Až na dno!

Aneb pár střípků z mého otcovského působení na droboť:

Pozorování perseid bylo magické. Leželi jsme na zahradě na karimatkách a sledovali tu nebeskou šou. Bety si celý den připravovala přání, na které bude myslet, až uvidí padat první hvězdu... Pozorování jsem prokládal chytrými řečmi o původu vesmírných těles a o rozdílu mezi meteorem a meteoritem.
"Tak co, Bety, přála sis něco?"
"Jo."
"To, co sis naplánovala?"
"Ne, přála jsem si, aby ten kometeorit nespadl na nás."

S kamarády jsme dětem (a nejen jim) letošní vandrování s krosnou na zádech okořenili hledáním legendárního, pohnutou historií obtěžkaného a všem brdským trampům dobře známého Zlatého dna. Nikdo vám neřekne, kde vlastně leží. Všichni se jen potutelně usmívají. Dokonce i druhdy výřečný Google mlčí jako hrob. Prostě a jednoduše - cestu na Dno si musí každý najít sám (stejně tak, jako cestu zpět).

Bylo by efektní popsat naše hledání jako vyčerpávající pouť, při které jsme kromě onoho Dna Zlatého našli i dno svých vlastních sil...

Bylo tomu ale jinak. Dali jsme dohromady všechny známé indicie a místo našli poměrně hladce. Jediné dno, na které jsme si cestou sáhli, bylo dno pivní lahve (shodou okolností také zlaté) z nedalekého kytínského pivovaru.

Přeji vám (ať už hledáte dno, či naopak cestu z něj), ať vám pěšinu nekřižuje bludný kořen a vaše hvězda dopadne vždycky dobře.