 |
| autor: Tracy Hetzel |
... na mě letos né a né skočit. Zkoušel jsem snad všechno. Inhaloval františka, nosil jsem červené ponožky se vzorem sněhových vloček, dokonce jsem si v zoufalosti pouštěl do sluchátek Janka Ledeckého.
Procházka po Staroměstském náměstí mi vánoční náladičku také nevykouzlila. Zato jsem tam chytil rýmu a panickou hrůzu z davu.
O týden později jsme to zkoušeli v jiné metropoli, tentokrát té západočeské. Ani tady mi kupodivu stánky s bižuterií, všemožnými pochutinami smaženými na palmovém tuku a přeslazeným svařákem na blížící se svátky nikterak nenavnadily.
Už už jsme to s rodinkou chtěli vzdát, když to najednou přišlo... čas se zastavil, z nebe se začal sypat bílý sníh, z pódia pěl ženský sbor něžnou píseň, kolem proběhl v pase zlomený malý hoch v šusťákové kombinéze s vánočním stromkem na zádech a mám pocit, že kdesi v pozadí padala hvězda za zvuku rolniček.
Od té doby se mě drží, nebo možná ji držím já. A už jí nepustím. Nepustil jsem jí dokonce ani když jsme se v té vánici vraceli 30km rychlostí po dálnici a neviděli nic než padající chuchvalce sněhu, ani když jsem druhý den ráno cestou na vlak uklouzl na silnici, a dokonce ani když jsem si spálil jazyk vánočním čajem se skořicí a badyánem.
Mám ji rád, tu vánoční náladu...
Už jí máte taky?
