Kdykoliv se po dočtení knihy pustím rovnou do čtení doslovu, o tento okamžik přijdu. Tímto ani v nejmenším nezpochybňuji profesionální či literární kvality autorů doslovů, ale z principu je nečtu právě proto, abych nepřišel o jeden z nejpěknějších momentů při čtení knihy, tedy o rozjímání nad osudy postav, nad autorovou myšlenkou a snad i nad poselstvím celého příběhu.
Doslov je pro mě něco jako oslavná řeč při pohřebním obřadu. Sám "autor" už jen mlčí a ostatní glosují jeho život, jeho činy a myšlenky. Čtení románů je ale mnohem optimističtější činnost, nežli účast na pohřbu. My se totiž, na rozdíl od pozůstalých, můžeme těšit na autorův další román. A pokud ne, můžeme alespoň sáhnout po nějakém jeho starším díle. A pokud jsme takoví knihomolové, že jsme už od něj všechno přečetli, nic nám nebrání vrátit se ke stejné knize za pár měsíců či let znovu.
No není to krásné?
____________________________
A co vy? Čtete doslovy?