První dojem...

Jsem člověk, který hodně dá na "první dojem". Sice jsem se už párkrát spálil, ale většinou se mi můj dojem dříve nebo později potvrdí. Myslel jsem si, že je to nějaká podvědomá intuice. Možná je, ale velkou roli, jak jsem nedávno zjistil, hraje několik zdánlivě malicherných detailů.

Stisk ruky

Pokud si s někým tisknu ruku a mám pocit, že mi dotyčný místo pravé horní končetiny podal mrtvou šupinatou rybu, začnu mít podvědomé pochyby o srdečnosti mého protějšku. Důkazem srdečnosti je pro mě pevný, ale ne přehnaně silný stisk. Hodně silný stisk někdy bývá nepříjemný, ale jakkoliv to zní divně, je to "bolest od srdce" a i v tomto případě je pro mě dojem ze stisku lepší, než kdybych tiskl měkkou houbu. Někdy bývá problém najít tu "hranici"... jinak tisknu ruku křehké dámě a jinak dvoumetrovému hromotlukovi. Někdy to člověk přepískne, ale všechno je lepší, nežli leklá ryba...
Při stisku ruky se dívám do očí. Ty prozradí mnoho...

Oči

Oční kontakt je pro mě strašně důležitý. Z očí lze vyčíst citové rozpoložení, únavu, to, jestli je dotyčný ve stresu a spěchá, to, jestli je nervózní, zda je to introvert, a taky to, jestli je upřímný, nebo je to profík a "správný" stisk ruky má natrénovaný a tudíž se srdečností nemá nic společného. Oční kontakt prozradí mnohé. Můžeme na sebe nechat člověka jen tak působit a číst z jeho duše. Oči také prozradí, zda je výraz v tváři, která na nás hledí, opravdový, nebo jen přetvářka. Zda úsměv na rtu pramení v srdci, nebo se jedná o pouhou formalitu...

Úsměv

Úsměv může být široký, nakažlivý, veselý, americký či smutný... někdo se směje nuceně, někdo skrze slzy. Je milion druhů úsměvů a všechny říkají něco o tom, co se odehrává uvnitř jeho nositele a taky jaký onen nositel úsměvu vlastně opravdu je.

Řeč těla

Pohyby rukou, těla, chůze, gesta. To všechno tvoří části mozaiky, ze kterých se mi v hlavě skládá celková podoba osoby, již potkávám prvně v životě. Mozaika by ale nebyla úplná, kdyby dotyčný nepromluvil...

Slova

Způsob, jakým dotyčný hovoří, jaká slova vybírá a jak je klade jako korálky do řady. Melodie hlasu, přízvuk i osobité novotvary a zkomoleniny. Aniž si to uvědomujeme, slovy prozrazujeme mnoho. Bez ohledu na to, o čem hovoříme, mluvíme o sobě...

Ať chci, nebo ne, kombinací těchto vjemů mi v podvědomí vzniká obraz o vlastnostech a momentálním rozpoložení druhé osoby. Zapíše se mi do hlavy a zůstává tu do doby, než dotyčného blíže poznám. Pak se moje představa úplně rozplyne nebo se ještě více posílí. Netvrdím, že je správné vytvářet si první dojmy, ale dělám to.

Docela by mě zajímalo, co bych si myslel sám o sobě, kdybych se potkal na ulici, podal si ruku a chvíli si nezávazně sám se sebou poklábosil... Někdy to zkusím. Sice nevím, co si o sobě pak budu myslet, ale vím přesně, co si o mě budou myslet náhodní kolemjdoucí...