Módní policie

Tak vám řeknu, těch typů strážců zákona, s kterými počítá náš demokratický systém, je opravdu hodně. Kromě policie ČR, městské, dopravní, vojenské nebo třeba tajné, máme také policii módní! Jsou to zpravidla ti chlápci v divných kalhotách, kteří v televizi vyjadřují svůj názor nad něčí róbou, aniž by to kohokoli zajímalo.

Občas si říkám, jakým výcvikem asi takoví módní policisté procházejí. Vlastně se o tento druh bezpečnostní složky budu muset zajímat více. Vždycky, když ráno váhám nad bílou košilí, nebo mým oblíbeným trikem a vytahanou mikinou, říkám si... "Co když tě seberou?!", ale stejně to vždycky udělám. Navléknu si ty seprané hadry a vyrazím do práce, přestože vím, že už mi dýchají na záda. Jdou po mně. Vím to.

Kdybych se dlouho neozýval, dostali mě... (vzpomínejte na mě v dobrém)

Jestli bude....

....můj podzim života vypadat jako ten letošní, tak se na něj těším. Fakt.

Doba gumová

Nad úspěchem některých podnikatelských záměrů mi zůstává rozum stát. Kdyby mi před rokem, dvěma, někdo řekl, že vydělá miliardy tím, že za pár korun vyrobí hadici, tu nastřihá na tisíce drobných kousků, naučí z nich děti plést náramky a začne je prodávat za desetinásobky jejich výrobních nákladů, asi bych si řekl, že je snílek a blázen.

Dneska mám na každé ruce jeden gumičkový náramek od svých dcer, na klíčích mi visí jakýsi motanec ze stejného materiálu, figurky koní nosí gumičková sedla a já při každém vysávání podlahy zaplním polovinu pytlíku gumovou hmotou.

Ten nesmysl, který ovládl svět, vymyslel v Americe žijící Malajsian, inženýr pracující na crash testech, Cheong Choon Ng. Sice si myslím, že by si děti zasloužily trochu kreativnější zábavu, než plést nekonečné řetězce stále se opakujících uzlíků, aby si je potom člověk v lepším případě omotal kolem ruky, nebo daroval někomu, kdo bude předstírat, že tenhle pestrobarevný náramek bude s chutí nosit dnem i nocí. Přesto však nezbývá než onomu muži, otci dvou dcer, vzdát hold. Ono to funguje. Děti to baví. Vypukla pravá gumičková mánie. Gumičkuje se doma, ve škole o přestávkách, v létě na táborech, u "mekáče" na stolech a na autobusových zastávkách.

Až jednou budou mimozemští archeologové kopat do nitra naší dávno mrtvé planety, naše kosti najdou mezi vrstvami různobarevné gumy.

Začíná doba gumová....

Rosou... nohou bosou...

...s foťákem na krku

Bojoval jsem za císaře pána

 Ještě mě trochu mrazí... Knížečka útlá, ale čtení nesnadné...

Augustin Mudrák, český voják, který strávil deset let svého života na vojně a ve věku těsně před třicítkou si prošel hrůzami první světové války, si den co den zapisoval do deníčku události z bojiště. Přestože nejsem milovník válečné literatury, tato kniha mne pohltila. Je jiná. Četl jsem skutečné zápisky skutečného muže, který prožíval to, co mi považujeme za historickou událost uloženou v učebnicích a v obalech na DVD s válečnými filmy. Byl součástí oněch událostí a s mrazivou mechaničností zapisoval svoje prožitky, při jejichž čtení se člověk neubrání zamyšlení nad smyslem bojů i nad osudy nevinných mladých mužů a jejich rodin.

Informace na databazeknih.cz

Dočteno...

...a co dál? Rozhodně potřebuji odlehčit! ...

Z deště pod okap

Některé dny to tak prostě je... člověk udělá chybu už tím, že vyleze z peřin... Ale každý takový den, ať už je sebehorší, má svůj konec. Je dobré to mít na paměti.

„Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.“

Kurt Cobain (1967–1994)

Piccolo neexistuje...

Nepovažuji se za gurmána, ale když si dám v restauraci espresso, očekávám, že dostanu nápoj, který bude alespoň tak dobrý, jako když si ho připravuji já, amatér, sám v domácích podmínkách. Jak pošetilá je moje představa. Tak jako člověk od počátku věků stojí před tou nejzákladnější otázkou lidstva, tak i já se potýkám s rozhodnutím, zda si v cizím městě zkusím dát kávu v kavárně či restauraci. Zpravidla to zkusím, ale výsledek je (až na výjimky) vždycky stejný.

hrnky, hrnky, hrnky...

Je to zvláštní, ani nevím, jestli jsme kdy vynechali návštěvu hrnčířských trhů na berounském náměstí, ale řekl bych, že ne. Z každé procházky po trhu si vždy odneseme plný košík hrnků, misek, mističek a talířů. Ani letos tomu nebylo jinak, cestou k autu jsem se prohýbal pod tíhou ukořistěného nákladu. Jeden by řekl, že se to nádobí u nás musí nutně někde kumulovat, ale nemám ten pocit. Je to pro mě záhada, ale hrnečky mají stále svoje místo a nepadají nám z poliček. Čas od času dochází k nehodě, jako tomu bylo se Soni espresso-hrnečkem z úvodní fotky, ale že bychom rozmlátili za rok 2 koše keramiky? Tak trochu podezírám svoji ženu, že se našich hrnků v průběhu roku zbavuje, abych nikdy neměl pocit, že už jich je dost. Jelikož jsem si jist, že by neměla žaludek na to se jejích hliněných miláčků zbavovat definitivní cestou, myslím, že to dělá formou charitativních darů a také, že občas hodí nějakou tu keramiku našim návštěvám při jejich odchodu do tašky (tajně, abych nic netušil a možná ani oni).

Ať už je to jak chce... jsem rád, že to umí zařídit tak, abychom mohli zase za půl roku vyrazit a udělat si radost novým kouskem... však víte, jak chutná čaj z nového hrnku.

Zvládněte skok do školně-pracovního procesu tak pohodově, jak jen to půjde... a pokud budete mít pocit, že vám ta vaše "lesní zvěř" už přerůstá přes hlavu, udělejte si pohyblivý svátek a zaposlouchejte se do rytmů brněnské Lesní zvěře (z jejich desky Movable Feasts - pohyblivé svátky)...

Tragédie na Valašsku

Řek' mi soused mezi řečí,
když jsme na vlak spěchali,
co se stalo v Meziříčí,
jaké časy nastaly!

Ve Valašském Meziříčí
na Den her a oddychu
pořádali zápas býčí
bez velkého ostychu.

Starosta, ten starý vůl,
vyzval k boji býka,
dnes je přetržený v půl,
pot mu z čela stýká.

Ve Valašském Meziříčí
starosta měl pech,
roh mu skončil v meziřití
po vteřinách třech.

Od té doby Meziříčí,
město naší kultury,
do zkázy se rychle řítí,
pomoc čeká ze shůry.

Nechcete-li ve svém městě
také zápas býčí,
běžte volit svědomitě,
nebo budem ▬ ▬▬

Mňága a Žďorp: Ve Valašském Meziříčí:

Festové postřehy

Festivalová sezóna pomalu spěje ke svému konci. Ta letošní byla opravdu nabitá. Nemohu se s vámi nepodělit o několik (často draze vykoupených) zkušeností:

- Plastové čtyř-pisoáry od TOI TOI jsou sice prima vynález, ale je nutné je umisťovat na rovný a pevný povrch.

- Přesto, že povrch pod výše uvedenými pisoáry splňuje zmíněné požadavky, je nutné je obsazovat podle podobného schématu, jako když se utahují kola u auta (pro neznalé: vždy křížově proti sobě). V opačném případě se celá sestava pisoárů nakloní na obsazenou stranu, což sebou nese spoustu rizik...

- Živý jukebox (4 muzikanti vtěsnaní do mini-karavanu hrající na přání po vhození mince a stisknutí tlačítka), je jediný jukebox, který mi při fotografování pokynul a připil pivem.

- Ať už se v davu pod pódiem postavíte kamkoliv, vždy se těsně před vámi utvoří ulička, kudy budou proudit fronty lidí na toalety a pro občerstvení.
- Chcete-li se dostat na pódium k hlavní kapele, předstírejte, že hledáte svoje rodiče.