Týden blbec...

... považuji tímto za uzavřený. A fertig!

autor: Marija Tiurina

- sérii událostí zahajuje nevinné šlápnutí na dvanáctý schod cestou na oběd minulou středu. V příštím okamžiku se mi zatmělo před očima a od té doby mám oteklý palec na levé noze.

- den následující na mě cestou z Brna skáče horečka, o které jsem si původně myslel, že má souvislost s tím nateklým palcem. Neměla.

- v pátek vyřizuji jen to nejnutnější a uléhám na lože, které mi moje milovaná žena chodí v pravidelných intervalech převlékat a vysoušet (nemám mokré sny, jak by mohlo někoho napadnout, anobrž se potím jako prase).

- poblouznění v horečce je tak silné, že si dokonce stahuji a přehrávám dva nejstarší díly STAR WARS!

- v neděli večer poprvé vylézám z peřin, abych seznal, že jsem horečku přehodil na Terezku

- včera ráno (ukolébán teplotou 4°C) vytahuji skútr a hned po prvním kilometru toho hořce lituji (silnice jako zrcadlo), začínám se opět prudce potit, tentokrát strachem. Dojel jsem. Kolama dolů: co víc si přát

- chce se mi běhat, až bych brečel, ale nesmím to ještě pokoušet...

Mozek mám ještě zalepený. Psaní mi jde jako psovi pastva...

Ani to po sobě nebudu číst.

Tímto alespoň oficiálně uzavírám "týden blbec" a omlouvám se, že jsem vás několik dní zanedbával!

Poslední týden...

...poslouchám jen JEHO. V autě, ve vaně, při běhání, prostě pořád. Asi nejvíc jeho poslední desku, která je (v kontextu toho, co se stalo dva dny po jejím vydání) naprosto dechberoucí. Jeho smrt dodala desce nadpozemský rozměr - a já si myslím (vědom si toho, jak absurdně a morbidně to bude znít), že to byl umělecký záměr. Že jeho smrt byla prostě jen jedním z kousků, kterými Ziggy Stardust zaskočil svět.

Abych do toho temného tématu vnesl trochu světla: PPLka mi dovezla novou čelovku. Na nejnižší výkon svítí tak, jako ta moje předchozí nikdy nesvítila. Když ji při večerním běhu zapnu naplno, noční ptáci zalézají do děr a kohouti ve vedlejší vesnici začínají kokrhat (to mi asi nebudete věřit, ale určitě mi věřte, že z ní mám fakt radost)!

Pořídil jsem jí v affektu, což není žádné pohnutí mysli, nýbrž sympatický outdoorový obchod.

Poklidný start nového týdne všem!

♥

Až do...

...čtvrtečního večera jsem si myslel, že déšť v hledišti byl doména pouze Járy Cimrmana. Po návštěvě jednoho pražského divadla, kde začalo dámě ve třetí řadě před námi kapat na hlavu, jsem změnil svůj názor (a vedení divadla svého správce, jak doufám).

Vyměkl jsem a zazimoval skútr.

Tento týden mi dvakrát ujel autobus a jednou mi kvůli kalamitní centimetrové vrstvě sněhu nejel vlak. Naštěstí při sobě v uzlíčku stále nosím elasťáky a pár běžeckých bot. Jediný, kdo z toho má opravdu radost, je můj tréninkový deník.

Myslel jsem si, že udělat žebřík bude hračka. Nakonec mě stál celou volnou sobotu a heksnšus.

Na Ášu už lezou choutky.

Terezce jsem na nočním stolku našel novou knížku. Ilustrace Alžběty Skálové mě dostaly (a Terezku prý zase obsah knihy):

Nesmrtelná túra...

...do Compostely.

Letošní Vánoce se pro mě nesly ve jménu lenošení, freshování zeleniny a ovoce pro celou rodinu, občasných vycházek do přírody a hlavně četby. Uvědomil jsem si, že jsem dlouho nepsal o žádné knize a rád bych to hned zkraje roku napravil.

V posledních dnech se mi do rukou dostala kniha Jeana-Christopha Rufina Nesmrtelná túra do Compostely.

Od knihy jsem neměl vůbec žádná očekávání, jelikož jsem ani v nejmenším netušil, o čem budu číst. Nakonec jsem ji přečetl doslova jedním dechem. Rufin popisuje svou vlastní Cestu (záměrně s velkým "C", jedná se totiž o tradiční středověkou pouť do Compostely). Vydává se z Hednaye a takzvanou severní variantou Cesty putuje celých osm set kilometrů až do cílového místa, baziliky na náměstí Obradoiro v Compostele.

Já jsem oněch 800 kilometrů rozložených do 250 čtivě popsaných stran knihy absolvoval s ním. Tak, jak se z kultivovaného lékaře a spisovatele kilometr za kilometrem stával pravý poutník, nevábně vonící trhan, který v průběhu Cesty vyhazoval nepotřebnou zátěž (nebo v případě hodnotnějšího vybavená posílal poštou domů do Francie), tak i mně v průběhu čtení doslova naskakovaly puchýře na patách a tvář se mi postupně pokrývala potem a prachem. Jak se Rufin jednou vydal na Cestu, nemohl se zastavit. Stejně tak jsem ani já nemohl přerušit četbu jeho svěžího a humorně pojatého cestopisu. Prožíval jsem s Rufinem jeho postupnou duchovní proměnu, která je - přiznejme si - skutečným cílem cesty. Přestože autor tento proces popisuje nesmírně sugestivně, naprosto se vyhýbá jakémukoliv náboženskému patosu a zbytečným klišé. Rufin, zdá se, našel na Cestě sám sebe. Já jsem zase v jeho knize našel spousty osobitého humoru, informací pramenících z osobní zkušenosti a v neposlední ředě jsem dostal chuť nasadit batoh, vyházet z něj nepotřebné krámy a s minimem vybavení se vydat na pochod.

Doporučuji!

P.S.: Katko, děkujeme!