O těch hnědých kulatých plodech jírovce toho bylo v blogerském světě napsáno
dost a
dost. V údivu nad lidskou potřebou tyto plody sbírat a hromadit bylo vyřčeno nesčetně otázek, na které neexistují uspokojivé odpovědi.
Přiznávám. I já patřím mezi ty, kteří při pohledu na sytě zelenou pichlavou slupku, z jejíž prasklinky vykukuje nablýskaný hnědý krasavec neodolají a léty praxe vypilovaným pohybem nohy vyprostí onen poklad. Ten sametový, lesklý, hladký, čisťoučký, pevný, naprosto nepotřebný a přesto neodolatelný kaštan strčí do kasy s nejasnou vizí toho, k čemu mu to všechno vlastně bude.
Uspokojivý pocit z hromadění eskaluje ve zvrhlou blaženost ve chvíli, kdy člověk po ramena zanoří ruce do pytle nasbíraných plodů, pro které neexistuje lepší využití, nežli se v nich přehrabovat.
Jako určitá výmluva u nás v rodině funguje představa, že to všechno děláme pro lesní zvěř, jíž čtyřiadvacátého prosince obdaříme veškerou zásobou plodů. Pravda je ale taková, že ke kumulaci semen jírovce maďalu u nás docházelo vždycky a to i v dobách, kdy jsme jimi ještě žádnou zvěř nekrmili.
Jestli jste v závěru příspěvku čekali dechberoucí rozuzlení a vyšperkovanou pointu, asi vás při pátku zklamu. Přesto vám všem přeji hezký podzimní víkend. Užijte si ho podle svých nejlepších představ. Já například půjdu na kaštany.