Až na dno!

Aneb pár střípků z mého otcovského působení na droboť:

Pozorování perseid bylo magické. Leželi jsme na zahradě na karimatkách a sledovali tu nebeskou šou. Bety si celý den připravovala přání, na které bude myslet, až uvidí padat první hvězdu... Pozorování jsem prokládal chytrými řečmi o původu vesmírných těles a o rozdílu mezi meteorem a meteoritem.
"Tak co, Bety, přála sis něco?"
"Jo."
"To, co sis naplánovala?"
"Ne, přála jsem si, aby ten kometeorit nespadl na nás."

S kamarády jsme dětem (a nejen jim) letošní vandrování s krosnou na zádech okořenili hledáním legendárního, pohnutou historií obtěžkaného a všem brdským trampům dobře známého Zlatého dna. Nikdo vám neřekne, kde vlastně leží. Všichni se jen potutelně usmívají. Dokonce i druhdy výřečný Google mlčí jako hrob. Prostě a jednoduše - cestu na Dno si musí každý najít sám (stejně tak, jako cestu zpět).

Bylo by efektní popsat naše hledání jako vyčerpávající pouť, při které jsme kromě onoho Dna Zlatého našli i dno svých vlastních sil...

Bylo tomu ale jinak. Dali jsme dohromady všechny známé indicie a místo našli poměrně hladce. Jediné dno, na které jsme si cestou sáhli, bylo dno pivní lahve (shodou okolností také zlaté) z nedalekého kytínského pivovaru.

Přeji vám (ať už hledáte dno, či naopak cestu z něj), ať vám pěšinu nekřižuje bludný kořen a vaše hvězda dopadne vždycky dobře.

Proč mám vlastně rád kočky...

...aneb desatero klíčových kočičích vlastností, které mě na nich fascinují (a jedna bonusová navíc):

autor: Griz

• Kočka je za všech okolností pánem situace. Je jen na ni, kdy člověku udělá radost a uposlechne nějaký jeho "příkaz".
• Kočka je pro mě ztělesněním absolutní svobody.
• Kočka je jediný tvor na světě, který si dokázal domestikovat člověka.
• Kočka je nesmírně tichý tvor. Pokud ji přesto někdy zaslechnete, bývá to zpravidla těsně předtím, než se vám zasekne do krku.
• Když kočce nevyjde nějaký její záměr (třeba chytit tu otravnou mouchu), okamžitě vše kamufluje lízáním packy a nikdy při tom nevypadá trapně.
• Kočka dokáže cvičit jógu několikrát denně, a to klidně třeba na okenním parapetu.
• Kočka dokáže spát dva dny v kuse.
• Kočka nemá závratě.
• Kočka s láskou budí svoje blízké tím, že jim zasekne dráp do chodidla.
• Kočka je jediný tvor ve vesmíru, který vypadá elegantně, i když si myje zadek.
• ...navíc mi kočky připomínají chlapy. Necháte-li je dobře vyspat a dáte-li jim najíst, určitě se k vám vrátí...

Tak MŇAU!

(po)zdrav!

Tak nevím. Co svět světem stojí, chlap zdraví ženy, dítě dospělé, motorkář motorkáře, cyklista cyklistu, turista pocestné, běžec běžce a vodák... všechny.

Nechci být sentimentální, ale je mi smutno z toho, že se tento zvyk z lidí nějak vytrácí. Chápu, že na rušné cyklostezce člověk nebude zdravit každé kolo, protože to by vlastně nic jiného nedělal, ale nepozdravit kolemjdoucího na lesní cestě kdesi mimo civilizaci mi připadá tristní. Odpovědí na můj hlasitý pozdrav zpravidla bývá mlčení doplněné tupým výrazem.

Tenhle příběh je pravda a snim svůj klobouk, jestli jsem vám lhal. Zdravíme rodinku s dětmi:

"Tati, proč nám říkaj dobrý den?"

"Nevim, ale když ti to řikaj, tak jim asi taky máš říct dobrý den."

No nic, konec nářků. Svět je hezký místo i bez zdravících turistů. Naštěstí těch "zdravičů" je pořád celkem dost... a už jen kvůli nim to nepřestanu zkoušet. Takže hezky letně - vzletně:

Ahój!

letně...

zdroj

Když tak sleduji datum minulého příspěvku, vidím, že jsem vás poslední týdny pěkně zanedbával. Byly to našlapané týdny. Práce, dovolená, zase práce, pak nějaká ta dřina na zahradě a do toho spousta cestování a jiných kratochvílí... Z toho všeho jsem jako tradičně vybral 5 bodů, které mi stály za to zaznamenat:

Volská oka zabalená do krabičky se jeví jako ta nejlepší snídaně do práce... Až do té doby, než do práce skutečně dorazíte a zjistíte, že jste vejce nedovezli v krabičce, nýbrž volně ložené v batohu.

Letošní léto jsme zahájili ozdravným pobytem v jedné kouzelně zapadlé šumavské vísce, kde není ani hospoda, jen koloniál namalovaný na zdi staré stodoly (točí se tu seriál)...

Při komunikaci s dětmi musím příště volit vhodnější formulace. Například pobídnutí "smočte se ve Vydře" pochopily obě naše slečny jako pokyn ke zmáchání oblečení.

Když jsem pak vysvětloval problematiku rozvodí, použil jsem příklad: "Když plivneš doleva, doputuje to do Černého moře. Když plivneš doprava, tak do Severního". Následně jsem si dosyta užil pohrdavé pohledy zodpovědných rodičů, kteří znechuceně sledovali naši Bety, kterak ověřuje pravdivost mého tvrzení.

Už jsem pochopil, že patriotičtí Šumavané neradi slyší přirovnání, že Brdy jsou ve skutečnosti malá Šumava. Kupodivu jsem se u nich nesetkal s pochopením ani s mojí verzí, že Šumava jsou ve skutečnosti velké Brdy. Člověk se nezavděčí.

Vlastně ani nevím, na jak úžasně bezchybné dovolené bych musel být, abych se nakonec stejně netěšil domů... Ještě jsem takovou nezažil. Asi jsem divný. A nebo šťastný tam, kde jsem...

Užívejte dny!

Rozhovor

V poslední době bývám svědkem opravdu bizarních rozhovorů. Tak třeba onehdy na poště, kde se občan turecké národnosti (bez znalosti češtiny) domlouval s paní za přepážkou (bez znalosti cizích jazyků):

"Vaše jméno."

"Eee?"

"Jméno! Jak vy jmenujete," paní zuřivě gestikuluje a prstem ukazuje na muže s nechápavým výrazem.

"Aaaa," nastává moment prozření, pán cosi píše na lístek a podává jej do okénka.

"Datum narození."

"Eeeee?"

"Narodil! Vy! Kdy! Datum!" žena jednou rukou ukazuje na své porodní cesty a druhou na stolní kalendář.

Muž opět píše na lísteček a podává jej ženě.

"Trvalé bydliště."

"EEEEEEE?"

"Bydliště! Kde! Vy! Dům! Adresa!"

"Aaaaa," papírek se plní změtí znaků.

"Národnost."

"EEEEEEEEEE?"

"Národnost! Kde, vy! Sakra práce!" žena prokazuje nebývalou schopnost improvizace, vytahuje jeden z výherních losů, které zdobí její okénko a poklepává tužkou na naši státní vlajku.

"Aaa! Turkiš!" 

"Turek, co? To sem si myslela. A teď poslední otázka: Jste politicky exponovanou osobou??"

"EEEEEEEEEEEEEE!" vypravil jsem ze sebe a opustil frontu.

Pomíjivost...

zdroj

Když si pohybový antitalent (jako já) chce vybudovat jakous-takous fyzičku, trvá mu to měsíce a měsíce. Je ale zvláštní, jak rychle o ni přijde. Myslím, že tak je to v životě se vším. Má-li něco za něco stát, je potřeba tomu věnovat tuny času a energie. Pak stačí jedno škobrtnutí a můžete začínat nanovo. Dost už ale filozofování, raději to dnes shrnu v bodech:

- moje milovaná žena si ve svých ***ti letech koupila první boty na podpadku

- chodíme totiž tančit!

- docela mě to baví

- jen těma kyčlema prostě houpat nebudu a basta

- chlap má bejt chlap i při tanci

- howgh!

- málo běhám

- skoro nečtu

- vůbec nejóguju

- ale to se zlomí

- já se znám

Šutrofil

Já a moje milovaná žena toho máme hodně společného. Jednou z oněch věcí je takový podivný druh obsese. Nevím, jak to nazvat, možná by se tomu dalo říkat touha po hromadění surovin. Abychom se co nejvíc doplňovali, každý z nás ujíždí na trochu jiném materiálu - u mě je to kámen (hlavně ten plochý, z kterého se skvěle dláždí a staví) a u M. zase dřevo (a to jakékoliv, hlavně když hoří). Naše procházky lesem tedy vypadají nějak takto:

"Bože tady je krásně, co?"

"To teda jo."

"Hele toho dřeva, to je tak na dvě zimy."

"A koukni na ten placák, ten by byl super k pergole."

Následuje sled nevyhnutelných událostí:

1.) Popadám dvacetikilový kámen.

2.) Děti kroutí hlavami.

3.) Kámen házím na rameno.

4.) Žena kroutí hlavou.

5.) Táhnu kámen kilometr k autu.

6.) Kolemjdoucí kroutí hlavou.

7.) Střídám ruce a ramena.

8.) Sám kroutím hlavou.

Doma:

- horká vana

- velké balení francovky

- opojný pocit

...ale jinak jsem relativně normální! Mějte krásný den, já jdu rozcvičit ty záda...

Jaké by to bylo...

...kdyby vaše ovdovělá matka v osmačtyřicátém tajně převáděla přes hranice?

...kdyby za převaděčství dostala šest let natvrdo?

...kdyby z věznice utekla do Rakouska a následně Austrálie?

...kdybyste se v sedmi letech na dva roky ocitli v dětském domově?

...kdyby vás pak vychovávala pěstounská rodina a matku jste viděli až v osmašedesátém, ve 27 letech?

Také nevíte? Edgar Dutka to ví, neb to všechno zažil. A nejen to. On to také svým lehkým, vtipným a neskutečně čtivým stylem sepsal a úhledně zabalil do povídkové knihy.

Matka vzala roha.

Doporučuju.

Toulky...

zdroj

Pokud se jednou pustím do nějaké knihy, odložím ji zpravidla poctivě dočtenou. Ne vždy se ale s autorem sžiji a čas od času knihu prostě nedočtu. Nic mezi tím. Neumím v knihách přeskakovat a číst je tak nějak "na půl".

Pasáže v knihách prostě zásadně nevynechávám. Měl bych z toho iracionální pocit, že autora příběhu jaksi podvádím. Mnohokrát už jsem se ale při čtení ne zrovna poutavých textů přistihl, že přepínám na jakéhosi "autopilota", který dále čte, aniž by k tomu potřeboval moji součinnost a já se mezitím v myšlenkách toulám jinde. Možná to znáte i vy...

V tomto stavu se přistihuji poměrně často, zejména při dlouhém běhu. Kolikrát uběhnu několik kilometrů, aniž bych o tom věděl a myšlenkami se mezitím pohybuji časem i prostorem, zcela neomezován svojí aktuální trasou.

Zdá se ale, že v tom nejsem zdaleka sám. Vědci prý zjistili, že průměrný člověk se na myšlenkových toulkách pohybuje 47% svého času a děje se tak při úplně všech běžných činnostech. Existuje prý jen jediná výjimka - a tou je sex. Při něm se údajně lidé neumí odprostit od přítomného okamžiku a jejich mysli se v tu chvíli na žádné toulky po okolí nechce.

Zajímavé průzkumy. Asi jsem se měl dát na věděckou dráhu.

Ticho...

Pinterest

...to je slovo, které tak nějak v kostce vystihuje moje rozpoložení několika posledních týdnů. Raději teď čtu, než píšu. Raději se dívám, než ukazuji. Raději naslouchám, než mluvím (promiň, M.)...

Cítím ale, že se to teď zlomí. Tichá a mrazivá zima je na ústupu a do žil mi začíná proudit jarní míza výřečnosti a exhibicionismu.

Mimochodem, slyšeli jste někdy zkratku ASMR? Já ne a o to víc mě překvapilo, na co všechno mají dneska lidi čas! Za zkratkou se skrývá krkolomný pojem "autonomní senzorická meridiánová reakce". Jde o jistý příjemný prožitek - reakce našeho těla na nějaký podnět, neboli spouštěč. Ta reakce zpravidla proběhne jako příjemné teplo, který se spolu s brněním rozlévá od hlavy přes krk a ramena dolů po páteři. Každý má ten spouštěč trochu jiný a škála podnětů může tedy být značně rozmanitá - u někoho je to tiché šeptání druhé osoby, u někoho určitý zvuk, například křupání čipsů... No a tady se konečně dostávám k důvodu, proč se o ASMR rozepisuji.

Zkuste otevřít Youtube a tato 4 kouzelná písmena zadat do vyhledávání. Zobrazí se vám nepřeberné množství videí, která mají jeden jediný cíl - a sice vyvolat u diváka/posluchače popsanou reakci. Asi mám bloklé čakry, ale na mě nefungovaly ani čipsy, ani šeptání do ucha od krásné ošetřující lékařky.

Možná kdyby mi ta slečna pošeptala, že Babiš odchází z politiky, prožil bych tu nejslastnější ASMR reakci, jakou svět zažil.