Dovolená mi...

...končí. Neberu to tragicky. Přijde další a po ní zase jiná. Po přečtení Bářina blogu jsem si ale uvědomil jedno. Existuje několik věcí (přestože zcela obyčejných), na které si "najdu čas" vždycky jen během letní dovolené. Brání mi ale něco v tom, abych si takovou malou dovolenou udělal i během pracovního procesu? Nebrání! Tady je pár věcí, které jsem se rozhodl z dovolenkové doby přenést do svého každodenního života.

1.) Miluji noční sedánky na terase. Deku do klína, sklenku vína do ruky a pohled upřít na nebe poseté hvězdami. Přestože to místo mám na dosah ruky, z nějakého záhadného důvodu bych rok co rok mohl ony noční terasové sedánky klidně spočítat na prstech. Neexistuje důvod, proč si neudělat hezký večer třeba uprostřed pracovního týdne. Jediné, co mi v tom brání je nesmyslný blok v mojí hlavě. A JÁ TO ZMĚNÍM!

2.) Už léta mám takový dovolenkový rituál. Odkládám těžší knihy a ke čtení si kupuji týdeníky, jako je Reflex nebo Respekt. Někdy taky denní tisk nebo něco ještě lehčího... třeba běžecký časopis RUN. Proč to ale dělám jen jednou do roka, to mi nikdo nevysvětlí. Je čas prolomit psychologickou bariéru. Hned zítra si zaběhnu do trafiky pro časopis a večer si v něm budu listovat.

3.) Během dovolené se mi stává, že před spaním začnu hledat mobilní telefon a nezřídka ho naleznu tam, kde jsem ho zanechal předešlého večera. Je to osvobozující pocit - prostě ho nechat ležet a netrápit se tím, že nejsem v dosahu. Další věc, kterou si s sebou vezmu do civilního života.

4.) Neholím se a je to skvělý pocit. Zavedu to po celý rok... ať žije Robinsonovská tvář!

5.) Během dovolené se tak nějak víc usmívám, život beru tak trochu méně vážně a každý den si díky tomu také patřičně lépe užívám. Tenhle bod je ze všech nejprostší. Člověk nemusí dělat NIC navíc. Jen přehodit výhybku uvnitř vlastní hlavy... a já už se na to chystám!

Závrať...

autor: Lisa Aisato

...je takový divný pocit, kdy člověk, přestože stojí nohama pevně na zemi (nebo jiné pochozí ploše), zcela iracionálně ztrácí hlavu a má pocit, že prostě musí spadnout z výšky dolů. Alespoň u mě to tak bývá, i když to nemívám často. Většinou jen tam, kde je strach (podle mě) opodstatněný.

Ne však M. (z důvodu zachování anonymity používám tuto šifru). 

U M. strach z výšek nastává nejen tam, kde je průzorem ve schodišti vidno nekonečnou propast pod nohami, nýbrž i tam, kde ji od případného pádu chrání dva metry silný kamenný ochoz.

Díky těmto faktům prožíváme spousty dobrodružných chvilek a myslím, že i turisté na vyhlídkových věžích jsou vždy rádi, že za své vstupné dostanou pořádnou dávku zábavy navíc.

Jelikož je M. od přírody bojovník (neboli paličák), vždycky s vervou vyrazí vzhůru s tím, že tentokrát "to dá". Odhodlání se zpravidla vytratí ve 3/4 stoupání, kdy již není možný návrat, jelikož, jak známo, dolů je to horší i pro ty, co nemají problémy směrem vzhůru...

Na žebrácké věži jsme od kolemjdoucích turistů dostali tip, že klesání po schodech je snazší račím stylem, tedy upřít pohled vzhůru a odcouvat až dolů... nebýt této rady, stojíme nahoře dodnes.

M. byla i na samém vrcholu vyhlídky na Troskách. I tady nastal největší problém s návratem. Jako nepřekonatelný se ukázal být úsek kamenné zdi, kterou bylo třeba uvolnit z křečovitého sevření a uchopit zábradlí, které začínalo o dva kroky dále. Chvílemi jsem vzpomínal na školní vyučování první pomoci obětem zasaženým elektrickým proudem, které je potřeba osvobodit ze sevření úderem dřevěnou holí přes ruce. Klacek jsem na věži nesehnal, takže jsem turistům ušetřil další podívanou. Místo toho jsem M. bez milosti popadl a ke kýženému zábradlí donesl.

Na věži Vítkova hrádku se zase náhodným kolemjdoucím naskytl pohled na ženu klečící na všech čtyřech a volající na ději, aby nechodily tak blízko ke kraji (od kraje je dělila ona dvoumetrová masa zdiva). Máme z toho dne i pár snímků, kde je tento výjev zachycen na pozadí. Dodnes se nad nimi bavíme (já, děti a návštěvy).

Jelikož nás brzy čeká romantická noc ve dvou na vrcholku ještědské věže, mám pocit, že repertoár rodinných historek na téma "M. a výšky" zbohatne o několik výživných kousků.

Držte nám palce!

Čtvrtka prázdnin...

... pryč. Tady je v kostce:

- Spála je úspěšně za námi. Epidemii jsme nerozšířili. Prkny zapečetěné okenice a dveře jsem vyboural a můžeme zase mezi lidi. Konec izolace.

- Karanténa je sice pruda, ale zase toho člověk dost přečte (a taky pěkně zleniví).

- Překročit hranici je mnohdy těžké (překlenout kulaté životní jubileum, vykročit ráno z postele, či překročit práh zubní ordinace). Nejhorší hranice jsou ale ty psychologické. A jak se zdá, ta nejtěžší z nejtěžších je stát se mým stým členem (předlouhé čekání ukončila minulý týden Radka Š., které tímto vzdávám hold) ;)

- Na létě miluju krátké koupací zastávky na odpolední cestě domů. U břehu zapíchnout skútr, shodit oblečení (na co plavky?) a za pár minut svěží pokračovat v cestě.

- Inspirován úklidem Soni Malinové jsem si konečně dopsal popisek ke svému blogerskému profilu (vizte vpravo). Nikdy bych nevěřil, že bude tak těžké shrnout sebe sama do pár vět.

Užívejte léto plnými doušky, ať je zima nebo hic... neboť dny se krátí, za chvíli je tu září a po něm Ježíšek!!

páteční ochutnávka #2

autor: Marc Johns

Seděl v koženém křesle v pracovně svého nadřízeného, jehož naléhavá slova ho míjela a nezanechávala v jeho mysli žádnou stopu. Na boční stěně kanceláře visely elegantní černé hodiny. Ukazovaly čas 18 hodin a 50 minut. Martin se ještě nikdy necítil tak uvolněně. Jakoby někdo sejmul těžký náklad z jeho beder. To, co tížilo jeho tělo, náhle polevilo a on se mohl zase volně nadechovat. Ta tíha, která Martina dlouhé měsíce vnitřně sžírala, bylo vědomí, jakým způsobem si zahrává s city Kláry, jeho vlastní milující manželky. Vědomí toho, jak moc ji celé měsíce ubližuje svoji nevěrou, se kterou nepřestal ani tehdy, když se o ní Klára dozvěděla. Jak se zoufale snažil obhájit každou zprávu, každou schůzku a kolik lží za tu dobu vypustil z úst. Lhal Kláře i sobě samému. Žít ve lži je jako žít s parazitem. S parazitem, kterého si člověk dobrovolně nasadil do krevního řečiště a který roste s každou vyřčenou nepravdou. Zprvu o sobě nedává vědět a tiše se rozpíná v těle svého hostitele. Když člověk zjistí, že něco není v pořádku, bývá už pozdě. Lež ho již celého pohltila a on se nemůže ani hnout. Každý pohyb ruky, každé gesto, každé slovo, každý nádech řídí lež - ten nepřemožitelný parazit. Člověk se stane jeho otrokem a marná je jakákoliv snaha vzepřít se onomu cizopasníkovi.

Čundrácký hrnek DIY

... aneb jak z hrnku z Jednoty za 20 Kč udělat originální čundrácký plecháček pro Terezku...

Stačí k tomu metr paracordu, neboli padákového lana a je to! Malým trampům zdar!

P.S.: Terezky je jen hrnek. Placatka, nůž a zapalovač je můj!