půlka...

Z půlky plná, nebo z půlky prázdná?

Půlka chybí, nebo zbývá?

Půlka za mnou, nebo ještě přede mnou?

No nic... dneska ode mě nečekejte žádnou hlubokou myšlenku. Jdu se s Mončou projít, nebo se zítra nepostavím na nohy... 

Mějte krásný zbytek víkendu!

Proč já vlastně...

...každý týden vstávám o hodinu dříve a jdu běhat 13 km přes šílený kopce??

Jó... vlastně proto, že je to jednoduše krásný (dnes 7 srn, 30 muflonů, 2 zajíci, několik myší a jedna kočka - tuším souvislost mezi dvěma posledně jmenovanými - a jinak... ANI ŽIVÁČEK).

Když se osprchuji, jsem svěží, plný energie a dobré nálady a teprve nastává doba, kdy bych normálně v křeči začínal svůj obvyklý den.

Je to kouzelný pocit.

Jsem divný. Vím o tom.

Když není...

...po ruce žádná sofistikovaná technika, je třeba improvizovat.

Pozorovat zatmění slunce skrze kotouč rozlomené diskety (kdo z dětí ví, co to je, ať se přihlásí) je zkušenostmi ověřené (a nebezpečné, vím...). Zkusil jsem ten kotouč připlácnout na mobil a astronomický jev zdokumentovat. Výsledek odpovídá kvalitě vybavení...

Věděli jste ale, že pozorovat se dá pohodlně také skrze malou dírku (cca 4mm) vystřiženou v papíru? Obraz zatmění se pak může promítat třeba na zeď nebo podlahu...

Ovšem vrchol improvizace nastal ve chvíli, kdy jsme nedopatřením zjistili, že obraz zastíněného slunečního kotouče se dá promítat i skrze dírku, kterou utvoříte například mezi prsty... Nekecám!

Pokud nevěříte, 10. června 2021 to vyzkoušejte a uvidíte!

P.S.: Po každém zatmění zase přijde nové světlo, tak na to myslete a mějte krásné dny

V mechu a kapradí...

...našlapujme tiše!

vzpomínky z konzervy

Mám rád fotografie. Právě se dívám na jednu, kde jsem já a moje žena na louce (na nějakém cyklo výletě), tou dobou ještě svobodní, bezdětní a o několik starostí mladší. Je to jako otevřít konzervu se vzpomínkou, která tam na mě, uchráněna před vnějším světem, čekala několik let. Najednou zase cítím vůni, kterou jsem tehdy nasával, slyším ptačí zpěv a bzučení včel a parné slunce se mi opírá do zad. Přesně vím, odkud a kam jme tehdy jeli a o čem jsme si na té louce povídali. Nebýt té fotky, tenhle den se vytratí z mé paměti, stejně jako stovky jiných. Jen ten chvilkový nápad - udělat si snímeček - zvrátil jeho osud a uchoval ho navěky.

Zjistil jsem, že ta konzerva vzpomínek nemusí mít podobu jen fotografického snímku. Úplně stejně se mi vybavují vzpomínky, když zaslechnu hudbu, kterou jsem v určitém období mého života poslouchal. Také při pohledu na hřbet knihy se mi v mysli vrací doba, kdy jsem listoval stránkami a poprvé četl její příběh. Vím, jaké bylo počasí, co mě tehdy trápilo, na co jsem se těšil a s naprostou jistotou vím, kde jsem zrovna seděl, když jsem onu knihu dočítal, zda byl večer, nebo poledne či jestli byla zima, nebo léto.

Fotky, hudba a knihy jsou takové moje sáčky instantních nudlí. Pěchuji do nich střípky svého života, abych je po letech zalil vroucí vodou a mohl si k nim přivonět, ochutnat je.... a znovu prožít.

Gastro-porno

zdoj: Pinterest

Vlivem osudu (osud na sebe v ten den oblékl kabát v podobě hladu, deště a zavřené restaurace) jsem byl o víkendu donucen poobědvat v jistém nejmenovaném fast-foodovém řetězci. Byl to jeden z nejhorších zážitků letošní zimy. Naštěstí mi můj kamarád, se kterým jsme vyrazili na nedělní výlet s dětmi, dělal vydatnou morální podporu. Bez něj bych to asi nezvládl.

Ještě teď se vidím, jak tam tak stojím (jelikož místo k sezení nebylo možné najít) pod znakem velkého žlutého "M", žvýkám nevábně vonící sladkou housku s masovitým (stále tomu chci věřit) obsahem, pozoruji děti, kterým z pusy čouhají dlouhé mastné hranolky a mlčky si nechávám drobit na záda od člověka, který se tísní u pultu "na stojáka" s námi.

Po necelých deseti minutách k nám dorazily dvě ukrajinské uklízečky a nedbajíce faktu, že jsme ještě nedojedli, nám začaly vytírat pod nohama. Byl čas jít...

Říkám si, že jestli se v pekle konzumuje nějaká strava, jistě se podává v červených pytlících se žlutým "Mc" navrchu.

P.S.: Ale jinak to byl supr výlet... Díky, Z.