Pomíjivost...

zdroj

Když si pohybový antitalent (jako já) chce vybudovat jakous-takous fyzičku, trvá mu to měsíce a měsíce. Je ale zvláštní, jak rychle o ni přijde. Myslím, že tak je to v životě se vším. Má-li něco za něco stát, je potřeba tomu věnovat tuny času a energie. Pak stačí jedno škobrtnutí a můžete začínat nanovo. Dost už ale filozofování, raději to dnes shrnu v bodech:

- moje milovaná žena si ve svých ***ti letech koupila první boty na podpadku

- chodíme totiž tančit!

- docela mě to baví

- jen těma kyčlema prostě houpat nebudu a basta

- chlap má bejt chlap i při tanci

- howgh!

- málo běhám

- skoro nečtu

- vůbec nejóguju

- ale to se zlomí

- já se znám

Šutrofil

Já a moje milovaná žena toho máme hodně společného. Jednou z oněch věcí je takový podivný druh obsese. Nevím, jak to nazvat, možná by se tomu dalo říkat touha po hromadění surovin. Abychom se co nejvíc doplňovali, každý z nás ujíždí na trochu jiném materiálu - u mě je to kámen (hlavně ten plochý, z kterého se skvěle dláždí a staví) a u M. zase dřevo (a to jakékoliv, hlavně když hoří). Naše procházky lesem tedy vypadají nějak takto:

"Bože tady je krásně, co?"

"To teda jo."

"Hele toho dřeva, to je tak na dvě zimy."

"A koukni na ten placák, ten by byl super k pergole."

Následuje sled nevyhnutelných událostí:

1.) Popadám dvacetikilový kámen.

2.) Děti kroutí hlavami.

3.) Kámen házím na rameno.

4.) Žena kroutí hlavou.

5.) Táhnu kámen kilometr k autu.

6.) Kolemjdoucí kroutí hlavou.

7.) Střídám ruce a ramena.

8.) Sám kroutím hlavou.

Doma:

- horká vana

- velké balení francovky

- opojný pocit

...ale jinak jsem relativně normální! Mějte krásný den, já jdu rozcvičit ty záda...