pondělní ochutnávka #3

Na oslavu konce veder posílám ledovou ochutnávku:

autor: Mukesh Singh

Jezírko to bylo malé, sotva pět metrů v průměru. Bylo skryté uprostřed hustého lesa, takže bylo téměř po celý den chráněno před slunečními paprsky. Díky tomu byla voda studená jako led. Kdyby nebyl tak horký den, jen těžko by se kdo odvážil do ní vstoupit. Hladina měla tyrkysovou barvu a byla nádherně čistá.

„Tak na co čekáš? Svlékat a do vody,“ zavelel Martin a stahoval si triko.

„Co když někdo přijde?“ Klářina stydlivost bylo něco, co na ní Martin zbožňoval.

„Nepotkali jsme nikoho čtyřicet osm hodin,“ smál se a házel jednotlivé kusy oblečení na hromádku vedle batohu. Na nic nečekal a skočil do ledové vody, která mu v první vteřině stáhla hrdlo a hrudník. Jen povrchně zalapal po dechu a pokusil se udělat několik temp směrem od břehu. Během chvilky prvotní křeč polevila a Martinovi se na rtech opět rozlil blažený úsměv. Byl to nádherný pocit. Když se přetočil na záda, aby udělal pár temp na znak, uviděl Kláru, jak stojí nahá po kolena ve vodě. Byla nádherná. Pevné boky a chladem ztvrdlé bradavky byly pro Martina nepřekonatelně vzrušující. To, co večer nestihli udělat, než mu Klára usnula v náruči, udělali teď. Milovali se přímo na břehu jezírka a jeho ledová voda jim přitom omývala chodidla a kotníky. Adam a Eva ve svém vlastním ráji. Tak si připadali den co den.

páteční ochutnávka #2

autor: Marc Johns

Seděl v koženém křesle v pracovně svého nadřízeného, jehož naléhavá slova ho míjela a nezanechávala v jeho mysli žádnou stopu. Na boční stěně kanceláře visely elegantní černé hodiny. Ukazovaly čas 18 hodin a 50 minut. Martin se ještě nikdy necítil tak uvolněně. Jakoby někdo sejmul těžký náklad z jeho beder. To, co tížilo jeho tělo, náhle polevilo a on se mohl zase volně nadechovat. Ta tíha, která Martina dlouhé měsíce vnitřně sžírala, bylo vědomí, jakým způsobem si zahrává s city Kláry, jeho vlastní milující manželky. Vědomí toho, jak moc ji celé měsíce ubližuje svoji nevěrou, se kterou nepřestal ani tehdy, když se o ní Klára dozvěděla. Jak se zoufale snažil obhájit každou zprávu, každou schůzku a kolik lží za tu dobu vypustil z úst. Lhal Kláře i sobě samému. Žít ve lži je jako žít s parazitem. S parazitem, kterého si člověk dobrovolně nasadil do krevního řečiště a který roste s každou vyřčenou nepravdou. Zprvu o sobě nedává vědět a tiše se rozpíná v těle svého hostitele. Když člověk zjistí, že něco není v pořádku, bývá už pozdě. Lež ho již celého pohltila a on se nemůže ani hnout. Každý pohyb ruky, každé gesto, každé slovo, každý nádech řídí lež - ten nepřemožitelný parazit. Člověk se stane jeho otrokem a marná je jakákoliv snaha vzepřít se onomu cizopasníkovi.

pondělní ochutnávka #1

Oběma tekly po tvářích slzy. Seděly, mlčky plakaly a sledovaly Martina. Vodní hladina mezitím vystoupala vysoko pod střechu kabiny. Martin viděl, že ženy samy nepodniknou nic pro svoji záchranu. Všechno bylo na něm. Prostor pro dýchání se rychle zmenšoval. Martin musel zaklonit halvu a vystrčit ústa až úplně ke střeše, aby se mohl nadechnout. Nabral vzduch do plic a v ten moment voda zaplnila celý prostor kabiny vozu. Nebyl čas na přemýšlení, ale přesto bylo nutné učinit rozhodnutí. S největší pravděpodobností se mu podaří zachránit jen jednu z žen. Musel se rozhodnout, o čí záchranu se pokusí. Mezitím, co se snažil vtěsnat mezi přední sedadla, aby dosáhl na odepínání zadních bezpečnostních pásů, v hlavě mu zuřila válka. Jeho ruka se ztěžka natahuje a šátrá po tom červeném tlačítku, které má osvobodit jednu z žen ze smrtící klece. Kyslík v těle se mu rychle spotřebovává, ale on se není chopen rozhodnout. Ruka se mu pohybuje mezi oběma sedadly zleva doprava. V tu chvíli jeho mozku dojdou poslední zbytky okysličené krve a zatmí se mu před očima.

Když se mu konečně podařilo oči násilím otevřít, ležel propocený ve své posteli. Budík na nočním stolku u jeho hlavy ukazoval čas 2:45.