Co bylo ve škole?

Znáte tu situaci, kdy jako moderní otevřený rodič odhodlaný promluvit si se svým dítětem v podstatě o čemkoliv zahájíte rozhovor u společné večeře dotazem "Co bylo ve škole?"...

...a dostane se vám značně neuspokojivé jednoslovné odpovědi - a sice "nic!"?

Usedám k jídelnímu stolu, prohlížím si svoje potomstvo a přemýšlím nad tím, jak takové nic ve druhém ročníku základní školy může vypadat.

Nic může znamenat, že se ve škole opravdu nedělo NIC.

Nic může znamenat nic důležitého, nic hodného popisu.

Nic může znamenat nic z toho, co bys měl vědět,

...nebo nic, co bys chtěl slyšet.

Z pracovní praxe dávno vím, že má-li se člověk dozvědět objektivní informaci, nemá pokládat návodné a uzavřené otázky (tedy otázky, na které se nabízí odpověď typu ano/ne). Z rodinné praxe jsem ovšem nabyl zkušenosti rázu zcela opačného. Má-li se člověk dozvěděl alespoň NĚJAKOU informaci, je zcela nezbytné pokládat otázky uzavřené a pokud možno co nejvíce návodné.
Je třeba ale počítat s tím, že se původně zamýšlený rozhovor v okamžiku promění ve výslech. Zkuste si vychutnat večeři a přitom pokládat otázky (nebo si na ně odpovídat): "Psali jste diktát?", "měla jsi tam chyby, že ANO?", "ty ještě nemáš hotové úkoly, že NE?", případně "cvičila jsi dnes na klavír?"...
Pohled mi padá na dřevěnou desku prostřeného stolu a já přemítám o tom, jak to bude jednou fajn, až děti vyrostou z tohoto nesdílného období a celá rodina povede dlouhé dialogy a plodné diskuse. Jsem totiž přesvědčen, že tato neochota odpovídat na otevřené a nenávodné otázky s věkem zmizí stejně jako mezery po chybějících mléčných řezácích.

Moje úvahy rozbíjí manželčin hlas, který zdálky doléhá ke stolu:

"Co bylo ve školce k obědu, Bety?"

"Už nevím."

"A co bylo v práci, miláčku?"

Zvedám oči od stolu a pozoruji blížící se ženu, která přináší talíř chutné krmě.

"Ale... nic."