... podnikali jeden výlet za druhým. Cestou na Krašov:
"Dobrý den, kudy prosím ke Krašovu?"
"Musíte na Kozojedy a pak přes Rohy na Bohy"
Nevěděl jsem, jestli dědovi poděkovat, nebo ho poslat do háje, ať si dělá blázny z jiných. Naštěstí ale převážela slušnost. Všechna ta místa tam byla, jen žádné bohy jsem neviděl (ale božsky tam bylo, to jo).
Hlídáme psa. Tedy psa - je to tele, které váží asi o 5 kilo víc, než já. Ve skutečnosti celé to hlídání spočívá v uzavření zvířete na noc do garáže, protože se ve tmě venku bojí. Nechci na tu bestii nijak nasazovat a zcela uznávám jeho váhovou převahu - intelektuálně mám ale (při vší skromnosti) navrch já. Přesto jsem to zvíře do garáže nedokázal dostat dobrou půlhodinu. Pomohla až lest v podobě vhodně kladených psích sucharů, které tu horu chlupů dovedly na místo.
Posledních pár měsíců jsem si dopřával očistnou pauzu v psaní knihy, která měla zajistit dostatečný nadhled při jejím následném čtení. Pauza zapůsobila - všechno, co jsem napsal, jsem seškrtal. Píšu, pravda, úplně nanovo, ale s pocitem, že tentokrát je to "TO ONO"!
Večer jsem si dopřával běh se zapadajícím sluncem v zádech. Vítr pročesával kadeře obilí, ptáci zpívali tu nejkrásnější melodii a nebýt toho kila třešní v žaludku, které jsem cestou otrhal ze stromu, cítil bych se jako v ráji.
Miluji tyhle volné dny.
Díky, Huse.
