Ta vánoční nálada...

autor: Tracy Hetzel

... na mě letos né a né skočit. Zkoušel jsem snad všechno. Inhaloval františka, nosil jsem červené ponožky se vzorem sněhových vloček, dokonce jsem si v zoufalosti pouštěl do sluchátek Janka Ledeckého.

Procházka po Staroměstském náměstí mi vánoční náladičku také nevykouzlila. Zato jsem tam chytil rýmu a panickou hrůzu z davu.

O týden později jsme to zkoušeli v jiné metropoli, tentokrát té západočeské. Ani tady mi kupodivu stánky s bižuterií, všemožnými pochutinami smaženými na palmovém tuku a přeslazeným svařákem na blížící se svátky nikterak nenavnadily.

Už už jsme to s rodinkou chtěli vzdát, když to najednou přišlo... čas se zastavil, z nebe se začal sypat bílý sníh, z pódia pěl ženský sbor něžnou píseň, kolem proběhl v pase zlomený malý hoch v šusťákové kombinéze s vánočním stromkem na zádech a mám pocit, že kdesi v pozadí padala hvězda za zvuku rolniček.

Od té doby se mě drží, nebo možná ji držím já. A už jí nepustím. Nepustil jsem jí dokonce ani když jsme se v té vánici vraceli 30km rychlostí po dálnici a neviděli nic než padající chuchvalce sněhu, ani když jsem druhý den ráno cestou na vlak uklouzl na silnici, a dokonce ani když jsem si spálil jazyk vánočním čajem se skořicí a badyánem.

Mám ji rád, tu vánoční náladu...

Už jí máte taky?

Mráz...

... je tady:

- Výluky vlaků začínají být tak spolehlivě pravidelné, že by se mohly rovnou zapsat do jízdního řádu (inu, kalamita - dva milimetry sněhu!)...

- Jelikož chodím domů nejpozději z rodiny, před krbem už na mě většinou nezbývá místo. To nejlepší obsadí kocour, ta dobrá místa zalehnou děti, to nejhorší moje milovaná žena a mně jednoduše nezbývá nic jiného, než si nalít panáka a lehnout si do horké vany...

- Mráz si tahám do postele (myslím povedenou detektivku Bernarda Miniera, kterou zrovna čtu)...

- Pod bodem mrazu jsou i moje naběhané objemy. Ovšem pomyšlení, že od ZÍTŘKA zase určitě začnu, mě hřeje u srdce...

- Myslím, že člověk by měl žít s přírodou a poslouchat svoje tělo. A to moje chce hibernovat! Nakonec je to docela příjemné přestat se bránit a oddat se tomu mrazem zpomalenému toku času. 

Taky zamrzáte?

Vzbuďte mě na jaře ♥

♥

Teda lidi...

autor: Yuko shimizu

... řeknu vám, tenhle podzim je vážně fičák!

Teď nemám na mysli vichřici, která se prohnala našimi luhy a háji, nýbrž fičák, který mě ráno vytáhne nedospalého z postele a večer mě do stejného místa uvrhne nazpět celého překvapeného, že je další den pryč.

Problémům už zásadně nepředcházím, dokonce je ani neřeším, nýbrž pouze hasím následky. Mailová schránka mi přetéká na zem, v diáři mám samé červené poznámky s mnoha vykřičníky a z třetího kafe za den se plynule stává standard.

Ne, nestěžuji si, jen bych se tímto chtěl omluvit svým drahým čtenářům za svou blogerskou nečinnost. Dobře vím, že se vše v lepší obrací (už jenom proto, že mám zase čas psát blog). Zde předávám své zkušenosti, které jsem nasbíral v uplynulých fofr-dnech:

- Vyžvejkanej čep na přední nápravě estékáčkem neprojde i navzdory faktu, že umyjete kapotu, vyluxujete kufr, koupíte novou lékárnu a pověsíte voňavý stromeček!

- Skutečnost, kdo bude řídit vůz, se u nás už neurčuje podle toho, kdo má větší chuť na víno, ale podle toho, kdo má kratší dobu propadlý řidičák.
- Člověk ušetří spoustu času, když si zavazuje boty až v práci. Možná si tam začnu taky čistit zuby.

- Sedmička vína ve dvou je doporučená denní dávka, že jo?? No jestli ne, já jí tedy rozhodně doporučuju.

Jo a ještě jedna politická:

- Z chlapa, který se nechal vyfotit v Berlusconiho vile, jak si opaluje šulina, se nestane dobrý prezidentský kandidát, ani když si koupí šálu a tlustý brejle.

A tady něco pro uklidnění. Na Bártovi teď doma "frčíme":

Ve vlaku...

zdroj

... cestou na pivo (zejména) mě často přepadá poezie. Naštěstí vozím tužku. To, co mě napadá cestou zpět, zásadně nezapisuji.

podzimní

ten obzor
si převlékl paruku
brodíš se v spadaných vlasech

jak okenní sklo je dech
který vane

mám rád
když držíš mě za ruku
a když jsme spolu v těch časech

ty vlasy jsou úplně
zlaté

už asi po sté
s pohledem do kraje
a výš

píseň větru
v hlavě mi zahraje
(však víš)

jako metronom
tempo mi udává pražců tón
a já se směju.

Sráči!

Jak je to vlastně s tou vinou a nevinou? Je neodsouzený člověk opravdu nevinný? Má právo smát se svému vyšetřovateli (trpícímu nedostatkem důkazů) až dokonce života jednoho z nich? Kdo může konat ve jménu spravedlnosti? A může se čin stejně zrůdný, jako ten odsouzencův, vůbec považovat za spravedlnost? Má někdo právo tohle všechno soudit?

Možná trochu moc otázek na jednu knihu, ovšem přesně tímto směrem se ubíraly moje úvahy v době, kdy jsem četl román Sráči napsaný americkým prozaikem Richardem Pricem. Je to kniha nabitá napětím, surovým nočním životem Jižního Bronxu, obavami, strachem a nejistotou hustou tak, že by se dala ukrojit.

V životě každého vyšetřovatele (tedy alespoň to tvrdí Price) existuje nejméně jeden vraždící gauner, kterého se nepodařilo dostat za mříže a jehož obličej musí detektiv vídat na svobodě, jako temnou připomínku toho, že spravedlnost má někdy dost bezzubé dásně. S myšlenkou na "svého" sráče se detektiv budí i chodí spát. Jeho vztah k němu dřív nebo později přeroste v posedlou snahu učinit spravedlnosti za dost, a to za každou cenu.

Billy je jedním z detektivů, který kvůli "škraloupu" z minulosti musí sloužit jako noční vyšetřovatel. Svoji rodinu vídá pár minut denně, v době, kdy oni vykračují do nového dne a on se naopak chystá ulehnout do postele. Jak se popere s nejasnou minulostí vlastí ženy, se svým sráčem i s faktem, že po jeho rodině někdo "jde" a on neví, na koho a kdy zaútočí příště? To vám samozřejmě neprozradím, ale chcete-li se to dozvědět, po této knize určitě sáhněte. Nebudete litovat.

Já osobně jsem si jako čtenář v knize prošel třemi fázemi, které zhruba odpovídaly třetinám příběhu. Kniha mě nejprve chytla a její čtivý styl mi nedal spát. Počáteční nadšení ale postupně ustoupilo pod tíhou četných jmen, postav a kriminálních případů, které spolu zdánlivě nesouvisely. V poslední třetině se ale mikropříběhy propojí v jeden celek a člověk hltá stránku za stránkou, protože někde tam na konci knihy čeká rozuzlení...

Potřebuju si něco ujasnit:

zdroj

to, že mám každý den chuť na horkou vanu,
že večer otvírám červené víno namísto bílého,
že mi ráno zebou na kole prsty,
že na chodníku nevidím jediné nahé ženské stehno,
že je kocour čím dál tím chlupatější,
že je v sedm večer tma jako v pytli,
že mám nutkavou potřebu štípat dříví do zásoby,
že nepiji espresso na terase, neboť by mi vychladlo dříve, než těch 30ml zhltnu,
že mám chuť číst severskou detektivku
a že když se smočím v bazénu, riskuji svou mužskou pověst...

...neznamená náhodou tohle všechno, že je léto v háji, že ne??

Slaměný vdovec...

autor: Brian Rea

- ráno mě budí zvuk padající prázdné plechovky od piva (kde se v té posteli vzala??)
- snídám nakládaný hermelín s cibulí
- večeřím romadur s máslem bez chleba a/nebo párky s chlebem
- vše samozřejmě konzumuji na gauči
- prostírám na novinách, neboť tak minimalizuji množství nádobí
- zarůstám vousem
- spát chodím na prase a sprchuji se až ráno (při představě, že musím mezi lidi)

... no a takhle já si tu teď žiju!

Krásné dny všem!


P.S.: Miláčku, už se vrátíš? Dochází mi romadur...

Až na dno!

Aneb pár střípků z mého otcovského působení na droboť:

Pozorování perseid bylo magické. Leželi jsme na zahradě na karimatkách a sledovali tu nebeskou šou. Bety si celý den připravovala přání, na které bude myslet, až uvidí padat první hvězdu... Pozorování jsem prokládal chytrými řečmi o původu vesmírných těles a o rozdílu mezi meteorem a meteoritem.
"Tak co, Bety, přála sis něco?"
"Jo."
"To, co sis naplánovala?"
"Ne, přála jsem si, aby ten kometeorit nespadl na nás."

S kamarády jsme dětem (a nejen jim) letošní vandrování s krosnou na zádech okořenili hledáním legendárního, pohnutou historií obtěžkaného a všem brdským trampům dobře známého Zlatého dna. Nikdo vám neřekne, kde vlastně leží. Všichni se jen potutelně usmívají. Dokonce i druhdy výřečný Google mlčí jako hrob. Prostě a jednoduše - cestu na Dno si musí každý najít sám (stejně tak, jako cestu zpět).

Bylo by efektní popsat naše hledání jako vyčerpávající pouť, při které jsme kromě onoho Dna Zlatého našli i dno svých vlastních sil...

Bylo tomu ale jinak. Dali jsme dohromady všechny známé indicie a místo našli poměrně hladce. Jediné dno, na které jsme si cestou sáhli, bylo dno pivní lahve (shodou okolností také zlaté) z nedalekého kytínského pivovaru.

Přeji vám (ať už hledáte dno, či naopak cestu z něj), ať vám pěšinu nekřižuje bludný kořen a vaše hvězda dopadne vždycky dobře.

Proč mám vlastně rád kočky...

...aneb desatero klíčových kočičích vlastností, které mě na nich fascinují (a jedna bonusová navíc):

autor: Griz

• Kočka je za všech okolností pánem situace. Je jen na ni, kdy člověku udělá radost a uposlechne nějaký jeho "příkaz".
• Kočka je pro mě ztělesněním absolutní svobody.
• Kočka je jediný tvor na světě, který si dokázal domestikovat člověka.
• Kočka je nesmírně tichý tvor. Pokud ji přesto někdy zaslechnete, bývá to zpravidla těsně předtím, než se vám zasekne do krku.
• Když kočce nevyjde nějaký její záměr (třeba chytit tu otravnou mouchu), okamžitě vše kamufluje lízáním packy a nikdy při tom nevypadá trapně.
• Kočka dokáže cvičit jógu několikrát denně, a to klidně třeba na okenním parapetu.
• Kočka dokáže spát dva dny v kuse.
• Kočka nemá závratě.
• Kočka s láskou budí svoje blízké tím, že jim zasekne dráp do chodidla.
• Kočka je jediný tvor ve vesmíru, který vypadá elegantně, i když si myje zadek.
• ...navíc mi kočky připomínají chlapy. Necháte-li je dobře vyspat a dáte-li jim najíst, určitě se k vám vrátí...

Tak MŇAU!

(po)zdrav!

Tak nevím. Co svět světem stojí, chlap zdraví ženy, dítě dospělé, motorkář motorkáře, cyklista cyklistu, turista pocestné, běžec běžce a vodák... všechny.

Nechci být sentimentální, ale je mi smutno z toho, že se tento zvyk z lidí nějak vytrácí. Chápu, že na rušné cyklostezce člověk nebude zdravit každé kolo, protože to by vlastně nic jiného nedělal, ale nepozdravit kolemjdoucího na lesní cestě kdesi mimo civilizaci mi připadá tristní. Odpovědí na můj hlasitý pozdrav zpravidla bývá mlčení doplněné tupým výrazem.

Tenhle příběh je pravda a snim svůj klobouk, jestli jsem vám lhal. Zdravíme rodinku s dětmi:

"Tati, proč nám říkaj dobrý den?"

"Nevim, ale když ti to řikaj, tak jim asi taky máš říct dobrý den."

No nic, konec nářků. Svět je hezký místo i bez zdravících turistů. Naštěstí těch "zdravičů" je pořád celkem dost... a už jen kvůli nim to nepřestanu zkoušet. Takže hezky letně - vzletně:

Ahój!

letně...

zdroj

Když tak sleduji datum minulého příspěvku, vidím, že jsem vás poslední týdny pěkně zanedbával. Byly to našlapané týdny. Práce, dovolená, zase práce, pak nějaká ta dřina na zahradě a do toho spousta cestování a jiných kratochvílí... Z toho všeho jsem jako tradičně vybral 5 bodů, které mi stály za to zaznamenat:

Volská oka zabalená do krabičky se jeví jako ta nejlepší snídaně do práce... Až do té doby, než do práce skutečně dorazíte a zjistíte, že jste vejce nedovezli v krabičce, nýbrž volně ložené v batohu.

Letošní léto jsme zahájili ozdravným pobytem v jedné kouzelně zapadlé šumavské vísce, kde není ani hospoda, jen koloniál namalovaný na zdi staré stodoly (točí se tu seriál)...

Při komunikaci s dětmi musím příště volit vhodnější formulace. Například pobídnutí "smočte se ve Vydře" pochopily obě naše slečny jako pokyn ke zmáchání oblečení.

Když jsem pak vysvětloval problematiku rozvodí, použil jsem příklad: "Když plivneš doleva, doputuje to do Černého moře. Když plivneš doprava, tak do Severního". Následně jsem si dosyta užil pohrdavé pohledy zodpovědných rodičů, kteří znechuceně sledovali naši Bety, kterak ověřuje pravdivost mého tvrzení.

Už jsem pochopil, že patriotičtí Šumavané neradi slyší přirovnání, že Brdy jsou ve skutečnosti malá Šumava. Kupodivu jsem se u nich nesetkal s pochopením ani s mojí verzí, že Šumava jsou ve skutečnosti velké Brdy. Člověk se nezavděčí.

Vlastně ani nevím, na jak úžasně bezchybné dovolené bych musel být, abych se nakonec stejně netěšil domů... Ještě jsem takovou nezažil. Asi jsem divný. A nebo šťastný tam, kde jsem...

Užívejte dny!

Rozhovor

V poslední době bývám svědkem opravdu bizarních rozhovorů. Tak třeba onehdy na poště, kde se občan turecké národnosti (bez znalosti češtiny) domlouval s paní za přepážkou (bez znalosti cizích jazyků):

"Vaše jméno."

"Eee?"

"Jméno! Jak vy jmenujete," paní zuřivě gestikuluje a prstem ukazuje na muže s nechápavým výrazem.

"Aaaa," nastává moment prozření, pán cosi píše na lístek a podává jej do okénka.

"Datum narození."

"Eeeee?"

"Narodil! Vy! Kdy! Datum!" žena jednou rukou ukazuje na své porodní cesty a druhou na stolní kalendář.

Muž opět píše na lísteček a podává jej ženě.

"Trvalé bydliště."

"EEEEEEE?"

"Bydliště! Kde! Vy! Dům! Adresa!"

"Aaaaa," papírek se plní změtí znaků.

"Národnost."

"EEEEEEEEEE?"

"Národnost! Kde, vy! Sakra práce!" žena prokazuje nebývalou schopnost improvizace, vytahuje jeden z výherních losů, které zdobí její okénko a poklepává tužkou na naši státní vlajku.

"Aaa! Turkiš!" 

"Turek, co? To sem si myslela. A teď poslední otázka: Jste politicky exponovanou osobou??"

"EEEEEEEEEEEEEE!" vypravil jsem ze sebe a opustil frontu.

Pomíjivost...

zdroj

Když si pohybový antitalent (jako já) chce vybudovat jakous-takous fyzičku, trvá mu to měsíce a měsíce. Je ale zvláštní, jak rychle o ni přijde. Myslím, že tak je to v životě se vším. Má-li něco za něco stát, je potřeba tomu věnovat tuny času a energie. Pak stačí jedno škobrtnutí a můžete začínat nanovo. Dost už ale filozofování, raději to dnes shrnu v bodech:

- moje milovaná žena si ve svých ***ti letech koupila první boty na podpadku

- chodíme totiž tančit!

- docela mě to baví

- jen těma kyčlema prostě houpat nebudu a basta

- chlap má bejt chlap i při tanci

- howgh!

- málo běhám

- skoro nečtu

- vůbec nejóguju

- ale to se zlomí

- já se znám

Šutrofil

Já a moje milovaná žena toho máme hodně společného. Jednou z oněch věcí je takový podivný druh obsese. Nevím, jak to nazvat, možná by se tomu dalo říkat touha po hromadění surovin. Abychom se co nejvíc doplňovali, každý z nás ujíždí na trochu jiném materiálu - u mě je to kámen (hlavně ten plochý, z kterého se skvěle dláždí a staví) a u M. zase dřevo (a to jakékoliv, hlavně když hoří). Naše procházky lesem tedy vypadají nějak takto:

"Bože tady je krásně, co?"

"To teda jo."

"Hele toho dřeva, to je tak na dvě zimy."

"A koukni na ten placák, ten by byl super k pergole."

Následuje sled nevyhnutelných událostí:

1.) Popadám dvacetikilový kámen.

2.) Děti kroutí hlavami.

3.) Kámen házím na rameno.

4.) Žena kroutí hlavou.

5.) Táhnu kámen kilometr k autu.

6.) Kolemjdoucí kroutí hlavou.

7.) Střídám ruce a ramena.

8.) Sám kroutím hlavou.

Doma:

- horká vana

- velké balení francovky

- opojný pocit

...ale jinak jsem relativně normální! Mějte krásný den, já jdu rozcvičit ty záda...

Jaké by to bylo...

...kdyby vaše ovdovělá matka v osmačtyřicátém tajně převáděla přes hranice?

...kdyby za převaděčství dostala šest let natvrdo?

...kdyby z věznice utekla do Rakouska a následně Austrálie?

...kdybyste se v sedmi letech na dva roky ocitli v dětském domově?

...kdyby vás pak vychovávala pěstounská rodina a matku jste viděli až v osmašedesátém, ve 27 letech?

Také nevíte? Edgar Dutka to ví, neb to všechno zažil. A nejen to. On to také svým lehkým, vtipným a neskutečně čtivým stylem sepsal a úhledně zabalil do povídkové knihy.

Matka vzala roha.

Doporučuju.

Toulky...

zdroj

Pokud se jednou pustím do nějaké knihy, odložím ji zpravidla poctivě dočtenou. Ne vždy se ale s autorem sžiji a čas od času knihu prostě nedočtu. Nic mezi tím. Neumím v knihách přeskakovat a číst je tak nějak "na půl".

Pasáže v knihách prostě zásadně nevynechávám. Měl bych z toho iracionální pocit, že autora příběhu jaksi podvádím. Mnohokrát už jsem se ale při čtení ne zrovna poutavých textů přistihl, že přepínám na jakéhosi "autopilota", který dále čte, aniž by k tomu potřeboval moji součinnost a já se mezitím v myšlenkách toulám jinde. Možná to znáte i vy...

V tomto stavu se přistihuji poměrně často, zejména při dlouhém běhu. Kolikrát uběhnu několik kilometrů, aniž bych o tom věděl a myšlenkami se mezitím pohybuji časem i prostorem, zcela neomezován svojí aktuální trasou.

Zdá se ale, že v tom nejsem zdaleka sám. Vědci prý zjistili, že průměrný člověk se na myšlenkových toulkách pohybuje 47% svého času a děje se tak při úplně všech běžných činnostech. Existuje prý jen jediná výjimka - a tou je sex. Při něm se údajně lidé neumí odprostit od přítomného okamžiku a jejich mysli se v tu chvíli na žádné toulky po okolí nechce.

Zajímavé průzkumy. Asi jsem se měl dát na věděckou dráhu.

Ticho...

Pinterest

...to je slovo, které tak nějak v kostce vystihuje moje rozpoložení několika posledních týdnů. Raději teď čtu, než píšu. Raději se dívám, než ukazuji. Raději naslouchám, než mluvím (promiň, M.)...

Cítím ale, že se to teď zlomí. Tichá a mrazivá zima je na ústupu a do žil mi začíná proudit jarní míza výřečnosti a exhibicionismu.

Mimochodem, slyšeli jste někdy zkratku ASMR? Já ne a o to víc mě překvapilo, na co všechno mají dneska lidi čas! Za zkratkou se skrývá krkolomný pojem "autonomní senzorická meridiánová reakce". Jde o jistý příjemný prožitek - reakce našeho těla na nějaký podnět, neboli spouštěč. Ta reakce zpravidla proběhne jako příjemné teplo, který se spolu s brněním rozlévá od hlavy přes krk a ramena dolů po páteři. Každý má ten spouštěč trochu jiný a škála podnětů může tedy být značně rozmanitá - u někoho je to tiché šeptání druhé osoby, u někoho určitý zvuk, například křupání čipsů... No a tady se konečně dostávám k důvodu, proč se o ASMR rozepisuji.

Zkuste otevřít Youtube a tato 4 kouzelná písmena zadat do vyhledávání. Zobrazí se vám nepřeberné množství videí, která mají jeden jediný cíl - a sice vyvolat u diváka/posluchače popsanou reakci. Asi mám bloklé čakry, ale na mě nefungovaly ani čipsy, ani šeptání do ucha od krásné ošetřující lékařky.

Možná kdyby mi ta slečna pošeptala, že Babiš odchází z politiky, prožil bych tu nejslastnější ASMR reakci, jakou svět zažil.

PRAHA...

... NOIR

Povídky miluji. Mám rád to umění komprese, kdy se příběh zhutní na několik stránek. Přestože se nejedná o příliš prestižní literární žánr, já považuji opravdu dobrou povídku za vrchol spisovatelského umění.

Kniha Praha Noir je souborem povídek čtrnácti českých autorů, kteří byli osloveni s požadavkem napsat "noirovou" povídku z prostředí našeho hlavního města. Stejný projekt vznikl v minulosti i v dalších světových městech, takže na pultech knihkupectví můžete narazit například na tituly Boston Noir, Washington Noir, New Jersey Noir, Petrohrad Noir, Helsinki Noir... a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho...

Do psaní pražských povídek se pustili takoví spisovatelé, jako například Karol Sidon, Kateřina Tučková, Petr Šabach nebo Ondřej Neff.

Povídky jsou stylově nádherně rozmanité. Některé z nich sice nejsou příliš "noirové", zpravidla to ovšem dohánějí svojí čtivostí a napínavou atmosférou. Kvalitativně bych povídky rozdělil do dvou skupin: na ty dobré a pak na ty excelentní. Čtenář se tedy má na co těšit.

Každá povídka se odehrává na jednom konkrétním místě a její lokaci lze nalézt na mapce na zadní straně nádherně graficky zpracovaného přebalu. Grafické zpracování knihy je dalším smyslovým požitkem, které jsem si při jejím čtení dopřával. Na své si tak přijdou i milovníci pěkné grafiky a voňavého tisku.

Abych to v duchu úsporného literárního žánru shrnul do jedné věty: při čtení této knihy jsem si skutečně pošmákl!