Jak je to vlastně s tou vinou a nevinou? Je neodsouzený člověk opravdu nevinný? Má právo smát se svému vyšetřovateli (trpícímu nedostatkem důkazů) až dokonce života jednoho z nich? Kdo může konat ve jménu spravedlnosti? A může se čin stejně zrůdný, jako ten odsouzencův, vůbec považovat za spravedlnost? Má někdo právo tohle všechno soudit?
Možná trochu moc otázek na jednu knihu, ovšem přesně tímto směrem se ubíraly moje úvahy v době, kdy jsem četl román Sráči napsaný americkým prozaikem Richardem Pricem. Je to kniha nabitá napětím, surovým nočním životem Jižního Bronxu, obavami, strachem a nejistotou hustou tak, že by se dala ukrojit.
V životě každého vyšetřovatele (tedy alespoň to tvrdí Price) existuje nejméně jeden vraždící gauner, kterého se nepodařilo dostat za mříže a jehož obličej musí detektiv vídat na svobodě, jako temnou připomínku toho, že spravedlnost má někdy dost bezzubé dásně. S myšlenkou na "svého" sráče se detektiv budí i chodí spát. Jeho vztah k němu dřív nebo později přeroste v posedlou snahu učinit spravedlnosti za dost, a to za každou cenu.
Billy je jedním z detektivů, který kvůli "škraloupu" z minulosti musí sloužit jako noční vyšetřovatel. Svoji rodinu vídá pár minut denně, v době, kdy oni vykračují do nového dne a on se naopak chystá ulehnout do postele. Jak se popere s nejasnou minulostí vlastí ženy, se svým sráčem i s faktem, že po jeho rodině někdo "jde" a on neví, na koho a kdy zaútočí příště? To vám samozřejmě neprozradím, ale chcete-li se to dozvědět, po této knize určitě sáhněte. Nebudete litovat.
Já osobně jsem si jako čtenář v knize prošel třemi fázemi, které zhruba odpovídaly třetinám příběhu. Kniha mě nejprve chytla a její čtivý styl mi nedal spát. Počáteční nadšení ale postupně ustoupilo pod tíhou četných jmen, postav a kriminálních případů, které spolu zdánlivě nesouvisely. V poslední třetině se ale mikropříběhy propojí v jeden celek a člověk hltá stránku za stránkou, protože někde tam na konci knihy čeká rozuzlení...
