liché ponožky a zákon o zachování hmoty

Problematika chybějících ponožek po jejich vytažení z pračky je často vzpomínaná záležitost a myslím, že už má svoje pevné místo i v odborné literatuře. Stejně mi ale tento fenomén nepřestane fascinovat. Mám dvě nohy, na každé noze jednu ponožku. Dohromady dvě ponožky. Večer se svlékám. Z každé nohy jadna ponožka, která je vzápětí umístěna do koše na prádlo a posléze do pračky. Po vytažení z pračky je třeba ponožky, které během očistného procesu v útrobách automatické pradleny figurovaly jako samostatné elementy, opět spárovat, aby bylo možné pár znovu použít. A zde nastává to, co nikdo nechápe a přesto už to nikoho nepřekvapí. Z pračky je vytaženo několik ponožek, které není možné spojit s žádnou jinou do páru. V mariáši by se řeklo, že jsou plonkové.

Je možné se tomu pořád dokola divit a nebo přijmout tento věděcky doposud neodůvodněný jev jako fakt a naučit se s ním žít. Je možné proti němu i bojovat, jako to dělám já. Již několik let si kupuji pořád stejné ponožky jedné a té samé barvy. Takové ponožky je možné mezi sebou volně kombinovat a starost s hledáním adekvátní dvojice tímto elegantně odpadá. Překvapení při dodržení tohoto postupu nastává jen po vytažení poslední ponožky z pračky. Ta totiž zpravidla bývá lichá...

A já se ptám: není snad toto jasný důkaz o nepravdivosti všeobecně uznávané teorie o zachování hmoty a energie??

Muži a multitasking...

Mladý sympatický muž v mé oblíbené vinotéce čepuje druhý litr ještě mladšího a ještě sympatičtějšího rulandského, přitom mi druhou rukou vrací drobné a navrch stačí vtipkovat.

Nevím, kde se vzala ta strašná pověra, která tvrdí, že muži nedokáží vykonávat více činností naráz. Rád bych dnes tuto nepravdu vyvrátil. Začal jsem si za tím účelem sepisovat seznam situací, ve kterých jsem se přistihl při více činnostech naráz. V IT terminologii se tomu říká multitasking...

• jedu na motorce a zároveň sleduji ženu v sukni na chodníku při pravé krajnici
• ležím ve vaně a upíjím z půllitru polotmavou kvasnicovou třináctku
• griluji maso a úkoluji manželku, aby přinesla talíř, sůl, dolila hostům a otevřela mi pivo
• jedu na motorce a sleduji jinou ženu v jiné sukni na chodníku při levé krajnici
• piji kávu a čtu denní tisk
• griluji maso a posílám děti do kůlny pro dřevěné uhlí
• myslím na to, že musím přezout gumy na autě a přitom vytvářím dojem, že vnímám, co mi manželka už deset minut vypráví

Vím, že bojuji s větrnými mlýny, ale nenechám si vzít naději, že jsem těmito neprůstřelnými důkazy přesvědčil alespoň hrstku pochybovačů.

Znáte jiné příklady, které vyvrací onu zakořeněnou a lživou teorii o mužích? Pomozte mi hledat pravdu a spravedlnost!

Život s blogerkou

Už ani nevím, jaké to je:

1. jíst jídlo, které nevychladlo během fotografování
2. ráno se probudit a spatřit svoji ženu, kterak spí a neodpovídá s notebookem na klíně na komentáře z předešlého dne
3. vzít do rukou fotoaparát, který není mastný nebo ulepený od moučkového cukru
4. přijet z práce domů a být první, kdo uvidí moji večeři (většinou bývám v druhé tisícovce, ale jsou dny, kdy to stihnu i do pětistovky)
5. vyprávět kolegyním u oběda, co jsme dělali o víkendu a nevidět jim přitom na očích, že už to všechno dávno četly
6. projít se po domě v trenýrkách bez obavy, že mě tak během 24 hodin uvidí čtyři a půl tisíce žen

Co bylo ve škole?

Znáte tu situaci, kdy jako moderní otevřený rodič odhodlaný promluvit si se svým dítětem v podstatě o čemkoliv zahájíte rozhovor u společné večeře dotazem "Co bylo ve škole?"...

...a dostane se vám značně neuspokojivé jednoslovné odpovědi - a sice "nic!"?

Usedám k jídelnímu stolu, prohlížím si svoje potomstvo a přemýšlím nad tím, jak takové nic ve druhém ročníku základní školy může vypadat.

Nic může znamenat, že se ve škole opravdu nedělo NIC.

Nic může znamenat nic důležitého, nic hodného popisu.

Nic může znamenat nic z toho, co bys měl vědět,

...nebo nic, co bys chtěl slyšet.

Z pracovní praxe dávno vím, že má-li se člověk dozvědět objektivní informaci, nemá pokládat návodné a uzavřené otázky (tedy otázky, na které se nabízí odpověď typu ano/ne). Z rodinné praxe jsem ovšem nabyl zkušenosti rázu zcela opačného. Má-li se člověk dozvěděl alespoň NĚJAKOU informaci, je zcela nezbytné pokládat otázky uzavřené a pokud možno co nejvíce návodné.
Je třeba ale počítat s tím, že se původně zamýšlený rozhovor v okamžiku promění ve výslech. Zkuste si vychutnat večeři a přitom pokládat otázky (nebo si na ně odpovídat): "Psali jste diktát?", "měla jsi tam chyby, že ANO?", "ty ještě nemáš hotové úkoly, že NE?", případně "cvičila jsi dnes na klavír?"...
Pohled mi padá na dřevěnou desku prostřeného stolu a já přemítám o tom, jak to bude jednou fajn, až děti vyrostou z tohoto nesdílného období a celá rodina povede dlouhé dialogy a plodné diskuse. Jsem totiž přesvědčen, že tato neochota odpovídat na otevřené a nenávodné otázky s věkem zmizí stejně jako mezery po chybějících mléčných řezácích.

Moje úvahy rozbíjí manželčin hlas, který zdálky doléhá ke stolu:

"Co bylo ve školce k obědu, Bety?"

"Už nevím."

"A co bylo v práci, miláčku?"

Zvedám oči od stolu a pozoruji blížící se ženu, která přináší talíř chutné krmě.

"Ale... nic."