Slova

Slova jsou zbraň. Zbraň jako každá jiná. Mají moc a sílu a dokáží způsobovat hluboké rány.

Slova jsou ale mnohem víc, než jen to. Slova umí i uzdravovat... uzdravovat ty bolestivé krvácející zranění, co způsobily v duši.

Po čase zůstane jen sotva znatelná jizva. Rána už nebolí, ale při každém pohledu na jizvu si člověk vzpomene, že tam kdysi byla. Už nikdy na ni nezapomene.

Člověk posetý šrámy a jizvami je opravdový člověk, který žije opravdový život. Každá ranka znamená velikou zkušenost. Čím má člověk více šrámů, tím pečlivěji váží slova. Tím obratněji zachází s onou nebezpečnou zbraní...

...Tak si představuji moudrost.

první dohoda: Nehřešte slovem

Jednoduché pravidlo, ale nelehký úkol... zvláště když člověk v noci zavírá okno v dětském pokoji a do bosé paty se mu vryje jeden z osmi ostrých rohů toho nejtitěrnějšího kousíčku lega...

Běh je jako život

Není to život, ale je skoro úplně jako on. Je to stejné, jako model Lamborghini, co se vejde na poličku. Má malé kličky u dveří, miniaturní stěrače, dokonce i zpětné zrcátko za předním sklem.

Běh je plný krátkých krizí, náhlých euforií, drobných klopýtnutí i nepříjemných pádů. Někdo běží, aby se poměřil s druhým, jiný běží sám a nikoho nepotřebuje, další běží po boku druhého.

Někdy člověk sotva popadá dech a druhdy má sil na rozdávání.

Běh je jako život.

Je lepší běžet pomalu, klopýtat a padat, než neběžet vůbec.

Vyoraná myš

Když někdo na někoho hledí zmateně či překvapeně, bývá nezřídka počastován přirovnáním k myši, jež právě opustila svoji vyhřátou komůrku v útrobách země a to způsobem značně bizarním - vyoráním.

Jelikož se orbě prakticky nevěnuji, mohu si průběh takového procesu pouze představovat.

Myška právě ulehá do svého pelíšku v dírce uprostřed pole, když tu se najednou země zachvěje a na stropě se začnou objevovat malé pukliny. Než se vyděšená myška stačí rozkoukat, komůrka se s ní otočí a hlodavec se i s pelíškem válí uprostřed oraniště a hledí na vzdalující se pluh tažený hlučným traktorem.

Práce mimických svalů u hlodavců dosud nebyla předmětem mého zkoumání. Přesto si dovolím tvrdit, že výraz tváře myši před vyoráním i po této hrůzné zkušenosti se nebude výrazně lišit. Nechápu proto, odkud se celé zmiňované přirovnání vzalo, ale počítám, že za ním bude stát spíše fantazie, nežli empirická zkušenost našich předků.

Vyoraná myš se podle mě tváří úplně stejně jako myš nevyoraná, proto - až vás zase někdo připodobní k vyoranému savci - nic si z toho označení nedělejte...

...klidně se znovu zavrtejte do země a vězte, že další orba nepřijde dříve, než za rok.

Mona Lisa - příběh za obrazem

„Musím ti něco říct,“ řekla a pomalu se k němu přiblížila.

„Teď není vhodný okamžik. Každou chvíli tu mohou být!“ odvětil a něžným, ale přesto razantním pohybem odstrčil její tělo stranou, aby mohl vyjít ven.

„Je to strašně důležité.“

„Máš sbaleno?“

„Poslouchej mě přeci!“

„Není čas! Bože, tohle snad nemůže být pravda. Věděl jsem, že po nás jdou, ale kdo mohl vědět, že nás najdou? Zrovna tady!“ Snažil se potlačit třes jeho hlasu. Marně.

„Musíš to vědět. Musím ti to říct dřív…“ zatajila dech, přivřela oči a nasucho polkla. „…dřív než se rozdělíme.“

„Všechno dobře dopadne! Věř mi. Mám to promyšlené. Proběhneš zadem a ukryješ se ve východním křídle. Já poběžím na západ. Budeme tak mít mnohem větší šance jim uniknout. Obě křídla už prošli, nebudou se tam vracet. Musíme si oba najít vhodný úkryt. Může to trvat i několik dní. Ty zůstaneš na místě a já se k tobě proplížím, až se situace zklidní.“

„Já… já jsem…“ znovu nasucho polkla, „…jsem těhotná.“

Chvíli na sebe nehnutě hleděli. On neřekl nic. Jen se zakousl do spodního rtu, přivřel oči a přitiskl ji k sobě. Tím objetím jako by řekl vše. Jako by řekl: „Naše rodina v tomhle muzeu žije už několik desítek generací. Přežili jsme horší věci a nikdo nás nezničí. Ani tahle pitomá desinsekce.“

V místnosti, od níž je oddělovalo jen slabé plátno toho obrazu, se začali šikovat muži v ochranných oděvech, stříkací pistole připraveny k akci.

„Miluju tě,“ zašeptal.

„Já tebe.“

„Je čas.“

„Já vím…“ špitla. Naposledy se letmo dotkli konečky svých tykadel a pak se dali oba na útěk, každý jiným směrem.

„Sundejte ten obraz, ať ty všivý moly můžeme vystříkat…“ proceděl skrze respirátor jeden z mužů v igelitových oblecích, „…a jít konečně na oběd!“