Moje typická...

zdroj: Pinterest

...běžecká "všednodenní" trasa vede přes polní cestu, která asi kdysi bývala asfaltkou, ale eroze a provoz zemědělské techniky ji proměnily ve zpevněnou cestu. Dobře se tu běhá, ale špatně projíždí vozem. Vlivem toho není na cestě žádný provoz (vlastně nejen vlivem povrchu, může za to také fakt, že cesta v podstatě nikam nevede, krom několika usedlostí na jejím konci).

Poslední dobou mě občas míjí mladá slečna v něčem, co vzhledem připomíná automobil, zvukem motoru můj skútr a velikostí nákupní vozík. Nejede rychle, na této cestě se více než 30 km/h ani jet nedá. Nejspíš čerstvá majitelka řidičského oprávnění a ještě čerstvější majitelka onoho vozítka. Nablýskané oblé rysy vypovídají o novotě stroje a pečlivosti údržby hrdé majitelky.

Míjím starý dub, vbíhám do zatáčky a přede mnou se otevírá dlouhá přehledná rovinka. Cesta je v tomto úseku mírně svažitá a na jedné straně jí lemuje neprostupný porost. Nemám brýle, ale už z dálky vidím podezřelý rozmazaný objekt, který ční z křoví na cestu. Kolem objektu se pohybuje dívčí postava a co chvíli lomí rukama.

Jak se blížím k místu, zamžený výjev nabývá konkrétnější podoby. Z křoví trčí nablýskaný zadní nárazník a nešťastná dívka rezignovaně odchází od místa přistání. Míjím ji.

"To je vaše auto?"

"Jo!"

"A nepotřebujete pomoc?"

"Asi ne," odsekne naštvaně a pokračuje v rázné chůzi.

V tu chvíli na místo doráží žena v terénní Hondě.

"Jak se ti to povedlo?"

"Já nevim mami, prostě jsem tam najednou byla. Nešly mi stěrače."

"Vždyť neprší," žena nedokáže zadržovat smích.

Zastavuji svoje kroky a čekám, až obě řidičky dokončí rozhovor.

"Dobrý den, asi budete potřebovat pomoc. To auto samy nevytáhnete."

"No asi jo."

"Zkuste to nastartovat a zařaďte zpátečku. My se pokusíme zatlačit."

Dívka sedá za volant a drahnou chvíli nemůže přijít na to, jak nastartovat motor. My se zatím s její matkou prodíráme houštím, abychom se dostali před vůz.

"Hlavně ať tam máš zpátečku, nebo nás zabiješ," zvolá matka. Vnímám to jako vtip, ale žena nejspíš ví, proč to říká.

Začínám být nervózní.

Maloobsahový motor vydá mohutné zavytí, spojka trochu zasmrdí, ale autu se z křoví nechce. Já i matka zabereme ze všech sil a hle - něco se pohnulo!

Nebylo to ale auto, nýbrž jeho kapota, která nám zůstala v rukou. Chvíli se na sebe mlčky díváme, přitom stále držíme v rukách pomačkaný plech. Po pár vteřinách propukáme v hlasitý smích.

Kapotu odhazujeme do pole a hledáme bezpečnější úchop. já nakonec volím sloupek čelního skla. Byl to jediný díl karoserie, který se mi nezdál uvolněný. Ještě jedno mohutné zavytí motoru, héééj rup! a nákupní vozík i s řidičkou spočívají na cestě.

Poslední pohled na zbídačené vozítko. Jiné auto by střet s křovím odneslo maximálně škrábanci. Tenhle stroj ale vypadá jako po hromadné autonehodě na D1. Z opadaných plechů na mě zírá obnažený motůrek a visící světlo se smutně pohupuje ve větru.

Odbíhám dál rovnou a přehlednou cestou. Přes nasazená sluchátka ke mně ještě doléhá tlumený matčin smích a naštvané výkřiky mladé majitelky vraku. Tomu říkám škola života. Myslím, že po téhle lekci bude z dívky nejukázněnější řidič.