TEST: Lowe Alpine Cholatse 65:75

úterý 20. června 2017

Přišel čas na pošimrání chuťových buněk outdooristů, tuláků, vandráků i jiných milovníků všech těch skrytých kapsiček, vychytaných popruhů a nepromokavých materiálů. Přišel totiž čas hodnocení batohu Cholatse od výrobce Lowe Apline.

Pohodlně se usaďte a já začnu hezky od Adama...


Život mi v poslední době...

pátek 16. června 2017

... připomíná nějaký hloupý nekonečný seriál. Díl střídá díl, já se ani nenaději a už jsem u páté série. Všechno nějak strašně pádí, mám pocit, že pořád něco dělám a zároveň, že nedělám vůbec nic (resp. to moje snažení není nikde vidět). Zkusím to nějak zlomit. Asi přepnu kanál na zprávy, nebo nějaký děsně chytrý dokument.

Pořekadlo "co není v hlavě, musí být v nohách" platí na 100%. Kdyby ale mělo platit i obráceně, musel bych být génius, protože v nohách toho poslední týdny moc nemám (soudě dle mého ne-běhání). Zkusím tu bilanci alespoň trochu napravit na celonočním pochodu. Pak vám dám vědět, jak se to projevilo v hlavě.

Letos poprvé jsem odložil nedočtenou knihu. Většina z vás mě bude asi pranýřovat - byly to totiž Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. Vlastě ani neumím přesně říct, proč si mě ta knížka nedokázala udržet až do svého konce, ale stalo se to. Pravděpodobně jsme já i kniha vibrovali každý na jiné frekvenci. Přesto si myslím, že je to povedený kus a možná se k ní jednou vrátím, až si ty vibrace trochu sladíme.

Nedávno jsem jel na veterinu Ášovi pro tablety a nechtěně jsem zaslechl rozhovor doktora s majitelkou fenky, které muž kroužil ultrazvukem po pupku:
"Tak budete maminka..."
"To je k**va!"
"To je příroda, no..."
"Dě*ka!"
"Ale no tak..."
"To je v p**i!"
"No, milá pani, právě, že už je to dál..."

Ať už jsou vaše dny naladěny na nekonečný seriál, nebo chytrý dokument, ať už máte v hlavě, nebo v nohách, ať už souzníte s Hartlem, nebo vibrujete na jiné frekvenci, ať řešíte psí potraty, nebo se těšíte na další páry psích očí... všichni mějte krásný zbytek jara.
Život je přecijen fajn...

TEST: Ontario Rat-1

pondělí 5. června 2017


Aneb "každý muž má mít nůž"!
Dnes nebude žádná vtipná historka, ani odlehčená glosa. Dneska bude recenze... A to pěkně ostrá!

Mám rád takzvané EDC nože (neboli nože na každodenní nošení). Ať už mám na sobě rifle, šortky, nebo nějaké trochu slušnější kalhoty (nestává se často), vždycky ho v kapse nosím. Už roky.

Asi si umíte představit moje nadšení, když jsem si konečně po letech udělal radost a objednal legendu mezi otevíracími noži - americký RAT 1 od firmy Ontario, familiérně zvaný "krysa"...

Zvraty

čtvrtek 25. května 2017

Poslední dobou jsou moje dny plné nečekaných zvratů. Počasí dělá kejkle, chladno střídá vedra, déšť a vítr zase vystřídalo sucho. Já jsem jeden den fit a druhý den chcípám v posteli a potím už třetí tričko. Asi mi to všechno nějak vlezlo na mozek, protože jsem v blouznivé horečce vytáhl starý šicí stroj Veritas po mámě a začal šít! Pár povlaků na polštáře, pak tašku a nakonec jsem si ještě přešil košili. Naštěstí mne horečky opustily dřív, než jsem si stačil předplatit Burdu.

Začal jsem si kreslit takový občasníček-deníček. Zvykl jsem si ho nosit stále v kapse. Inu, jeden obrázek vydá za tisíc slov, to je stará pravda.

Tak se mějte, já jdu hledat střihy na šaty, M. by potřebovala nový.

P.S.: Dneska je ručníkový den. Víte, kde máte ručník?


Rozhovor

čtvrtek 11. května 2017

V poslední době bývám svědkem opravdu bizarních rozhovorů. Tak třeba onehdy na poště, kde se občan turecké národnosti (bez znalosti češtiny) domlouval s paní za přepážkou (bez znalosti cizích jazyků):

"Vaše jméno."
"Eee?"
"Jméno! Jak vy jmenujete," paní zuřivě gestikuluje a prstem ukazuje na muže s nechápavým výrazem.
"Aaaa," nastává moment prozření, pán cosi píše na lístek a podává jej do okénka.
"Datum narození."
"Eeeee?"
"Narodil! Vy! Kdy! Datum!" žena jednou rukou ukazuje na své porodní cesty a druhou na stolní kalendář.
Muž opět píše na lísteček a podává jej ženě.
"Trvalé bydliště."
"EEEEEEE?"
"Bydliště! Kde! Vy! Dům! Adresa!"
"Aaaaa," papírek se plní změtí znaků.
"Národnost."
"EEEEEEEEEE?"
"Národnost! Kde, vy! Sakra práce!" žena prokazuje nebývalou schopnost improvizace, vytahuje jeden z výherních losů, které zdobí její okénko a poklepává tužkou na naši státní vlajku.
"Aaa! Turkiš!" 
"Turek, co? To sem si myslela. A teď poslední otázka: Jste politicky exponovanou osobou??"

"EEEEEEEEEEEEEE!" vypravil jsem ze sebe a opustil frontu.

Letáky jsou kravina

čtvrtek 4. května 2017

zdroj: leták LIDLu
Miluji vandrování. Těžká krosna na zádech, civilizace v nedohlednu, volnost a svoboda. Pokaždé, když noční teploty přestanou atakovat nulovou hodnotu, popadne mě nutkavá chuť nazout pohory, sbalit spacák a placatku, sednout na první vlak a vyrazit vstříc romantice uprostřed divočiny.

Ve svých představách se probouzím na kraji skalního převisu, otevřená široká krajina pode mnou je zalitá zlatavými paprsky vycházejícího slunce a já stále ještě zavrtaný ve spacím pytli usrkávám horký čaj z plechového hrnku. Výjev jako z letáku LIDLu.

Dny běží a já cestou do práce nepřestávám hladit pohledem zelené brdské vrcholky na obzoru. Vyrazit uprostřed pracovního shonu je nereálné, a tak alespoň zvedám telefon:
"Musíme vyrazit, voe."
"Kamaráde, ty vole, už mě taky svrbí boty."

...ještě týž den se sejdeme ve třech nad půllitry s hustou bílou čepicí, vytahujeme osahanou mapu Klubu českých turistů, která voní opečenými špekáčky a s blaženými výrazy plánujeme každý kilometr. Koncentrované štěstí. Už abychom tam byli, chlapi.

Víkend se po nekonečných pěti dnech přiblíží a my konečně sedíme ve vlaku plném studentů s kufříky. Oni jedou do svých domovů, my ty svoje právě opouštíme.

Scénář? Pokaždé stejný: radost že jsme zase spolu, že máme pořád o čem mluvit i mlčet, že nám pořád chutná točené pivo a že ještě stále umíme dýchat divoký vzduch.

Ani nevím, kdo první únavou zavřel oči. Jediné, co si pamatuji, je hlučný bažantí křik těsně vedle mé hlavy, který mne každých dvacet minut vytrhává ze sna. Je pět hodin ráno a já mžourám jedním okem na zataženou oblohu nad sebou. Zlatý rozbřesk zůstal někde na stránkách letáku i s horkým čajem, který mi do spacáku nikdo nepřinese. Abych si onen vysněný nápoj připravil, budu muset vylézt do té zimy, nazout rosou promočené boty a pak půlhodiny postávat u vařiče. Chce se mi na záchod, bolí mě záda a jsem pekelně nevyspalý. Realita mne dohonila a já si vybavuji, že takto vlastně vypadá každé ráno uprostřed divočiny.

Výjevy z letáku jsou kravina.

Ráno ve spacáku nikdy není idylické.

"Brý ráno," z druhé strany vyhaslého ohniště na mě mžourá rozcuchaná hlava.
"Dobrý ránko," nemohu se neusmát.
"Ty voe, kucí, to zas byla noc."

Je nám krásně. I bez čaje. I bez hřejivých paprsků. I s bolehlavem. Prostě krásně.

Jak říkám. Letáky jsou kravina.

Pomíjivost...

čtvrtek 20. dubna 2017

zdroj
Když si pohybový antitalent (jako já) chce vybudovat jakous-takous fyzičku, trvá mu to měsíce a měsíce. Je ale zvláštní, jak rychle o ni přijde. Myslím, že tak je to v životě se vším. Má-li něco za něco stát, je potřeba tomu věnovat tuny času a energie. Pak stačí jedno škobrtnutí a můžete začínat nanovo. Dost už ale filozofování, raději to dnes shrnu v bodech:

- moje milovaná žena si ve svých ***ti letech koupila první boty na podpadku
- chodíme totiž tančit!
- docela mě to baví
- jen těma kyčlema prostě houpat nebudu a basta
- chlap má bejt chlap i při tanci
- howgh!

- málo běhám
- skoro nečtu
- vůbec nejóguju

- ale to se zlomí

- já se znám

Šutrofil

úterý 4. dubna 2017

Já a moje milovaná žena toho máme hodně společného. Jednou z oněch věcí je takový podivný druh obsese. Nevím, jak to nazvat, možná by se tomu dalo říkat touha po hromadění surovin. Abychom se co nejvíc doplňovali, každý z nás ujíždí na trochu jiném materiálu - u mě je to kámen (hlavně ten plochý, z kterého se skvěle dláždí a staví) a u M. zase dřevo (a to jakékoliv, hlavně když hoří). Naše procházky lesem tedy vypadají nějak takto:

"Bože tady je krásně, co?"
"To teda jo."
"Hele toho dřeva, to je tak na dvě zimy."
"A koukni na ten placák, ten by byl super k pergole."




Následuje sled nevyhnutelných událostí:

1.) Popadám dvacetikilový kámen.
2.) Děti kroutí hlavami.
3.) Kámen házím na rameno.
4.) Žena kroutí hlavou.
5.) Táhnu kámen kilometr k autu.
6.) Kolemjdoucí kroutí hlavou.
7.) Střídám ruce a ramena.
8.) Sám kroutím hlavou.

Doma:
- horká vana
- velké balení francovky
- opojný pocit

...ale jinak jsem relativně normální! Mějte krásný den, já jdu rozcvičit ty záda...

Jaké by to bylo...

úterý 21. března 2017

...kdyby vaše ovdovělá matka v osmačtyřicátém tajně převáděla přes hranice?
...kdyby za převaděčství dostala šest let natvrdo?
...kdyby z věznice utekla do Rakouska a následně Austrálie?
...kdybyste se v sedmi letech na dva roky ocitli v dětském domově?
...kdyby vás pak vychovávala pěstounská rodina a matku jste viděli až v osmašedesátém, ve 27 letech?

Také nevíte? Edgar Dutka to ví, neb to všechno zažil. A nejen to. On to také svým lehkým, vtipným a neskutečně čtivým stylem sepsal a úhledně zabalil do povídkové knihy.

Matka vzala roha.

Doporučuju.

Toulky...

úterý 14. března 2017

zdroj
Pokud se jednou pustím do nějaké knihy, odložím ji zpravidla poctivě dočtenou. Ne vždy se ale s autorem sžiji a čas od času knihu prostě nedočtu. Nic mezi tím. Neumím v knihách přeskakovat a číst je tak nějak "na půl".

Pasáže v knihách prostě zásadně nevynechávám. Měl bych z toho iracionální pocit, že autora příběhu jaksi podvádím. Mnohokrát už jsem se ale při čtení ne zrovna poutavých textů přistihl, že přepínám na jakéhosi "autopilota", který dále čte, aniž by k tomu potřeboval moji součinnost a já se mezitím v myšlenkách toulám jinde. Možná to znáte i vy...

V tomto stavu se přistihuji poměrně často, zejména při dlouhém běhu. Kolikrát uběhnu několik kilometrů, aniž bych o tom věděl a myšlenkami se mezitím pohybuji časem i prostorem, zcela neomezován svojí aktuální trasou.

Zdá se ale, že v tom nejsem zdaleka sám. Vědci prý zjistili, že průměrný člověk se na myšlenkových toulkách pohybuje 47% svého času a děje se tak při úplně všech běžných činnostech. Existuje prý jen jediná výjimka - a tou je sex. Při něm se údajně lidé neumí odprostit od přítomného okamžiku a jejich mysli se v tu chvíli na žádné toulky po okolí nechce.

Zajímavé průzkumy. Asi jsem se měl dát na věděckou dráhu.

Ticho...

pondělí 20. února 2017

Pinterest
...to je slovo, které tak nějak v kostce vystihuje moje rozpoložení několika posledních týdnů. Raději teď čtu, než píšu. Raději se dívám, než ukazuji. Raději naslouchám, než mluvím (promiň, M.)...

Cítím ale, že se to teď zlomí. Tichá a mrazivá zima je na ústupu a do žil mi začíná proudit jarní míza výřečnosti a exhibicionismu.

Mimochodem, slyšeli jste někdy zkratku ASMR? Já ne a o to víc mě překvapilo, na co všechno mají dneska lidi čas! Za zkratkou se skrývá krkolomný pojem "autonomní senzorická meridiánová reakce". Jde o jistý příjemný prožitek - reakce našeho těla na nějaký podnět, neboli spouštěč. Ta reakce zpravidla proběhne jako příjemné teplo, který se spolu s brněním rozlévá od hlavy přes krk a ramena dolů po páteři. Každý má ten spouštěč trochu jiný a škála podnětů může tedy být značně rozmanitá - u někoho je to tiché šeptání druhé osoby, u někoho určitý zvuk, například křupání čipsů... No a tady se konečně dostávám k důvodu, proč se o ASMR rozepisuji.

Zkuste otevřít Youtube a tato 4 kouzelná písmena zadat do vyhledávání. Zobrazí se vám nepřeberné množství videí, která mají jeden jediný cíl - a sice vyvolat u diváka/posluchače popsanou reakci. Asi mám bloklé čakry, ale na mě nefungovaly ani čipsy, ani šeptání do ucha od krásné ošetřující lékařky.

Možná kdyby mi ta slečna pošeptala, že Babiš odchází z politiky, prožil bych tu nejslastnější ASMR reakci, jakou svět zažil.

PRAHA...

pondělí 30. ledna 2017

... NOIR



Povídky miluji. Mám rád to umění komprese, kdy se příběh zhutní na několik stránek. Přestože se nejedná o příliš prestižní literární žánr, já považuji opravu dobrou povídku za vrchol spisovatelského umění.

Kniha Praha Noir je souborem povídek čtrnácti českých autorů, kteří byli osloveni s požadavkem napsat "noirovou" povídku z prostředí našeho hlavního města. Stejný projekt vznikl v minulosti i v dalších světových městech, takže na pultech knihkupectví můžete narazit například na tituly Boston Noir, Washington Noir, New Jersey Noir, Petrohrad Noir, Helsinki Noir... a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho...

Do psaní pražských povídek se pustili takoví spisovatelé, jako například Karol Sidon, Kateřina Tučková, Petr Šabach nebo Ondřej Neff.
Povídky jsou stylově nádherně rozmanité. Některé z nich sice nejsou příliš "noirové", zpravidla to ovšem dohánějí svojí čtivostí a napínavou atmosférou. Kvalitativně bych povídky rozdělil do dvou skupin: na ty dobré a pak na ty excelentní. Čtenář se tedy má na co těšit.

Každá povídka se odehrává na jednom konkrétním místě a její lokaci lze nalézt na mapce na zadní straně nádherně graficky zpracovaného přebalu. Grafické zpracování knihy je dalším smyslovým požitkem, které jsem si při jejím čtení dopřával. Na své si tak přijdou i milovníci pěkné grafiky a voňavého tisku.

Abych to v duchu úsporného literárního žánru shrnul do jedné věty: při čtení této knihy jsem si skutečně pošmákl!

leden...

sobota 14. ledna 2017

...v plném proudu!

zdroj: Pinterest
Nikdy jsem zimu moc nemusel. Vnímal jsem ji jako období, kdy se blbě běhá a nedá se jezdit na skútru. V lednu už jsem se těšil na duben a hypnotizoval kalendář v naději, že se o pár stránek pootočí. Letos se ale něco stalo. Užívám si všechno, co jsem dříve nenáviděl:
- bílé fleky od posypové soli na nohavicích
- pletenou čepici, která kouše
- styl běhu, kdy po dvou krocích vpřed následuje sklouznutí o jeden vzad
- zaparkovaný skútr, který chodím pravidelně poplácat po sedle
- cestování ve zpožděném a přetopeném vlaku s jazzovou stanicí na uších a knížkou v ruce
- užívám si mráz
- užívám si brzké stmívání
- a navíc jsem zjistil, že sníh perfektně čití boty. Je takový... očistný!

Je to pro mne velký průlom, protože počínaje letoškem už neexistuje část roku, kterou bych neměl rád.

A co jinak?

- čtu Praha noir (recenze již brzy!)
- po dlouhé době zase sýrařím
- koukám na Jobse
- a v mezičasech měním poblité povlečení (děti si přehazují střevní virózu)

Jo a abych nezapomněl: Dneska je tomu 39 let, co Johnny Rotten ze Sex Pistols prohlásil větu "Taky jste se někdy cítili podvedení? Dobrou noc..." a svým následným odchodem z pódia (a taky z kapely) udělal tečku za krátkou a neopakovatelnou érou opravdového PUNKu...

Ačkoliv... punk's not dead! Tak "dobrou noc".