Čas...

Vzpomínám si, jak jsme jako děti s chutí znovu a znovu poslouchali vyprávění našich prarodičů. Jak náš děda jezdil s polovinou dětí ze vsi na dlouhých saních ze zasněženého kopce do asi 2 km vzdálené sousední vesnice, jak naše babička chovala psíka Fifinku, který sice neuměl hlídat, ani aportovat, ale zato se rád povaloval u starých kachlových kamen ve světnici.

Tehdy mi ty události připadaly strašně vzdálené. Tak daleko od našich vlastních životů. Jako bych si je četl v učebnici dějepisu, nebo ve staré kronice se zažloutlými stránkami.

Dnes už vím, že moji prarodiče to tehdy vnímali jinak...

Každý další rok mého života utíká rychleji, než ten předešlý. Vzpomínám na (pro mě) nedávné události, které se ale udály před deseti, patnácti lety. Dívám se na rok staré fotografie a mám pocit, že výjevy na nich zachycené jsme prožívali včera.

Čas je relativní veličina. Už Albert E. to věděl a přesně vědecky popsal. Já sice nevymyslím složité fyzikálně matematické vzorce, ale už to vím také. Čas neplyne stále stejně rychle...

Čas, teď mám na mysli ten můj, nejprve šel, pak se přes klus dal do běhu a pokud to tak půjde dál, nebude to trvat dlouho a poběží tryskem.

Čas je asi ten nejcennější dar, který člověk na světě má. Pokud někomu, nebo něčemu věnujeme svůj čas, je to jako bychom mu věnovali kus svého vlastního života. Nezapomeňme na to a prožívejme každou minutu s myšlenkou na to, jak cenný dar v rukou máme.

Prožijte krásný poslední den v roce!

Těší mě, že se vracíte na můj blog a věnujete jeho čtení svůj drahocenný čas. Tak nashle v příštím roce...

Recept na staročeský trdelník

Ač to odporuje koncepci tohoto blogu, rozhodl jsem se podělit se s vámi o recept na vynikající staročeský trdelník. Ačkoliv... on tento blog stejně žádnou koncepci nemá, takže vlastně jeho konzistenci neohrozím.

Recept je to jednoduchý a věřím, že i vy budete výsledkem nadšeni.

Bílé, nebo na blátě?

Indiáni štípou dříví, 

Zárybnická hlásá hic

a já informací chtivý

nevím zase vůbec nic.

Bílé, nebo na blátě?

Jen to bych chtěl vědět.

Ve sněhovém kabátě,

nebo celé hnědé?

Pravda a láska...

... tu je a jednou zvítězí!

Už je tady...

... čas vánoční. Mám ho rád. Vůně františků, svíčky, za okny tma, oheň v krbu, červené víno, teplé ponožky, spadané jehličí na podlaze, bramborový salát k snídani a pilulky na žlučník.

Krom zmíněných symbolů času vánočního si nedokážu tuto dobu představit bez procházek nočními ulicemi. Rád si prohlížím adventní výzdobu v oknech, světla na terasách a zahradách. Už z dob před narozením našich dětí máme s mojí ženou takový zvyk. Když se setmí, vyrážíme do ulic (dříve města, dnes vsi) a "hodnotíme" výzdoby oken a domů. Nehledáme ale nejkrásnější a nejvkusnější okno... i když tím se samozřejmě rádi pokocháme. Do ulic nás táhne touha po něčem jiném. Hledáme tu nejbizarnější výzdobu. Je zvláštní, co jsou lidé ochotni zakoupit a následně aplikovat na svoje vlastní okna a příbytky. Je to činnost nadmíru zábavná. Vánoce mají být hlavně veselé, ne?

Vybíráme pečlivě a celá volba je vícekolová. Nejvíce se vždy těšíme na favority z minulých ročníků, k jejichž obydlím vedou naše první kroky. Zmínění favorité mívají tu vlastnost, že svou loňskou výzdobu neredukují, a velice často přikupují nové a nové elementy tvořící světelnou show, čímž naše tajná mini-soutěž rok od roku nabírá na kvalitě.

Chcete-li se dostat do pomyslné top-10, doporučuji zejména zakoupit plastová monstra všech barev, šplhající pupkaté Santa Clause (kteří sem, chudáci, po roce za polárním kruhem, celí dezorientovaní, omylem zabloudili), obří blikající hadice (které je vhodné umisťovat na štít domu a nechat je končit kdesi v polovině zdi), nebo barevné stroboskopicky blikající svíčky, jimiž je třeba obalit tu nejvyšší túji. Je také vhodné prokázat smysl pro detail a celou expozici doplnit ještě tím, že svému psíkovi nasadíte sobí paroží a červený pletený pulovr s bílou kožešinkou u krku.

A nebo víte co? Nedělejte to...

...a prostě si jen v klidu sedněte, mějte se rádi, přemýšlejte o tom, co je v životě důležité a nebo se jen jděte projít nočními ulicemi (slibuji, že si to užijete)...

P.S.: A nezapomeňte na kadidlo:

Na přání...

...je to úplně něco jiného, než si to motat pro sebe... Taková zodpovědnost!
Tak věřím, že budou slušet... a ještě jednou děkuji.

První dojem...

Jsem člověk, který hodně dá na "první dojem". Sice jsem se už párkrát spálil, ale většinou se mi můj dojem dříve nebo později potvrdí. Myslel jsem si, že je to nějaká podvědomá intuice. Možná je, ale velkou roli, jak jsem nedávno zjistil, hraje několik zdánlivě malicherných detailů.

Stisk ruky

Pokud si s někým tisknu ruku a mám pocit, že mi dotyčný místo pravé horní končetiny podal mrtvou šupinatou rybu, začnu mít podvědomé pochyby o srdečnosti mého protějšku. Důkazem srdečnosti je pro mě pevný, ale ne přehnaně silný stisk. Hodně silný stisk někdy bývá nepříjemný, ale jakkoliv to zní divně, je to "bolest od srdce" a i v tomto případě je pro mě dojem ze stisku lepší, než kdybych tiskl měkkou houbu. Někdy bývá problém najít tu "hranici"... jinak tisknu ruku křehké dámě a jinak dvoumetrovému hromotlukovi. Někdy to člověk přepískne, ale všechno je lepší, nežli leklá ryba...
Při stisku ruky se dívám do očí. Ty prozradí mnoho...