít konzervu se vzpomínkou, která tam na mě, uchráněna před vnějším světem, čekala několik let. Najednou zase cítím vůni, kterou jsem tehdy nasával, slyším ptačí zpěv a bzučení včel a parné slunce se mi opírá do zad. Přesně vím, odkud a kam jme tehdy jeli a o čem jsme si na té louce povídali. Nebýt té fotky, tenhle den se vytratí z mé paměti, stejně jako stovky jiných. Jen ten chvilkový nápad - udělat si snímeček - zvrátil jeho osud a uchoval ho navěky.

Zjistil jsem, že ta konzerva vzpomínek nemusí mít podobu jen fotografického snímku. Úplně stejně se mi vybavují vzpomínky, když zaslechnu hudbu, kterou jsem v určitém období mého života poslouchal. Také při pohledu na hřbet knihy se mi v mysli vrací doba, kdy jsem listoval stránkami a poprvé četl její příběh. Vím, jaké bylo počasí, co mě tehdy trápilo, na co jsem se těšil a s naprostou jistotou vím, kde jsem zrovna seděl, když jsem onu knihu dočítal, zda byl večer, nebo poledne či jestli byla zima, nebo léto.

Fotky, hudba a knihy jsou takové moje sáčky instantních nudlí. Pěchuji do nich střípky svého života, abych je po letech zalil vroucí vodou a mohl si k nim přivonět, ochutnat je.... a znovu prožít.

Dnešní skóre:

• vybitý mobil ráno nebudí
• namísto mobilu budí trochu rozhozená žena, která pod vlivem úplňku nezamhouřila oka do 5:00 a nyní - konečně slastně oddychujíc - se během převalování z pravého na levý bok podívá na hodiny
• vstáváme 15 minut před odjezdem mého vlaku (10 minut mi trvá cesta na zastávku)
• žena se skluzem obstarává zbytek rodiny (celkem bez újmy, pokud nepočítám to, že cestou ze školky řídí v návlecích na nohou a sundavá je až po upozornění kolemjdoucích)
• při pravidelném běhu mi Puňťa ze sousedství (zase) atakuje lýtko
• a nakonec... jedna spoluzáchrana života při epileptickém záchvatu

Podtrženo sečteno... asi si (pokud možno opatrně) uvařím čaj a jdu si lehnout...

... a mobil nechám na nabíječce.

Jo.... a neřešme kraviny, život máme jeden.

Nečtu doslovy

...je to takové moje pravidlo, které jsem si vypěstoval věkem. Miluji ten pocit, když po dočtení románu či nějakého příběhu člověk sklapne knihu, ještě ji chvíli se zavřenýma očima svírá v dlaních a přitom na sebe nechává působit autorova poslední slova.

Kdykoliv se po dočtení knihy pustím rovnou do čtení doslovu, o tento okamžik přijdu. Tímto ani v nejmenším nezpochybňuji profesionální či literární kvality autorů doslovů, ale z principu je nečtu právě proto, abych nepřišel o jeden z nejpěknějších momentů při čtení knihy, tedy o rozjímání nad osudy postav, nad autorovou myšlenkou a snad i nad poselstvím celého příběhu.

Doslov je pro mě něco jako oslavná řeč při pohřebním obřadu. Sám "autor" už jen mlčí a ostatní glosují jeho život, jeho činy a myšlenky. Čtení románů je ale mnohem optimističtější činnost, nežli účast na pohřbu. My se totiž, na rozdíl od pozůstalých, můžeme těšit na autorův další román. A pokud ne, můžeme alespoň sáhnout po nějakém jeho starším díle. A pokud jsme takoví knihomolové, že jsme už od něj všechno přečetli, nic nám nebrání vrátit se ke stejné knize za pár měsíců či let znovu. 

No není to krásné?

____________________________

A co vy? Čtete doslovy?

Čas...

Vzpomínám si, jak jsme jako děti s chutí znovu a znovu poslouchali vyprávění našich prarodičů. Jak náš děda jezdil s polovinou dětí ze vsi na dlouhých saních ze zasněženého kopce do asi 2 km vzdálené sousední vesnice, jak naše babička chovala psíka Fifinku, který sice neuměl hlídat, ani aportovat, ale zato se rád povaloval u starých kachlových kamen ve světnici.

Tehdy mi ty události připadaly strašně vzdálené. Tak daleko od našich vlastních životů. Jako bych si je četl v učebnici dějepisu, nebo ve staré kronice se zažloutlými stránkami.

Dnes už vím, že moji prarodiče to tehdy vnímali jinak...

Každý další rok mého života utíká rychleji, než ten předešlý. Vzpomínám na (pro mě) nedávné události, které se ale udály před deseti, patnácti lety. Dívám se na rok staré fotografie a mám pocit, že výjevy na nich zachycené jsme prožívali včera.

Čas je relativní veličina. Už Albert E. to věděl a přesně vědecky popsal. Já sice nevymyslím složité fyzikálně matematické vzorce, ale už to vím také. Čas neplyne stále stejně rychle...

Čas, teď mám na mysli ten můj, nejprve šel, pak se přes klus dal do běhu a pokud to tak půjde dál, nebude to trvat dlouho a poběží tryskem.

Čas je asi ten nejcennější dar, který člověk na světě má. Pokud někomu, nebo něčemu věnujeme svůj čas, je to jako bychom mu věnovali kus svého vlastního života. Nezapomeňme na to a prožívejme každou minutu s myšlenkou na to, jak cenný dar v rukou máme.

Prožijte krásný poslední den v roce!

Těší mě, že se vracíte na můj blog a věnujete jeho čtení svůj drahocenný čas. Tak nashle v příštím roce...