 |
| autor: Gemma Correll |
...to někdy prostě skočí. Normální drsná chlapská zimní depka jako ze severský detektivky. Ráno vstanete a máte ji na zádech. Nevíte, kde se tam vzala a nevíte, co s ní. Laškovat s ní nejde, domlouvat jí nemá smysl a přechlastat jí nepomáhá, neb si druhý den ráno přizve na pomoc ještě bolehlav...
Člověk si chvílemi říká, jestli ten Nazaretskej byl v tomhle věku taky tak zamindrákovanej, není divu, že ho přibili na pražec.
Je to jako deka přes hlavu. Příroda kolem vás se probouzí, holky zkracují sukně, venku to voní a cvrliká, ale chlap vidí jenom tu de(p)ku na hlavě. Běhat neni chuť. Psát neni chuť. Číst je vyslovená zbytečnost. V televizi kraviny, v práci pitomci, na silnici čepičkáři a v politice nýmandi. Všechno už bylo řečeno, napsáno, složeno, zaseto, sklizeno, postaveno i zbořeno.
Už jí taky trochu chytáte?? Doufám že ne. Chtěl jsem vám jen říct, proč mi to letos zatím moc nepsalo a poděkovat za věrnost, se kterou jste navštěvovali můj prázdnotou zející blog.
A potom? Potom se to stane... ta deka z hlavy sklouzne člověku do klína. Už mu nebrání ve výhledu, ale příjemně hřeje kolena. Zaslechne ty ptáky za oknem, nazuje tenisky, vyběhne do polí a nestačí se divit, co je kolem krásy. Je chuť běhat, je chuť psát. Číst je přeci radost! Na silnici nejsou jen čepičkáři, v práci je bezva parta. V televizi sice pořád kraviny a v politice nýmandi, ale ty vůně, ta příroda a hlavně... hlavně ty krátký sukně!
