...aneb kterak dítka k lásce k přírodě vésti.
Už třetím rokem vyrážíme s mými dvěma kamarády a našimi dětmi na vandr do přírody. Začali jsme, když byly nejmladšímu členu výpravy 4 roky a postupně nám děti přibývají (jak dosahují toho správného věku). Letos jsme se dostali na číslo 5 dětí a rozhodně nekončíme (ani s dětmi, ani s čundry).
Nejkrásnější pocit mám z toho, že se nám asi opravdu daří v dětech pěstovat lásku k podobným podnikům, protože i přes velkou noční nepohodu (způsobenou deštěm a zimou), jsem neslyšel jediné slůvko projevu nespokojenosti.
Jako výchozí bod každého vandru je zvolen jeden z malých lokálních pivovarů (neb každý podnik musí mít i svoji kulturní hodnotu), kterých je - bohu dík - sdostatek, takže nemáme nouzi o plány na léta příští.
Děti dostaly na nádraží od "neznámé" paní mapu se zakreslenými poklady a bylo jen na nich, aby sestavily celou trasu vandru. Navigace se ujali dva nejstarší, devítiletí, členové dětské části výpravy. Náš osud byl v jejich rukou. Děti překvapily bravurní orientací v mapě i prostoru a dokonce navrhly jednu zkratku mimo cestu (byla, pravda, stejně dlouhá, jako kdybychom cestu neopouštěli, ale zato vedla kolmo k vrstevnicím, což jsme s téměř 20 kily na zádech kvitovali). Nakonec jsme došli tam, kam jsme zamýšleli a všichni jsme si celý výšlap užili (a to nejen díky dobře zvolené pozici výchozího bodu, kterou jsme ocenili zejména my, dospělí).
Už teď se těším, až zase nazujeme pohory, nasadíme těžkou krosnu, sedneme na vlak a vyrazíme objevovat další kout naší nádherné přírody (se strategicky zvoleným výchozím místem, samozřejmě).
