Na houpačce

Život je taková jedna dobře promazaná houpačka. Chvíli to trvá, než se uvede do pohybu, ale když se rozhoupe, začnou se dít věci. Znáte ten pocit, kdy se dostanete úplně nahoru, křečovitě se držíte houpačky, všechno se s vámi na vteřinu zastaví, všechno - i čas a vy víte, že to nemůže trvat dlouho? Je to tak krásné, až se z toho jednomu svírá žaludek. Z tohoto bodu sice není jiné cesty, než zpátky dolů, ale i přesto ten okamžik stojí za to. Po tom, co ten okamžik pomine, člověk se zhoupne dolů, dotkne se nohama země, trochu se odrazí a může letět zase vzhůru...

Čím výše létáte, tím rychleji padáte, ale o to větší sílu máte k tomu, abyste zase začali stoupat.

Hezký pátek všem. Ať jsou ty vaše "vrcholné momenty" co nejdelší a pokud náhodou zrovna padáte, odrazte se od země vší silou. To, co vás čeká nahoře, za to určitě stojí.

Potmě...

...teď běhám často. Brzy se stmívá, takže to ani jinak nejde. Mám rád podzimní běhy... Když se člověk správně obleče, není mu ani horko, ani zima a studený vzduch mu příjemně chladí tvář. Tmou se atmosféra běhu promění. Miluji, když se vracím a zdálky vidím ze tmy zářit naši vesnici. Kužely světel pod pouličními lampami protínající hustou mlhu, teplé odstíny barev v zářících oknech a spadané listí, se kterým si pohrává nenechavý vítr. To jsou chvíle, kdy je možné ticho i "vidět".

Přestože běhám přírodou, člověk tu a tam stejně míjí nějakou zástavbu. Znáte ten pocit, kdy zvenku nahlížíte do rozsvíceného domu, vidíte třeba rodinu u večeře, nebo chlápka s lahváčem sedícího na gauči a sledujícího televizní zpravodajství. Nevím, jak vy, ale já v tu dobu zcela nepokrytě hledím do oken bez náznaku studu. Kolikrát si říkám, že bych měl respektovat cizí soukromí a spíše sledovat kamenitou cestu pod nohami, ale nějak se mi to nedaří. Stejně vždycky upřu pohled do prosvětlené místnosti a sleduji útržky cizích životů. Zářící živé obrazy zarámované tmou.

Běh potmě je trochu romantický, trochu strašidelný, trochu nebezpečný, ale hlavně hodně uvolňující. Jen střídat nohy, sledovat cestu a nechat oči i hlavu běžet na volnoběh. Žádné vysoké otáčky, jen volně běžící motor...

A ještě nějaké postřehy:

- kaluži potmě běžec rozezná od černého asfaltu teprve tehdy, když do ní šlápne

- tma je plná divných postav, které běžce sledují (a když se na ně otočí, vždycky se schovají za strom)

- čelovka je užitečný pomocník, ale přitahuje hmyz (spousty hmyzu)

- když běžec vrazí ve tmě do psa, překvapeni jsou oba

- na zpáteční cestě už člověk ví o všech loužích na trase

Následující snímek zachycuje atmosféru na mé nejoblíbenější trase (není na něm nic vidno, neb byl pořízen za výše zmiňovaných světelných podmínek):

...Jsem se do toho nějak zamotal...

...motám a motám, docela mě to chytlo!

Paracord, neboli padáková šňůra, slangově padákovka, je lehká šňůra vyrobená z nylonu, která se začala vyrábět pro potřeby americké armády. Lanko má nosnost 250 kg a příjemně se s ním manipuluje. Krom toho, že se s jeho pomocí dobře skáče z letadla, se z něj dají uplést stylové náramky. Jejich kouzlo spočívá v tom, že se většinou pletou z dlouhého kusu lanka a do jednoho náramku se vtěsná kolem 2 a půl metru materiálu.... Náramek se dá rozplést a v případě nutné potřeby máte vždy po ruce dlouhý kus provazu. MacGyver by dnes jen tiše záviděl, kam se hrabou jeho triky s kancelářskou sponkou!

Klobouk

„Ten případ byl od začátku ložený, pane Nývlte.“ Procedil inspektor Horáček, rozvalil se na židli, připálil viržinko a ledabylým pohybem ruky pokynul vrchnímu, který okamžitě začal točit další dva půllitry. „Víte, on ten Prouza chodil k té vdově Krumphanzlové každý týden. Sem tam jí něco opravil, skočil pro mlíko a chleba nebo jí pomohl s prádlem. Ona ta baba Krumphanzlová zdědila balík peněz po svým manželovi, to se všude vědělo. Taky pak nikoho nepřekvapilo, že když jí tenkrát zamordovali, že jí z prádelníku zmizela krabička s pěti tisícema. To, že jí tam měla, to nám nahlásila sousedka. Tý ona se svěřovala. Ten Prouza byl trochu grázlík, to jo. Hrál karty a dlužil nějaké peníze, ale jinak to byl moc galantní člověk, to vám teda řeknu, pane Nývlte. No a tohle mě právě od samého začátku vrtalo hlavou. Babka od vedle, ta její sousedka, vypověděla, že v ten den potkala mladýho Prouzu na schodech. On nosil takový šedivý klobouk a kabát. Pozdravil jí lehkým nadzvednutím klobouku – to on tak dělal, byl dvorný – a pokračoval dál až do bytu vdovy Krumphanzlové. Ta sousedka šla zrovna s prádlem, a když se vracela za pár minut zpátky, viděla oknem z pavlače, jak Prouza tu nebohou vdovu rdousí, klobouk naraženej do čela. Než přiběhli strážníci, byl dávno pryč, Krumphanzlová mrtvá a šuplík dokořán.

S mojí ženou...

...se nelze nudit. Minulý týden jsem s ní absolvoval finálový večírek blogerky roku (sice líheň módní policie, ale zato moc příjemné setkání s Lucií a jejím milým mužem) a hned den na to jsem po příjezdu z práce sbalil spacák a kytaru a odjeli jsme do její třídy přespávat s bandou osmiletých dětí. V noci stezka odvahy v temných chodbách školy, ráno pak vyčistit zuby a ze školy rovnou do práce... Oba zážitky považuji za nezapomenutelné. Dovolím si několik postřehů:

- když se sečte zvuk jednadvaceti převalujících se dětí v šusťákových spacácích, vzniká hluk na úrovni zaplněného fotbalového stadionu (nebo mi to tak alespoň v jednu ráno připadalo)

- existují děti, které napadne pojídat luminescenční náplň ve světelných náramcích

- nejděsivější strašidla jsou ta, co nevydávají zvuky (fuj to sem se lek')

- škola je jediné místo, kde noční chůze na toaletu zabírá více času, než samotná činnost na cílovém místě

- luminestenční náplň na zubech skutečně v noci svítí

Možná to bude nějaký druh úchylky...

...či co. Každopádně se mi to zdá neškodné a nehodlám se s tím jít léčit. Mám na mysli moji slabost pro všechny ty diářky, zápisníčky, sešitky a jiné voňavé papírnické produkty. Jakmile procházím v obchoďáku kolem koutku s papírnictvím, moje touha mě přemůže a já začnu listovat, probírat se, ohmatávat a nasávat tu vůni...

Kalendář v moudrém telefonu je sice praktické věc, obzvláště pokud vám, stejně jako mě, chodí pozvánky na schůzky a porady elektronicky. Já se ale nenechám připravit o to šustivé a voňavé potěšení a každou takovou schůzku si pěkně přepíšu do svého papírového diáře. Schůzky modrou propiskou, úkoly tužkou, červeně důležité termíny.

Ten slastný pocit, když si odškrtávám splněný úkol! Takto doslovně fyzicky ho člověk může prožít jen když je to na pravém papíře a s tužkou v ruce. To žádná aplikace v telefonu nezařídí.

Koncem každého roku si pěkně poctivě přepíšu všechny narozeniny ze starého, rokem používání poznamenaného, ohmataného a většinou také politého diářku do toho nového, voňavého, neposkvrněného. Všechny svátky vytáhnu zvýrazňovacím fixem a důležité akce rozepíšu na celý rok dopředu, abych se měl na co těšit. Při listování tím starým kalendářem člověk jakoby prožívá celý rok znovu. Připomene si, co všechno stihl a nebo stihnout chtěl, ale z nějakého důvodu na to nedošlo. Jakoby listuje minulostí. Svým životem.

Pak se zhluboka nadechnu a nasaji vůni toho čerstvého papíru.

Jééé a knížky... jak já rád čichám k novým knihám... Nebo noviny! Papírové noviny, když jsou ráno ještě nezmuchlané a voní čerstvým tiskem...

Ne, nepůjdu se léčit. Mám to pod kontrolou. Kdykoliv s tím dokážu přestat...

...fakt!