Tiše závidím rodinám, které se vydávají na dlouhé cesty s dětmi. Ty většinu času prospí a po zbytek doby poslouchají audio pohádky a hledí z okénka. Posádka vpředu se nerušeně věnuje řízení a kochá se okolní krajinou.
U nás je tomu jinak. Jízda do Chorvatska je asi tak reálná jako výprava za polární kruh. Naše dojezdová vzdálenost zdaleka nedosahuje hranic naší země a končí někde v oblasti Kokořínska. Jakákoliv delší cesta si vybírá svoji nemilosrdnou daň v podobě materiálních i jiných škod, nevyjímaje újmy na zdraví.
Pro ilustraci přikládám přepis desetikilometrového úseku jedné z našich cest:
km 1: Křečovitě svírám volant a opakovaně domlouvám dětem, aby nekopaly zezadu do sedačky.
km 2: Bety chce čůrat.
km 3: Uhýbám manželce, která se snaží ze svého místa vysušit zadní sedadlo (kdo jim dal tu lahev s vodou??).
km 4: Snažím se nestranně rozsoudit boj o hopíka, který kdysi zapadl mezi zadní sedačky, dnes se znovu objevil a který nutně potřebují obě děti (samozřejmě současně).
km 5: Silou vůle držím vůz ve svém jízdním pruhu, šátrám za zády po podlaze a hledám plyšáka, který tam upadl a bez kterého prostě v jízdě pokračovat nemůžeme!
km 5: Silou vůle držím vůz ve svém jízdním pruhu, šátrám za zády po podlaze a hledám plyšáka, který tam upadl a bez kterého prostě v jízdě pokračovat nemůžeme!
stále km 5: Bety se připomíná, že jsme jí ještě nezastavili na čůrání.
km 6: Vypínám rádio, jelikož hluk ve voze začíná atakovat práh bolesti.
km 8: Popadám hopíka a vyhazuji jej otevřeným okénkem do polí.
km 10: Bety potřetí upozorňuje, že chce čůrat. Začínám jí to věřit a stavím u krajnice.
Stejně mi ale stojí za to podstupovat tuto torturu znovu a znovu. Je to jen malá daň za ty krásné chvilky, které nás čekají tam v dáli... někde těsně před Kokořínem.
km 10: Bety potřetí upozorňuje, že chce čůrat. Začínám jí to věřit a stavím u krajnice.
Stejně mi ale stojí za to podstupovat tuto torturu znovu a znovu. Je to jen malá daň za ty krásné chvilky, které nás čekají tam v dáli... někde těsně před Kokořínem.
☺☺☺☺☺☺☺
OdpovědětVymazatještě, že mám jen jedno díťo a k tomu už dospělé ☺☺☺☺
Opět vtipně napsáno, tak pevné nervy Tome.
Ahoj Martina
Ahoj Martino, děkuji za návštěvu i příjemný komentář!
VymazatPřeji krásný večer, T.
Teda, tak já budu tedy tolerantnější k našim 4 malým dětem, když ke konci pravidelné 6 hodinové cestě k prarodičům začali s "otřepanými" otázkami: "kdy už tam budeme", apod. Je ale fakt, že při 1. a 2. dítěti jsme tyto trasy museli pro neúnosnost maximálně omezit. Čím více dětí, tím větší pohodička :)
OdpovědětVymazatTak šťastnou cestu a moooc díky za blog Tobě i Monice, jste šikovní a těšíme se na další příspěvky. Marie a Jiří
Děkuji za milé zastavení a komentář ;)
Vymazatmějte oba pěkný den
T.
Milý Tome, chvílemi jsem při čtení měla pocit, že vaše poklidná rodinka z Kopečku , míří ne do Kokořínska, ale do Bohnic :-) V tomto případě bych doporučovala dětem podat před cestou (kamkoliv) spací preparáty typu Kinedryl a nebo rodičům na nervy Lexaurin :-) (psáno s nadsázkou) Věrka :-)
OdpovědětVymazatAhoj Věrko, zkusím se poptat v lékárně ;)
VymazatT.
Já bych ty dlouhé cesty neviděla tak idylicky:-) Četla jsem příběh rodiny, která takto cestovala několika set km cestou po Americe a sourozenecké hádky a půtky na zadním sedadle dosáhly takové míry, že otec rodiny vyhnal všechny ven z auta, vydýchal se, pak je nahnal zpět se slovy, že od teď nikdo půl hodiny nepromluví ani slovo...! Po půl hodině skvostného ticha se ozval syn, jestli už může promluvit. "Ano, co chceš? Tati, jak jsme nastupovali, zůstala tam jedna moje bota." (Měl jediné.)
OdpovědětVymazatA Bety je dobrá, že to vydržela 10km! :-)