Tak já vám to teda řeknu!

Jsem lenoch a prokrastinátor (něco jako terminátor, ale nejsou k tomu potřeba svaly)... Onehdy jsem s někým (už nevím s kým) diskutoval o něčem (už nevím o čem)... To podstatné si ale pamatuji. Tehdy jsem řekl, že pokud chci dotáhnout nějaký dlouhodobější cíl až do zdárného konce, potřebuji to rozkřiknout do světa. Nepěkná představa toho, že jsem "cosi" veřejně oznámil a nakonec to nezvládl, mne motivuje k tomu, abych zatnul zuby a prostě to dal!

Tak přátelé, snad toho nebudu litovat, ale tady to je: píšu knihu.

Už pár měsíců... Někdy uplyne týden a já nenapíšu stránku. Pak si sednu a dám jich několik za pár minut. V hlavě už skoro všechno mám, teď to jen dostat na papír.

Stav:

dějová linka ................................ 100%

postavy ....................................... 70%

ilustrace ....................................... 0%

příběh sepsán .............................. 20%

O stavu budu průběžně informovat (počítám s občasnými ochutnávkami pro vás).

Tak! A je to venku!

Co mě dokáže spolehlivě nakopnout?

autor: Lisa Aisato

Jsou rána, kdy se člověk vzbudí se špatnou náladou, aniž by k tomu měl jakýkoliv objektivní důvod. Kdo by to neznal. Existují ale věci, které mi poránu dokáží vylepšit náladu na celý den dopředu (zažito, otestováno, zaručeno). Tak například když:

- se vzbudím a na tváři mne příjemně hřejí sluneční paprsky prostupující oknem

- se probudím a v celém domě je cítit vůně kávy, kterou moje žena připravuje

- cestou do práce projíždím kolem bezstarostně se pasoucího stáda oveček

- otevřu diář a zjistím, že mi dnes nečeká žádná otravná porada ani nepříjemný audit

- rozbalím snídaňový balíček, který mi připravila moje žena a spatřím úžasnou housku se slaninou, sýrem, salátem a kopou majonézy

- se psychicky připravuji na odchod do práce a najednou si uvědomím, že je sobota

...a nakonec perlička z dnešního rána. Líně se vleču po plné městské silnici, když najednou v protijedoucím voze (byl to velký oranžový vůz údržby silnic) spatřím rozesmátého muže středního věku, který pustil volant a začal ve své prostorné kabině tančit. Jeho rozzářený obličej byl tak nakažlivý, že ho jen tak z hlavy nevymažu. A ani nechci... Dneska se budu radovat s ním. Jen tak!

šmírák!

Nedělám to často...

..., abych tady na blogu psal o knihách, které čtu. Po delší době mi ale rukama prošla jedna, která za těch několik řádků stojí... ona totiž stojí za mnohem víc!

O svojí slabosti pro Murakamiho jsem se tu už zmiňoval, o to víc mě potěšilo, když se mi po mých narozeninách sešla v knihovně další tři jeho díla. Jako první jsem sáhl po jeho zatím nejnovější knize (v ČR) se značně krkolomným názvem "Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování".

Od prvních stránek na vás dýchne příjemně melancholická atmosféra, kterou je pro mne Murakami charakteristický. Je to příběh o trápení mladé duše a o dávných ranách, které se nehojí a skrytě krvácejí i po dlouhých letech. Je to příběh o hledání pravdy, o odvaze odkrývat staré křivdy a o rozhodnutí čelit tváří v tvář své vlastní minulosti. Je to příběh o kontrastu mezi tím, jak člověk vnímá sebe sama a jak ho vnímá jeho okolí. Je to příběh o tom, jakou sílu v člověku může vzbudit láska a jak málo někdy stačí k tomu, aby člověk ukončil mnohaleté trápení a nesmyslné smutnění.

Je to příběh o skutečném životě v reálném světě, ale nebyl by to Haruki, aby alespoň v náznacích nepropletl svoje vyprávění tajemnými událostmi, pro které v tomto světě naleznete vysvětlení jen stěží.

Bezbarvý Cukuru není kniha, kterou bych si zapsal na seznam "mých top 5", nebo "změnily mi život"... ale je to kniha plná životní pravdy a já jsem nesmírně rád, že jsem si ji mohl přečíst a popřemýšlet nad jejími stránkami.

A než se vrhnu na dalšího Murakamiho, zhltnu jednoho Irvinga (tlusťucha o 900 stranách, kterého jsem už pár let odkládal)...

DIY mazátko...

Kreslíte?
Mažete?
Taky nechcete mít černé prsty?
Rolujte!

Měří to asi osmnáct centimetrů...

Designed by Freepik

...a točí se kolem toho celá naše domácnost...

Nebojte, nerozhodl jsem se odtajňovat intimní aspekty života na Kopečku... prostě jsme si pořídili kocourka!

Pozoruji na sobě všechny symptomy měknutí mozku. Šišlám, v noci vstávám, abych se pomazlil, jásám, když se vyčůrá, kam má a v jednom kuse sleduji tmavý stín na zemi, abych mu náhodou nepřišlápl ocásek.

Asi začnu žvýkat tabák, abych si zase připadal, jako CHLAP!

Po dlouhé době...

...zase tužka v ruce. Prima pocit, když může člověk dělat něco "jen tak"....