Měl jsem sen...

autor: ALESSANDRA VITELLI

Takový instagramový. Něco mezi mokrým snem a noční můrou. Je-li mezi vámi psychiatr, psychoanalytik, psychoterapeut, nebo alespoň majitel snáře, rád bych jej požádal o diagnózu.

Slyšeli jste o Lence Vacvalové? To je holka, která zaběhne 100 km v horách a do cíle naběhne nalíčená a s širokým úsměvem. Myslím, že taky potí parfém od Diora (ale to zatím nemám potvrzeno). Je to Jacqueline Kennedyová mezi běžci... a navíc Slovenka (halušky u nás frčí). Mezi Prahou a Tatrami se pohybuje tak 3x do týdne a dle fotek soudím, že polovinu vzdálenosti uběhne. V mezičase odmoderuje módní přehlídku a ráno udělá Janu Poláčkovi raňajky ako z magazínu.

Říkám si, že čistě statisticky existuje jistota, že jednou poběží i kolem našeho dubu, když zrovna budu vyklusávat. Mávnu na ní a zakřičím její #RunVacvalRun!

No a teď k tomu snu. Ten začal tak, že jsem se probudil (v tom snu, jinak jsem spal, rozumíme?). Bylo to po večírku a já nutně potřeboval na vzduch. No a protože jsem pyžamo nosil naposledy na škole v přírodě na Tetřevích boudách, hodil jsem na sebe župan, abych nepobuřoval. Vyšel jsem ze vrátek, ranní slunce mi olízlo tvář a já pocítil nutkavou potřebu vyběhnout do polí. S dress codem jsem se nezatěžoval, skopl žabky a běžel... No a za první zatáčkou běžela @lenkavacval z masa a kostí s @janpolacekcom po boku. Padl jsem na kolena lkaje: "Potkám Vacvalovou a zrovna vypadám, jako bych právě běžel z koupelny na záchod!", ona na mě vycenila úsměv, v němž bylo cítit pobavení i soucit, otočila se a běželi dál.

Jelikož jsem vyznáním praktikující optimista, rychle jsem utřel slzy a začal hledat pozitivní body. Našel jsem jich hned několik:

- běžela s Poláčkem, takže by z toho stejně nic nebylo (běh ve třech není nic pro mě)

- Poláček naštěstí neměl svůj foťák

- ta situace je tak absurdní, že o ní napíšu na blogu (to mě v tom snu fakt napadlo!)

- taky jsem byl rád, že jsem si vzal alespoň ten župan

Zvedl jsem se na bosá chodidla, utáhl opasek u županu a vyběhl za nimi. Ne, že bych jim stačil, ale i tak mohu říct, že instagramové příspěvky opatřené tagem #BezeckaRit nelhaly.

Pak oba zmizeli za obzorem a já se probudil.

P.S.: Moje milá @monika.kopecek, Ty víš, že miluji jen Tebe... už se těším, až spolu zase někam vyběhneme ;)
Tvůj @slovo.od.slova

50

"Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí." 

 J.P. 

Zřejmě jsem nechutný...

zdroj: Pinterest

... materialista. Došlo mi to při nedávném ponovoročním rozjímání nad vlastní existencí. Jako obvykle to proběhlo ve vaně plné horké vody se sklenkou příjemného pití na jejím okraji. Jsa si vědom nepěknosti bazírování na věcech hmotných, musel jsem si přiznat, že mi dělá čím dál tím větší potěšení, když se mohu polaskat s předmětem estetické povahy. Obzvláště dobře mi dělá pohled na obnažený, krytu zbavený gramofon německé výroby z let sedmdesátých, tím spíše mohu-li u toho v křesle pročítat zachovalý přebal právě hrajícího LPčka. Hladit hřbety knih vyrovnaných v polici, obdivovat stařičký zapalovač, který lety neztratil na funkčnosti a na kráse spíše získal či listovat voňavými stránkami papírového diáře. Dokonce jsem včera vyhrabal svoji milou, kdysi dávno vydraženou dýmku a pár okamžiků se s ní mazlil (než mi došlo, že mám chuť ji napchat tabákem a trochu si zabafat).

Prostě a jednoduše se ze mě stává sysel milující předměty, jež pamatují doby, kdy většinu z nich ještě nevyráběly čínské děti a nikdo je nebalil do PET obalů. Kdy otcové odkazovali své dýmky synům a vnučky vařily v nádobí po babkách. Vím. Vlastnost je to nelichotivá.

Nezbývá, než si ji s nepokrytou dávkou potěšení zapsat starým plnicím perem do koženého notýsku na dlouhý seznam svých neřestí, se kterými jednou možná začnu něco dělat. Ten notýsek si ale předtím trochu pohladím.