Mráz...

...mi běhá po zádech. A není to jen díky děsivé detektivce postavené na mrazivém příběhu plném mrazivých kulis a mrazivých představ...

Mráz je famózně sepsaná detektivka Bernarda MINIERa, která od prvních stránek čtenáře doslova pohltí. Temný příběh odehrávající se v zasněžených francouzských Pyrenejích začne záhadným a těžce vysvětlitelným mordem nejoblíbenějšího koně tamního miliardáře, kterého jeho vrah dokázal vyvézt na nejvyšší horu a jeho bezhlavé tělo pověsit na lanovkový stožár. Pokud vám při té představě přeběhl mráz po zádech, asi byste neměli tento více než šestisetstránkový příběh brát do rukou. Vyšetřování bere rychlý spád, stejně jako události v pyrenejském městečku Sant-Martin, v jehož blízkosti se nachází ústav pro ty nejšílenější zločince z celé Evropy. Jak vysvětlit přítomnost DNA toho nejstřeženějšího z nich na místě činu?? Smrtí koně všechno jen začíná. Mráz za okny sice ztrácí svoji vládu, ale mrazivé pocity při čtení této knihy vás s nadcházejícím jarem neopustí. Za to ručím!

Vyšetřování přináší více otázek než odpovědí a příběh je postupem času košatější a košatější. Jak už bývá u dobrých autorů zvykem, na posledních několika desítkách stran všechny slepé uličky a zdánlivě nesouvislé vyšetřovací verze do sebe zapadnou a četná ramena příběhu se slijí v jeden svěží proud, na jehož vlnách čtenář dopluje až k rozuzlení všech záhad...

...anebo ne úplně všech?

Mráz mohu doporučit všem fandům napětí. Zároveň bych chtěl na tomto místě poprosit čtenáře, kteří nehodlají číst moje komentáře jiného druhu napětí, a sice napětí politického, aby s klidným srdcem zbytek mého dnešního příspěvku přeskočili.

Týká se totiž toho, co mi vyvolává mravenčení v zádech mnohem více, než bravurně sepsaná detektivka, a sice dnešního inauguračního projevu našeho nově zvoleného prezidenta republiky.

Jako liberální demokrat zcela respektuji fakt, že nově zvoleným prezidentem je Miloš Zeman. To jen na úvod. Respektovat výsledky voleb ovšem neznamená srazit paty, zavřít pusu (jak by si pan prezident přál) a sledovat lejna padající na základní pilíře naší křehké demokracie. Aniž bych se chtěl dlouze rozepisovat, rád bych vyjádřil svůj názor, že Český rozhlas, Česká televize a v neposlední řadě média vydavatelství Economia patří k tomu nejlepšímu a neobjektivnějšímu, co dnešní česká žurnalistika nabízí. Pan prezident se asi jako jediný český politik neuráčil vyjádřit k vraždě novináře u našich sousedů a donedávna ještě bratrů, zato cítí potřebu dehonestovat média, o jejichž profesionalitě nemám (na rozdíl například od pana Soukupa) nejmenších pochyb.

Závěrem bych ještě rád podotkl, že nikterak nehájím osobu pana Bakaly, o jehož vině či nevině by měly rozhodnout nezávislé soudy, nikoliv soudy uprostřed inauguračního projevu prezidenta republiky. Mimochodem, on pan Bakala není jediný obviněný podnikatel a majitel médií v této zemi. Narozdíl od dalších ale nevykonává žádnou veřejnou funkci, která by mohla budit dojem střetu zájmů.

Važme si svobod, které jsme složitě získali a které tu možná nebudou navždy. Važme si jich a chraňme je pro naše děti. Nesrážejme paty a nedržme ústa. Slovními útoky na novináře to začíná a kulkou v srdci končí.

Sráči!

Jak je to vlastně s tou vinou a nevinou? Je neodsouzený člověk opravdu nevinný? Má právo smát se svému vyšetřovateli (trpícímu nedostatkem důkazů) až dokonce života jednoho z nich? Kdo může konat ve jménu spravedlnosti? A může se čin stejně zrůdný, jako ten odsouzencův, vůbec považovat za spravedlnost? Má někdo právo tohle všechno soudit?

Možná trochu moc otázek na jednu knihu, ovšem přesně tímto směrem se ubíraly moje úvahy v době, kdy jsem četl román Sráči napsaný americkým prozaikem Richardem Pricem. Je to kniha nabitá napětím, surovým nočním životem Jižního Bronxu, obavami, strachem a nejistotou hustou tak, že by se dala ukrojit.

V životě každého vyšetřovatele (tedy alespoň to tvrdí Price) existuje nejméně jeden vraždící gauner, kterého se nepodařilo dostat za mříže a jehož obličej musí detektiv vídat na svobodě, jako temnou připomínku toho, že spravedlnost má někdy dost bezzubé dásně. S myšlenkou na "svého" sráče se detektiv budí i chodí spát. Jeho vztah k němu dřív nebo později přeroste v posedlou snahu učinit spravedlnosti za dost, a to za každou cenu.

Billy je jedním z detektivů, který kvůli "škraloupu" z minulosti musí sloužit jako noční vyšetřovatel. Svoji rodinu vídá pár minut denně, v době, kdy oni vykračují do nového dne a on se naopak chystá ulehnout do postele. Jak se popere s nejasnou minulostí vlastí ženy, se svým sráčem i s faktem, že po jeho rodině někdo "jde" a on neví, na koho a kdy zaútočí příště? To vám samozřejmě neprozradím, ale chcete-li se to dozvědět, po této knize určitě sáhněte. Nebudete litovat.

Já osobně jsem si jako čtenář v knize prošel třemi fázemi, které zhruba odpovídaly třetinám příběhu. Kniha mě nejprve chytla a její čtivý styl mi nedal spát. Počáteční nadšení ale postupně ustoupilo pod tíhou četných jmen, postav a kriminálních případů, které spolu zdánlivě nesouvisely. V poslední třetině se ale mikropříběhy propojí v jeden celek a člověk hltá stránku za stránkou, protože někde tam na konci knihy čeká rozuzlení...

Jaké by to bylo...

...kdyby vaše ovdovělá matka v osmačtyřicátém tajně převáděla přes hranice?

...kdyby za převaděčství dostala šest let natvrdo?

...kdyby z věznice utekla do Rakouska a následně Austrálie?

...kdybyste se v sedmi letech na dva roky ocitli v dětském domově?

...kdyby vás pak vychovávala pěstounská rodina a matku jste viděli až v osmašedesátém, ve 27 letech?

Také nevíte? Edgar Dutka to ví, neb to všechno zažil. A nejen to. On to také svým lehkým, vtipným a neskutečně čtivým stylem sepsal a úhledně zabalil do povídkové knihy.

Matka vzala roha.

Doporučuju.