„Ten případ byl od začátku ložený, pane Nývlte.“ Procedil inspektor Horáček, rozvalil se na židli, připálil viržinko a ledabylým pohybem ruky pokynul vrchnímu, který okamžitě začal točit další dva půllitry. „Víte, on ten Prouza chodil k té vdově Krumphanzlové každý týden. Sem tam jí něco opravil, skočil pro mlíko a chleba nebo jí pomohl s prádlem. Ona ta baba Krumphanzlová zdědila balík peněz po svým manželovi, to se všude vědělo. Taky pak nikoho nepřekvapilo, že když jí tenkrát zamordovali, že jí z prádelníku zmizela krabička s pěti tisícema. To, že jí tam měla, to nám nahlásila sousedka. Tý ona se svěřovala. Ten Prouza byl trochu grázlík, to jo. Hrál karty a dlužil nějaké peníze, ale jinak to byl moc galantní člověk, to vám teda řeknu, pane Nývlte. No a tohle mě právě od samého začátku vrtalo hlavou. Babka od vedle, ta její sousedka, vypověděla, že v ten den potkala mladýho Prouzu na schodech. On nosil takový šedivý klobouk a kabát. Pozdravil jí lehkým nadzvednutím klobouku – to on tak dělal, byl dvorný – a pokračoval dál až do bytu vdovy Krumphanzlové. Ta sousedka šla zrovna s prádlem, a když se vracela za pár minut zpátky, viděla oknem z pavlače, jak Prouza tu nebohou vdovu rdousí, klobouk naraženej do čela. Než přiběhli strážníci, byl dávno pryč, Krumphanzlová mrtvá a šuplík dokořán.
