...běžecká "všednodenní" trasa vede přes polní cestu, která asi kdysi bývala asfaltkou, ale eroze a provoz zemědělské techniky ji proměnily ve zpevněnou cestu. Dobře se tu běhá, ale špatně projíždí vozem. Vlivem toho není na cestě žádný provoz (vlastně nejen vlivem povrchu, může za to také fakt, že cesta v podstatě nikam nevede, krom několika usedlostí na jejím konci).
Poslední dobou mě občas míjí mladá slečna v něčem, co vzhledem připomíná automobil, zvukem motoru můj skútr a velikostí nákupní vozík. Nejede rychle, na této cestě se více než 30 km/h ani jet nedá. Nejspíš čerstvá majitelka řidičského oprávnění a ještě čerstvější majitelka onoho vozítka. Nablýskané oblé rysy vypovídají o novotě stroje a pečlivosti údržby hrdé majitelky.
Míjím starý dub, vbíhám do zatáčky a přede mnou se otevírá dlouhá přehledná rovinka. Cesta je v tomto úseku mírně svažitá a na jedné straně jí lemuje neprostupný porost. Nemám brýle, ale už z dálky vidím podezřelý rozmazaný objekt, který ční z křoví na cestu. Kolem objektu se pohybuje dívčí postava a co chvíli lomí rukama.
Jak se blížím k místu, zamžený výjev nabývá konkrétnější podoby. Z křoví trčí nablýskaný zadní nárazník a nešťastná dívka rezignovaně odchází od místa přistání. Míjím ji.
"To je vaše auto?"
"Jo!"
"A nepotřebujete pomoc?"
"Asi ne," odsekne naštvaně a pokračuje v rázné chůzi.
V tu chvíli na místo doráží žena v terénní Hondě.