Čas...

Vzpomínám si, jak jsme jako děti s chutí znovu a znovu poslouchali vyprávění našich prarodičů. Jak náš děda jezdil s polovinou dětí ze vsi na dlouhých saních ze zasněženého kopce do asi 2 km vzdálené sousední vesnice, jak naše babička chovala psíka Fifinku, který sice neuměl hlídat, ani aportovat, ale zato se rád povaloval u starých kachlových kamen ve světnici.

Tehdy mi ty události připadaly strašně vzdálené. Tak daleko od našich vlastních životů. Jako bych si je četl v učebnici dějepisu, nebo ve staré kronice se zažloutlými stránkami.

Dnes už vím, že moji prarodiče to tehdy vnímali jinak...

Každý další rok mého života utíká rychleji, než ten předešlý. Vzpomínám na (pro mě) nedávné události, které se ale udály před deseti, patnácti lety. Dívám se na rok staré fotografie a mám pocit, že výjevy na nich zachycené jsme prožívali včera.

Čas je relativní veličina. Už Albert E. to věděl a přesně vědecky popsal. Já sice nevymyslím složité fyzikálně matematické vzorce, ale už to vím také. Čas neplyne stále stejně rychle...

Čas, teď mám na mysli ten můj, nejprve šel, pak se přes klus dal do běhu a pokud to tak půjde dál, nebude to trvat dlouho a poběží tryskem.

Čas je asi ten nejcennější dar, který člověk na světě má. Pokud někomu, nebo něčemu věnujeme svůj čas, je to jako bychom mu věnovali kus svého vlastního života. Nezapomeňme na to a prožívejme každou minutu s myšlenkou na to, jak cenný dar v rukou máme.

Prožijte krásný poslední den v roce!

Těší mě, že se vracíte na můj blog a věnujete jeho čtení svůj drahocenný čas. Tak nashle v příštím roce...