V mechu a kapradí...

...našlapujme tiše!

vzpomínky z konzervy

Mám rád fotografie. Právě se dívám na jednu, kde jsem já a moje žena na louce (na nějakém cyklo výletě), tou dobou ještě svobodní, bezdětní a o několik starostí mladší. Je to jako otevřít konzervu se vzpomínkou, která tam na mě, uchráněna před vnějším světem, čekala několik let. Najednou zase cítím vůni, kterou jsem tehdy nasával, slyším ptačí zpěv a bzučení včel a parné slunce se mi opírá do zad. Přesně vím, odkud a kam jme tehdy jeli a o čem jsme si na té louce povídali. Nebýt té fotky, tenhle den se vytratí z mé paměti, stejně jako stovky jiných. Jen ten chvilkový nápad - udělat si snímeček - zvrátil jeho osud a uchoval ho navěky.

Zjistil jsem, že ta konzerva vzpomínek nemusí mít podobu jen fotografického snímku. Úplně stejně se mi vybavují vzpomínky, když zaslechnu hudbu, kterou jsem v určitém období mého života poslouchal. Také při pohledu na hřbet knihy se mi v mysli vrací doba, kdy jsem listoval stránkami a poprvé četl její příběh. Vím, jaké bylo počasí, co mě tehdy trápilo, na co jsem se těšil a s naprostou jistotou vím, kde jsem zrovna seděl, když jsem onu knihu dočítal, zda byl večer, nebo poledne či jestli byla zima, nebo léto.

Fotky, hudba a knihy jsou takové moje sáčky instantních nudlí. Pěchuji do nich střípky svého života, abych je po letech zalil vroucí vodou a mohl si k nim přivonět, ochutnat je.... a znovu prožít.

Gastro-porno

zdoj: Pinterest

Vlivem osudu (osud na sebe v ten den oblékl kabát v podobě hladu, deště a zavřené restaurace) jsem byl o víkendu donucen poobědvat v jistém nejmenovaném fast-foodovém řetězci. Byl to jeden z nejhorších zážitků letošní zimy. Naštěstí mi můj kamarád, se kterým jsme vyrazili na nedělní výlet s dětmi, dělal vydatnou morální podporu. Bez něj bych to asi nezvládl.

Ještě teď se vidím, jak tam tak stojím (jelikož místo k sezení nebylo možné najít) pod znakem velkého žlutého "M", žvýkám nevábně vonící sladkou housku s masovitým (stále tomu chci věřit) obsahem, pozoruji děti, kterým z pusy čouhají dlouhé mastné hranolky a mlčky si nechávám drobit na záda od člověka, který se tísní u pultu "na stojáka" s námi.

Po necelých deseti minutách k nám dorazily dvě ukrajinské uklízečky a nedbajíce faktu, že jsme ještě nedojedli, nám začaly vytírat pod nohama. Byl čas jít...

Říkám si, že jestli se v pekle konzumuje nějaká strava, jistě se podává v červených pytlících se žlutým "Mc" navrchu.

P.S.: Ale jinak to byl supr výlet... Díky, Z.

Šachovnice DIY...

aneb...

1.) nevyužitý kus dřevěné kuchyňské desky

2.) malířská páska

3.) vodou ředitelný Eternal

4.) nalepovací písmenka (z dávných dob, za 11 Kčs)

4.) chuť a odhodlání

Pravda se musí chránit...

... třeba železným plotem a výstražnými cedulemi... No ne?

...tohle jsem vám musel vyfotit... TGM by koukal.

Omluvte kvalitu. Účel světí prostředky.

Už?

"Koukej, ve školce jsme dělali valentýnky."

"Pro maminky a tatínky?"
"Jo, ale já jí dám Matýskovi."
/prvňáček ze samoty 3 km od nás, pozn. red./

"A jak jí tam chceš dopravit?"
*** psí voči ***

...ale co, beztak jsem se chtěl proběhnout.

Před spaním...

"... tati, mně se ještě nechce spát."
"Tak si čti."
"Mně se dneska nechce číst."
"Tak dej černému mat jedním tahem."

To zabralo... vyřešila, ale s myslí natolik unavenou, že už slastně oddychuje.

Každý velký šachista byl kdysi začátečník.
Irving Chernev

Hra v šachy nás učí, abychom nikdy neztráceli odvahu jen proto,
že naše současné postavení vypadá tak špatně.
Benjamin Franklin

 Dobrou!

Zjemnil jsem...

...neb jsem vojenský paracord vyměnil za microcord, aby si i dámy přišly na své...
Snad udělá radost i parádu.

Dnešní skóre:

• vybitý mobil ráno nebudí
• namísto mobilu budí trochu rozhozená žena, která pod vlivem úplňku nezamhouřila oka do 5:00 a nyní - konečně slastně oddychujíc - se během převalování z pravého na levý bok podívá na hodiny
• vstáváme 15 minut před odjezdem mého vlaku (10 minut mi trvá cesta na zastávku)
• žena se skluzem obstarává zbytek rodiny (celkem bez újmy, pokud nepočítám to, že cestou ze školky řídí v návlecích na nohou a sundavá je až po upozornění kolemjdoucích)
• při pravidelném běhu mi Puňťa ze sousedství (zase) atakuje lýtko
• a nakonec... jedna spoluzáchrana života při epileptickém záchvatu

Podtrženo sečteno... asi si (pokud možno opatrně) uvařím čaj a jdu si lehnout...

... a mobil nechám na nabíječce.

Jo.... a neřešme kraviny, život máme jeden.

Jak jsem slíbil...

...ještě se vracím k Murakamiho knize "O čem mluvím, když mluvím o běhání". Kdo autora znáte, nečekejte Norské dřevo, ani Kafku na pobřeží. Tentokrát čtenář drží v ruce něco, co na první pohled působí jako nesouvislý autorův běžecký deník, na druhý pohled připomíná jeho memoáry a po dočtení si uvědomíte, že jste si právě přečetli jeho niternou zpověď a autobiografii - a to i přesto, že nám toho o svém životě moc nenapsal.

Murakami sám se při psaní bránil tomu, aby z knihy vznikla jeho vlastní biografie a zuby nehty se snažil vybalancovat rovnovážný bod mezi tím říct o sobě to podstatné a naopak neříci toho o svém soukromí přehnaně moc. Povedlo se mu to.

Reálií z jeho života se čtenář nedozví příliš, o své ženě mluví v náznacích, o rodině vůbec. Přesto čtenář může Murakamiho poznat jako člověka, jeho povahu, jeho pohled na svět i na svůj vlastní život a jeho smysl.

Pro mě osobně je vytrvalostní běh napůl sport a napůl meditace. Při běhu člověk často přemítá o složitých věcech a z běhání se tak stávají chvilky rozjímání. Nepřekvapilo mě tedy, že to, co na první pohled působí jako běžecké zápisky, může ve skutečnosti představovat intimní autorovu zpověď.

Murakami jakoby mimochodem odbočuje od popisu svých běžeckých zkušeností a díky tomu se dozvíme, jak se z něj stal spisovatel, popíše, jak došlo k tomu, že vůbec běhá a proč (mimochodem "běhá" znamená v Murakamiho podání v průměru 10 km denně a alespoň jeden maraton ročně) a poodhalí dokonce něco málo o spisovatelském řemesle a o tom, jak k psaní přistupuje konkrétně on osobně. 

Určitě to není kniha pro každého. Kdo miluje Murakamiho, může ho kniha oslovit (ale zároveň i zklamat a nudit, pokud bude očekávat další z jeho románů). Kdo má kromě autora také rád vytrvalostní sport, neměla by útlá knížečka v jeho knihovně chybět.

Já osobně ji zařazuji mezi nejlepší knihy, které jsem kdy četl.