Proti přírodě...

pátek 6. července 2018

autor: Pinterest
Ačkoliv se snažím žít v souladu s přírodou (neholím se v podpaží, chodím spát za soumraku, nenosím plavky a nad postelí si chovám pavoučí rodinu), jsou oblasti mého života, ve kterých jsem se rozhodl přírodě vysloveně vzepřít.

Například taková chilli paprička. Pro mě pochutina, bez které si neumím život představit. Věděli jste, že pálí jen savce? Ptáci jí mohou zobat do sytosti a ani se nezapotí (proto se taky ptáci nesmí zúčastňovat americké soutěže pojídačů chilli!). Příroda tak chtěla obelstít savce, jejichž trávicí trakt nesvědčí semínkům papriček. Člověk jako jediný (zřejmě nejhloupější) savec papričky tvrdošíjně konzumuje, ačkoliv mu to způsobuje bolesti a ještě v tom našel zalíbení.

Inu... jsou chvíle, kdy je celkem fajn říct přírodě: "Hele holka, vocaď pocaď!"


Výzo!

čtvrtek 28. června 2018

autor: Margherita Grasso
Je to jako včera... V kousavé košili sedím na tvrdé školní židli, prázdnými deskami určenými k bezpečnému transportu závěrečného hodnocení elektrizuji vlasy spolužačce přede mnou a vnímám tu ohromnou sílu okamžiku. Už za pár minut zazvoní, já vykročím ze školních dveří a pomalu s posvátnou úctou otevřu tu nepopsanou knihu nazvanou Prázdninový čas.

Mám to tak i dnes, ačkoliv už notnou řádku let nikomu vlasy deskami neelektrizuji. Ten krásný pocit. Moje věčně dětská duše před sebou cítí nekonečný prostor času bez hranic, vůni letního rybníku a babiččiny lívance se skořicí.

Prázdniny jsou tu! Juch... hned se mi bude do práce chodit o něco snáz ;)

Report z Krašova

středa 30. května 2018


Uplynulý víkend, jenž započal tradičním ručníkovým dnem, byl tak nabitý zážitky, že z nich žiji ještě teď. Přespávání na půdě zříceného Krašova byla premiéra nejen pro děti, ale i pro nás, jejich táty. Zvolená poloha mezi dvěma pivovary se ukázala býti strategická a výhodná. O cíle denních výletů bylo postaráno... a o pitný režim dospělé části osazenstva též. Dva dny utekly jako voda v rozvodněné Berounce pod okny hradu. Místním duchům naše přítomnost evidentně nevadila, neb nás nikdo nestrašil. Roli bubáků jsme proto vzali na sebe a připravili ratolestem náročnou bojovku. Pak už stačilo jen vyměnit spodní prádlo několika zúčastněných a jít spát. Uléhali jsme opojeni krásou místa, kdesi mezi zdmi s nápisy "miluji Tě beruško" a "kouření zakázáno" (bez souvislosti!). Bude-li nám osud nakloněn, určitě se na toto místo se spacími pytli ještě vrátíme.

Vždycky jsem byl...

pátek 27. dubna 2018

zdroj
...tak trochu fanda do techniky. Hltal články a s nadšením zkoušel kdejakou novinku. Ani nevím, kdy přesně se to stalo, ale jednoho dne jsem se probudil a začal mít pocit, že ten vývoj uhání už nějak nepatřičně rychle. Že mi ujíždí vlak. Nedobíhám ho. Myslím, že ta kolej nevede do míst, kam bych mířil i já.

Facebook mě nebaví, Instagram nestíhám sledovat a nevím, co je Snapchat. Psané blogy (které prý pomalu ale jistě ztrácí dech) jsou vrcholem mé elektronické socializace.

Ujel mi vlak a začínám si to užívat. Ráno verbálně "olajkuju" svojí drahé ženě novou sukni (a trochu si jí poplácám), v práci otevřu papírový diář (který se nedá nasdílet), večer si u vínka pouštíme LP-čka na gramofonu (který už 40 let funguje jako nový) a v posteli namísto do modré obrazovky hledím do zažloutlých stránek knihy.


Vlak mi mizí za zatáčkou.

S telefonem mi radí děti.

Já tomu vlaku mávám.

Jsem starej bloger.

Trapnej fotr.

Je to tu.

Juch!

Záhady...

pátek 6. dubna 2018

autor: Maria Tiurina

Čím jsem starší, tím méně jasno mám v určitých věcech. Kromě otázek o nekonečnosti vesmíru a smrtelnosti duše je mi opravdovou záhadou, proč mají české knihy hřbety potištěny obráceně, takže když se položí naplocho, je nápis buďto vzhůru nohama, nebo musí být kniha otočena titulní stranou dolů.

Klasickou nevysvětlitelnou záhadou je čas, jehož akceleraci vnímám každou buňkou těla. Uvědomuji si to zejména když za mnou přijdou děti, abych jim upletl pomlázku (to už jsou zase Velikonoce?), když zprovozňuji bazén (který jsem vypouštěl někdy předminulý týden, ne?), když moje žena na svém blogu publikuje už třicátý pátý příspěvek, zatímco já nenapsal od minule ani čárku, když mi skončí další rok předplatného Respektu, nebo když zouvám zimní gumy, které na autě nemohly být snad ani měsíc.

Taky mi vrtá hlavou, proč náš kocour mňouká u dveří, jako by nutně potřeboval ven a když člověk otevře, jen dál sedí a čumí (Brexit kočka).

Proč se mění čas ze zimního na letní, když to nikdo nechce?

Proč je na poště tolik okének, když je otevřené jen jedno?

Proč se vyrábí hranaté talíře?

PROČ??

Mráz...

čtvrtek 8. března 2018

...mi běhá po zádech. A není to jen díky děsivé detektivce postavené na mrazivém příběhu plném mrazivých kulis a mrazivých představ...

Mráz je famózně sepsaná detektivka Bernarda MINIERa, která od prvních stránek čtenáře doslova pohltí. Temný příběh odehrávající se v zasněžených francouzských Pyrenejích začne záhadným a těžce vysvětlitelným mordem nejoblíbenějšího koně tamního miliardáře, kterého jeho vrah dokázal vyvézt na nejvyšší horu a jeho bezhlavé tělo pověsit na lanovkový stožár. Pokud vám při té představě přeběhl mráz po zádech, asi byste neměli tento více než šestisetstránkový příběh brát do rukou. Vyšetřování bere rychlý spád, stejně jako události v pyrenejském městečku Sant-Martin, v jehož blízkosti se nachází ústav pro ty nejšílenější zločince z celé Evropy. Jak vysvětlit přítomnost DNA toho nejstřeženějšího z nich na místě činu?? Smrtí koně všechno jen začíná. Mráz za okny sice ztrácí svoji vládu, ale mrazivé pocity při čtení této knihy vás s nadcházejícím jarem neopustí. Za to ručím!

Vyšetřování přináší více otázek než odpovědí a příběh je postupem času košatější a košatější. Jak už bývá u dobrých autorů zvykem, na posledních několika desítkách stran všechny slepé uličky a zdánlivě nesouvislé vyšetřovací verze do sebe zapadnou a četná ramena příběhu se slijí v jeden svěží proud, na jehož vlnách čtenář dopluje až k rozuzlení všech záhad...

...anebo ne úplně všech?

Mráz mohu doporučit všem fandům napětí. Zároveň bych chtěl na tomto místě poprosit čtenáře, kteří nehodlají číst moje komentáře jiného druhu napětí, a sice napětí politického, aby s klidným srdcem zbytek mého dnešního příspěvku přeskočili.

Týká se totiž toho, co mi vyvolává mravenčení v zádech mnohem více, než bravurně sepsaná detektivka, a sice dnešního inauguračního projevu našeho nově zvoleného prezidenta republiky.
Jako liberální demokrat zcela respektuji fakt, že nově zvoleným prezidentem je Miloš Zeman. To jen na úvod. Respektovat výsledky voleb ovšem neznamená srazit paty, zavřít pusu (jak by si pan prezident přál) a sledovat lejna padající na základní pilíře naší křehké demokracie. Aniž bych se chtěl dlouze rozepisovat, rád bych vyjádřil svůj názor, že Český rozhlas, Česká televize a v neposlední řadě média vydavatelství Economia patří k tomu nejlepšímu a neobjektivnějšímu, co dnešní česká žurnalistika nabízí. Pan prezident se asi jako jediný český politik neuráčil vyjádřit k vraždě novináře u našich sousedů a donedávna ještě bratrů, zato cítí potřebu dehonestovat média, o jejichž profesionalitě nemám (na rozdíl například od pana Soukupa) nejmenších pochyb.
Závěrem bych ještě rád podotkl, že nikterak nehájím osobu pana Bakaly, o jehož vině či nevině by měly rozhodnout nezávislé soudy, nikoliv soudy uprostřed inauguračního projevu prezidenta republiky. Mimochodem, on pan Bakala není jediný obviněný podnikatel a majitel médií v této zemi. Narozdíl od dalších ale nevykonává žádnou veřejnou funkci, která by mohla budit dojem střetu zájmů.

Važme si svobod, které jsme složitě získali a které tu možná nebudou navždy. Važme si jich a chraňme je pro naše děti. Nesrážejme paty a nedržme ústa. Slovními útoky na novináře to začíná a kulkou v srdci končí.

Rovnat knihy...

pátek 9. února 2018

...je taková moje úchylka. Mám rád, když knihy v poličkách hrají barevně, tvarově a při tom všem ještě jejich uspořádání dává smysl z pohledu žánru, doby a autora. Hřbety knih musí lícovat! Do toho všeho mám ještě tendenci si s nimi povídat, takže moje rodina může čas od času zaslechnout: "Boženko, bude ti lépe vedle Nerudy, nebo Čapka?"
Pěkně blbá úchylka, řeknu vám. Když se pustím do přerovnávání, s večeří na mě rodina nikdy nečeká. Z uvedeného důvodu jsem si zakázal procházet kolem knihovny v dětském pokoji, která je v režii našich slečen, a která nesplňuje ani jedno zmíněné kritérium.

Nedávno jsem si říkal, že jsem měl možná být knihovník. Hned vzápětí mi ale došlo, jaká by to byla pohroma:
"Nemakejte mi tam na ty knížky, slyšíte? Vypadněte od toho regálu. Kam tu knížku strkáte? Ukažte, člověče, já to tam vrátim sám."

A z jiného soudku: Někdy je fajn odpoutat se od běžných pozemských starostí a zahledět se hodně vysoko mezi hvězdy. Jsem rád, že po světě běhají blázni v podobě věčně malých kluků a holek, kteří si plní svoje sny. A já si je plním společně s nimi. Přátelé, sci-fi už začalo! Díky, Elone! Starmane, leť!

poslední snímek Starmana před jeho odletem směrem k Marsu


Proč půjdu...?

pátek 26. ledna 2018

zdroj: Simon's cat
- Protože smím.
- Protože je to to nejmenší, co mohu udělat.
- Protože je to v našich rukách a ne vždy tomu tak bylo.
- Protože slova "nemám koho" nejsou omluvou. Volím z těch, kteří se extrahovali z našich řad. Nejsou to "oni", ale "my sami".
- Protože nehledám dokonalost, ale chci, aby moje generace předala svým dětem naši zem v lepší kondici, než ji od svých rodičů převzala.
- Protože nechci pohrdat úsilím těch, kdo za svobodnou volbu obětovali svou kariéru, vlastní pohodlnost, osobní svobodu a někdy i život.
- Protože nečekám, že nás někdo spasí. S rukama v klíně se nikdy nikdo nikam neposunul.
- Protože cítím odpovědnost.
Proto.
A proč jdete vy? J

Ksrdcivzetí

pátek 19. ledna 2018

zdroj
Nemám moc rád předsevzetí. Teď nemyslím onen ušlechtilý úmysl na sobě zapracovat a stát se lepším člověkem. Myslím konkrétně to slovo.

Podle Ústavu pro jazyk český je původem slova spojení "před se vzíti", neboli něco si vzít před sebe.

Co s takovým předsevzetím? Aby se člověk dostal k cíli, je potřeba jej zdolat, přemoci, přelézt, či jinak překonat. Člověk se pak do cíle dostane značně vyčerpán a mnohdy tam ani nedorazí.

Já jsem letos žádné předsevzetí neučinil, nechtěl jsem si před sebe stavět nic, co by mi mohlo bránit v pohybu kupředu. Místo toho jsem se rozhodl vzít si několik málo věcí k srdci. Myslím, že tam budou mnohem užitečnější, než jen tak ledabyle postavené přede mne. Zkrátka, učinil jsem několik "ksrdcivzetí".

Ne všechna jsou jednoduchá a některá celkem bolí. Všechna jsou ale od srdce / u srdce.

Krásný pátek a volnou cestu všem!