Pomíjivost...

čtvrtek 20. dubna 2017

zdroj
Když si pohybový antitalent (jako já) chce vybudovat jakous-takous fyzičku, trvá mu to měsíce a měsíce. Je ale zvláštní, jak rychle o ni přijde. Myslím, že tak je to v životě se vším. Má-li něco za něco stát, je potřeba tomu věnovat tuny času a energie. Pak stačí jedno škobrtnutí a můžete začínat nanovo. Dost už ale filozofování, raději to dnes shrnu v bodech:

- moje milovaná žena si ve svých ***ti letech koupila první boty na podpadku
- chodíme totiž tančit!
- docela mě to baví
- jen těma kyčlema prostě houpat nebudu a basta
- chlap má bejt chlap i při tanci
- howgh!

- málo běhám
- skoro nečtu
- vůbec nejóguju

- ale to se zlomí

- já se znám

Šutrofil

úterý 4. dubna 2017

Já a moje milovaná žena toho máme hodně společného. Jednou z oněch věcí je takový podivný druh obsese. Nevím, jak to nazvat, možná by se tomu dalo říkat touha po hromadění surovin. Abychom se co nejvíc doplňovali, každý z nás ujíždí na trochu jiném materiálu - u mě je to kámen (hlavně ten plochý, z kterého se skvěle dláždí a staví) a u M. zase dřevo (a to jakékoliv, hlavně když hoří). Naše procházky lesem tedy vypadají nějak takto:

"Bože tady je krásně, co?"
"To teda jo."
"Hele toho dřeva, to je tak na dvě zimy."
"A koukni na ten placák, ten by byl super k pergole."




Následuje sled nevyhnutelných událostí:

1.) Popadám dvacetikilový kámen.
2.) Děti kroutí hlavami.
3.) Kámen házím na rameno.
4.) Žena kroutí hlavou.
5.) Táhnu kámen kilometr k autu.
6.) Kolemjdoucí kroutí hlavou.
7.) Střídám ruce a ramena.
8.) Sám kroutím hlavou.

Doma:
- horká vana
- velké balení francovky
- opojný pocit

...ale jinak jsem relativně normální! Mějte krásný den, já jdu rozcvičit ty záda...
Page 1 of 58123...58 Next Page