dnešek...

...v odkazech:

autor: B. Kliban

- Moje milovaná žena je od rána jakási rozvrkočená. Asi proto, že peče vrkoč.

- Na dálnici nedaleko od nás se stala nehoda. Vlivem silné intuice, slušné dávky náhody a taky trochu přičiněním Waze jsme se s Terezkou cestou pro vánoční rybu vyhnuli několikakilometrové koloně.

- Byl jsem běhat. Jenom v mikině. Sluníčko mi hřálo na tváři a kolem mě vál příjemný voňavý vítr. Je mi jedno, že budou na blátě. Běžel jsem, na obzoru pozoroval tu stojící kolonu a myslel na ty lidi. Ani ne tak na ty, co se po pár hodinách stání rozjedou do svých domovů. Myslel jsem hlavně na ty, co už se domů třeba nevrátí. Běžel jsem, očima přejížděl tu nekonečnou řadu kamionů a byl jsem šťastný, že mohu čvachtat v blátě a pouštět do plic čerstvý vánek.

- V noci jsem hltal dalšího Murakamiho. Dostal jsem při tom několik nápadů do své knihy. Jestli jí někdy dopíšu, bude to hlavně jeho zásluha (a já jí dopíšu, když už jsem to práskl, že?)...

- Nemám moc vánoční náladu. Koledy mě neberou. Začal jsem si ve vaně pouštět ČR Jazz. Objevil jsem pro sebe díky tomu už několik muzikantů. Doporučuji.

Hoďme starosti za hlavu, čvachtejme v blátě a užívejme krásné svátky... jo a pusťme si k tomu třeba nějakou pěknou muziku:

18. prosince 2011

Často na něj vzpomínám. Poslední měsíce častěji, než dřív. Přemýšlím, jak by vnímal naši dnešní situaci. Snažím se hledat jeho intelektuální nadhled. Jsem pravdoláskař a vůbec se za to nestydím. Vím, že nebyl ideální, tak jako každý jiný člověk. A on byl člověk s velkým "Č". Docela mi chybí. Věřím v to, že znovu přijde prezident, za kterého se nebudu stydět.

Měří to 60 cm...

autor: Charles Santoso

... a když ho Bety s vypětím všech sil nese v náruči, ocas mu visí na zem. Nedávno jsem se zastavil u veterináře a poprosil o jednu odčervovací tabletku. Ten mě zcela nepřipraveného zaskočil otázkou, kolik že ten náš kocour vlastně váží. Odvětil jsem, že ani nevím, kolik váží moje vlastní děti, nebo já sám, natož kocour, ale že náhodou vím, jak je starý. Soudě podle věku zvířete učinil lékař kvalifikovaný odhad a prodal mi tabletku pro dvoukilové kočky. Při následném kontrolním vážení (já s kocourem a bez) jsem zjistil, že:

a) potřebuji ještě jednu a půl tablety

b) potřebuji zase pořádně běhat

U Áši je to pouze vzrůstem a dá se to svádět na geny (u mě ne). O jeho původu nemáme příliš mnoho informací. Matku jsme viděli asi deset minut. Otec je neznámý Pražák. Jelikož nám ale Áša škube pytlíky od čaje (a vybrané druhy bylinných čajů v nestřeženou chvíli pije přímo z hrnku), soudím, že jeho kořeny sahají dál, než do Vršovic. Asi do Anglie. Že by britská modrá?

Mimochodem - Tobiáš se jako každý správný nezadaný mladý samec serval. Nejspíš. Nebo spadl ze stromu. Možná. Nebo mu prostě jenom někde ujela noha na náledí. Jisté je to, že má naražené žebro a už dva dny si sotva dojde pro kousek hovězího.

Konec zoologického okénka.

Mějte se krásně a bacha na náledí.

Lidem...

...nechybí síla, ale vůle.
To jsem nevymyslel, to napsal Hugo. Viktor Hugo.
Mapa zabrala, nadílku jsme našli, dobře jsme se najedli, vlakem povozili a příjemně se prošli.
V Srbsku mi při čekání na vlak načepoval pivo anděl. Opravdický.
Tuš jsem neměl v ruce patnáct let. Dneska na mě vykoukla z krabice a já se asi zamiloval.
Když jsme u té síly... jdu si dát pár kliků.
Mějte krásný sobotní večer!

Bleskovka...

... aneb pár rychlých slov při pondělním ránu:

- dostal jsem nápad, že si při běhání se ženou pustíme do sluchátek oba stejné album. Musíme ale ještě zapracovat na synchronizaci. M. neustále zpívala o takt dopředu, já se to snažil dohnat tempem běhu a málem jsem se uštval

- školní trhy za námi. Venku nevlídno, ve stánku sucho a svařák. I přes nepřízeň počasí se prodaly skoro všechny dětské a rodičovské výtvory. Smekám před všemi návštěvníky

- advent je tady... už to na vás leze (myslím ten advent)? U mě pořád nic.

- Cílkův Makom mě fakt baví.

- holky budou mikulášskou nadílku lovit jako poklad. To se neobejde bez pořádné mapy...

Pár postřehů...

...ze včerejšího vyhlašování ankety Bloger(ka) roku:

- velikost večera překonala nejen moje představy, ale zejména rozměry divadelní restaurace (kdo nedrobil někomu za krk, buďto nejedl, nebo stál u zdi)

- připadali jsme si s mojí milovanou ženou trochu jako z jiné planety (salvy smíchu při citacích statistik průměrných měsíčních investic do kosmetiky v ČR střídaly soucitné povzdechy při čtení statistik obsahu šatníku průměrné ženy)

- 90% sálu sledovalo dění na jevišti skrze displeje svých mobilních aparátů. Nevím. Sice mám astigmatismus, ale takové rozlišení, jako moje oči, mi žádný mobil nenabídne

- za našich babiček se při formálním setkání líbaly ruce, za nás se ruce podávaly. Dnes se vyměňují instagramové nicky

- pochopil jsem, že jestli má můj blog mít v této anketě nějakou budoucnost, budu muset do jeho názvu propašovat slova "lavly", "bjůty", "stajl" a "v kuchyni"

- selfíčka se nefotily jen na záchodě (bylo tam tak plno, že nebylo možno natáhnout paži)

- vprostřed večera jsem se přistihl, jak se těším na louskání ořechů u krbu a knížku v posteli. V tu chvíli mi došlo, že jsem starej... a šťastnej!)

Abyste mě nepochopili špatně - jsem vám opravdu nesmírně vděčný, že jste mě svou přízní a věrností katapultovali mezi desítku nejpopulárnějších blogujících mužů. Ještě jednou vám za to děkuji a slibuji, že se vám to pokusím vracet svými slovy tady na blogu. Jen jsem si prostě uvědomil, že patřím jinam a jsem za to moc rád. Mějte se krásně. Já si jdu zaběhat a pak se vrhnu na ty ořechy...

P.S.: Výsledky sice tuším, ale neznám... tak až je někdo někde objevíte, dejte vědět ;)

Musel jsem...

...se rozběhnout, abych se konečně zastavil.

Času méně, než málo. Síly ještě méně. Poslední dobou jsem nebyl schopen plnit ani svoje povinnosti, natož aby byl čas na radosti. Víkendy v poklusu, všední dny ve sprintu. Večer seznam věcí, které jsem dnes nestihl. V neděli seznam věcí, které jsem nezvládl tento týden. Valil jsem to před sebou jako ten příslovečný chrobák. Kde dělám chybu?

Včera mi to docvaklo...

Přestal jsem běhat!

Musel jsem se rozběhnout, abych se konečně zastavil. Práce odsýpá, čtení mě zas baví, koukám, co bych zase nakreslil a mám chuť psát. Střídání levé a pravé dolní končetiny je zázračný pohyb!

Zítra jedeme díky vám do Karlína. Těším se, že tam někoho z vás potkáme!

XVII / XI / ♥

"Betynko a víš, jak se jmenuje ten pán, co kreslíš?"
"Počkej, vim... mmm"
"Václav..."
"Čtvrtej"

Pleš...

...ivec.

Příjemně hřejivé paprsky slunce probleskující mezi čistě bílými mračny, která - jako hravá beránčí mláďata rozprášená po louce - tvořila s modrou oblohou kouzelnou mozaiku, mohly za to, že jsem již od časného rána trávil čas na zahradě. Se sekyrou v ruce.

Vál čerstvý podzimní vánek, zlatavé listí poletovalo vzduchem a co chvíli mne pohladilo svou voňavou dlaní po upocené tváři. Z domu voněla pečená kachna, na okně seděla kočka a venku za plotem štěkal pes (obě zvířata přilákala zmíněná vůně). Den jak ze žurnálu a jako stvořený pro procházku. Nejlépe s výhledem.

U kávy v pergole jsme dali hlavy dohromady a shodli se na odpoledním cíli - vyrazíme na Plešivec. Přestože jsme souhlasili jednomyslně, každý z nás měl ve skutečnosti na mysli jiné místo.

Nevím, zda je to specialita jen našeho kraje (pochybuji), ale každý pátý kopec v okolí nese jméno Plešivec. Nebo Holý vrch. Nebo jen Holý. Neháže to příliš pěkné světlo na fantazii našich předků, ale to nikterak neubírá oněm místům na přitažlivosti. Místní Plešivce jsou jednoduše krásné.

Po krátké rozpravě jsme se ujednotili na konkrétním Plešivci a vyrazili. Dále jen heslovitě:

- na Plešivci nirvána
- rozhoduji se vylézt na borovici pro jmelí
- děti mají strach, že spadnu a zabiji se
- žena má strach, že si zničím funkční kalhoty
- s vítězoslavným pocitem házím jmelí ze stromu
- děti se mýlily
- žena se nemýlila
- cestou domů rychlonákup v obchoďáku
- v regálu objevuji videokazety!!!
- děti netuší, na co to je

Den, jak má být...

Krásný nedělní večer všem!

Když...

zdroj: Pinterest

... ranní mlha přimrzá na hledí přilby, matka příroda chce asi naznačit, že je čas začít jezdit vlakem

... si děláte espreso o velikosti 30ml a cestou ke stolu 20ml vybryndáte, je na čase buďto začít pít kafe v kuchyni, koupit větší hrnek, nebo zkusit povýšit fleky na umění, jako to dělá Stefan Kuhnigk

... otevřete oči a náhodou zjistíte, že jste se dostali mezi desítku blogerů v soutěži, na kterou jste už v podstatě zapomněli, je určitě čas se zamyslet nad svou pamětí a hned potom ze srdce poděkovat všem, co poslali hlas:

takže... DĚKUJI ZE SRDCE VŠEM, CO MI POSLALI HLAS...
...a jestli vás to ještě baví, můžete tak učinit i ve finálovém kole soutěže (to už je kratší, takže na to tentokrát nezapomenu - slibuji.).

Tak jak?

autor: Abigail Halpin

- Pergola stojí (chybí už jen krytina, okapy, podlaha, nátěr a chodník.... zato už máme lucernu, deky přes nohy, plynovou lampu na vyhřívání a nové sklenky na víno).

- Bety už čte souvislé texty (Bůh žehnej genetické metodě, je to jen a pouze její zásluha, jelikož Bety byla v září totálně dutá).

- Čtení jí dokonce baví. Mám z toho radost.

- Škola už jí tolik nebaví. Až na výjimky (oběd a velkou přestávku).

- Náš starý ořech poprvé plodí. Jelikož ale letos rostou ořechy i na jabloních, nejedná se o kdovíjaký úspěch.

- Poprvé jsem nakupoval přes AliExpress. Na skútr jsem objednal USB zásuvku a vyhřívané gripy. K plné výbavě už mi chybí jen klimatizace, masérka a bazén s protiproudem.

- Co? To už zase musím přezout auto na zimáky?

- Začal jsem číst Cílka a prokládám ho Saturninem.

A co u vás?

Hned po ránu v šoku...

... já a bloger roku??

Beru to jako recesi, ale protože nezkazím žádnou legraci, nominaci přijímám ;)
Nominujícím čtenářům každopádně moc děkuji. Vážím si nejen toho, že se můj blog objevil v soutěži, ale hlavně toho, že sem ke mně chodíte a čtete moje slova... Doslova slovo od slova.

Jsem rád, že tu jste, ať už dáte hlas mně, nebo někomu jinému :)

Kaštany...

O těch hnědých kulatých plodech jírovce toho bylo v blogerském světě napsáno dost a dost. V údivu nad lidskou potřebou tyto plody sbírat a hromadit bylo vyřčeno nesčetně otázek, na které neexistují uspokojivé odpovědi.

Přiznávám. I já patřím mezi ty, kteří při pohledu na sytě zelenou pichlavou slupku, z jejíž prasklinky vykukuje nablýskaný hnědý krasavec neodolají a léty praxe vypilovaným pohybem nohy vyprostí onen poklad. Ten sametový, lesklý, hladký, čisťoučký, pevný, naprosto nepotřebný a přesto neodolatelný kaštan strčí do kasy s nejasnou vizí toho, k čemu mu to všechno vlastně bude.

Uspokojivý pocit z hromadění eskaluje ve zvrhlou blaženost ve chvíli, kdy člověk po ramena zanoří ruce do pytle nasbíraných plodů, pro které neexistuje lepší využití, nežli se v nich přehrabovat.

Jako určitá výmluva u nás v rodině funguje představa, že to všechno děláme pro lesní zvěř, jíž čtyřiadvacátého prosince obdaříme veškerou zásobou plodů. Pravda je ale taková, že ke kumulaci semen jírovce maďalu u nás docházelo vždycky a to i v dobách, kdy jsme jimi ještě žádnou zvěř nekrmili.

Jestli jste v závěru příspěvku čekali dechberoucí rozuzlení a vyšperkovanou pointu, asi vás při pátku zklamu. Přesto vám všem přeji hezký podzimní víkend. Užijte si ho podle svých nejlepších představ. Já například půjdu na kaštany.

S prvním říjnem...

... první mráz.

Jak já mám tohle období roku rád. Raději se klepu zimou, nežli potím vedrem. Raději běhám po kotníky v blátě, nežli po rozpáleném asfaltu. Raději chodím ve svetru, nežli v plavkách a raději piji svařák, nežli mojito.

Ne, že bych neměl rád léto, ale kdyby se měl celý roční koloběh zastavit, a já si mohl zvolit, v jaké roční době strávím zbytek života, byl by to právě začátek podzimu, kdy mlhavá a někdy mrazivá rána střídají jasné dny plné příjemného slunce, které hřeje, ale nepálí. Kdy pohled do krajiny připomíná Gauguinovu paletu. Kdy spadané listí voní na každém kroku a příroda vydává všechny svoje plody. Stačí se sehnout, sebrat a ochutnat.

Žádný koloběh ale zastavit nelze. Ani ten přírodní, ani životní (natož ten ekonomický, že...?), a tak nic nezůstává věčně a my se máme alespoň stále na co těšit. Užívejte si babího léta, moji milí... máme ho jen jednou za rok!

P.S.: A já slibuju, že příští příspěvek nebude o počasí :)

Je podzim...

autor: Laura Caldentey

• večer, když si čtu při otevřeném okně, mě zebou prsty a nos
• do domu se stahují myši a pavouci
• skútr podstoupil pravidelnou prohlídku před zimní hibernací (mimochodem, v Letech, kam jezdím na garančky, je nový pivovar a ulice Na Kopečku - ale to s podzimem, pravda, nesouvisí)
• vyměnil jsem sprchu za vanu
• vyměnil jsem pivo za horkou meltu (ve vaně)
• dostávám chuť na burčák
• když kupuji víno, váhám, zda nevzít červené (zima na krku!)
• ženy vyměnily sukně za kabáty a kalhoty
• při jízdě na motorce se nudím (souvisí s předchozím bodem)

Má to přes půl metru...

... a myši zabíjí jednou ranou tlapy. Jo! Vyrostl z něj velký chlap, dravá šelma a hrdý pán zahrady. Celou noc se toulá a loví jednu myš za druhou.

Ale... má to jeden háček. JEHO teritorium končí před prahem našeho domu. Tam, kde končí jeho loviště, musí nutně začít to moje, protože (ačkoliv jsem si od kocoura v domě sliboval opak) k nám letos s podzimem zase zavítala malá kamarádka.

...A tak jako každý rok líčím ořechové jadérko do pastičky na myši. A Áša?

Juniorský čundr...

...aneb kterak dítka k lásce k přírodě vésti.

Už třetím rokem vyrážíme s mými dvěma kamarády a našimi dětmi na vandr do přírody. Začali jsme, když byly nejmladšímu členu výpravy 4 roky a postupně nám děti přibývají (jak dosahují toho správného věku). Letos jsme se dostali na číslo 5 dětí a rozhodně nekončíme (ani s dětmi, ani s čundry).

Nejkrásnější pocit mám z toho, že se nám asi opravdu daří v dětech pěstovat lásku k podobným podnikům, protože i přes velkou noční nepohodu (způsobenou deštěm a zimou), jsem neslyšel jediné slůvko projevu nespokojenosti.

Jako výchozí bod každého vandru je zvolen jeden z malých lokálních pivovarů (neb každý podnik musí mít i svoji kulturní hodnotu), kterých je - bohu dík - sdostatek, takže nemáme nouzi o plány na léta příští.

Děti dostaly na nádraží od "neznámé" paní mapu se zakreslenými poklady a bylo jen na nich, aby sestavily celou trasu vandru. Navigace se ujali dva nejstarší, devítiletí, členové dětské části výpravy. Náš osud byl v jejich rukou. Děti překvapily bravurní orientací v mapě i prostoru a dokonce navrhly jednu zkratku mimo cestu (byla, pravda, stejně dlouhá, jako kdybychom cestu neopouštěli, ale zato vedla kolmo k vrstevnicím, což jsme s téměř 20 kily na zádech kvitovali). Nakonec jsme došli tam, kam jsme zamýšleli a všichni jsme si celý výšlap užili (a to nejen díky dobře zvolené pozici výchozího bodu, kterou jsme ocenili zejména my, dospělí).

Už teď se těším, až zase nazujeme pohory, nasadíme těžkou krosnu, sedneme na vlak a vyrazíme objevovat další kout naší nádherné přírody (se strategicky zvoleným výchozím místem, samozřejmě).

S kamarády...

autor: Fréya

... jsme vytáhli celkem 5 našich dětí na vodu. Pro 4 z nich to byla první voda vůbec.

• Terka (háček) zatím pádluje tak, že nepomáhá.
•  Bety (příruční zavazadlo) zatím pádluje tak, že brzdí.
•  Když holky vytáhly pádla z vody, konečně se to rozjelo.
•  Foukal silný protivítr. Pokud se nepádlovalo, lodě couvaly... (fakt!)
•  Vody bylo málo, a tak jsme si často sáhli na dno (to říční). Na dvacátém kilometru jsme si sáhli i na dno vlastních sil.
•  Kolegyně mi ráno dala magnesium v tabletce, abych rozhýbal rameno.
•  Bylo to nezapomenutelné! Díky všem!!!

Těšení...

autor: Lisa Aisato

...je takový příjemný pocit, kdy člověk v očekávání *** (dosaďte si - zážitek s přáteli, letní prázdniny, dovolenou, novou knihu, nebo příjezd tchyně) prožívá radost, aniž by ona očekávaná událost vůbec nastala. Je to činnost, která navodí šťastný stav mysli, přičemž k tomu stačí jen pouhá myšlenka.

Člověk mívá tendence k idealizaci svých představ (nechme stranou zaryté pesimisty - mimochodem, mohou ti se vůbec někdy těšit?), takže těšení často bývá krásnější, než samotná radost z nastalé události (a hlavně bývá nepoměrně delší).

To proto mám tak rád pozdní páteční odpoledne, kdy mám před sebou celý víkend. Je jako nerozbalený dárek, pod jehož lesklým obalem se může skrývat, na co jen pomyslím.

Mimochodem, kdo z vás má rád nedělní odpoledne? Jen málokdy dovedu tento zbývající čas vytouženého víkendu (v tu dobu zbývá ještě celá čtvrtina!) užívat plnými doušky a nemyslet na blížící se pondělí. Ne, že bych propadal depresi, ale ten bubák v podobě představy blížícího se konce někde v koutě mojí duše je.

Kdyby nebylo těšení, není ani zklamání... ale člověk by přišel o jeden z nejhezčích pocitů, které mu život nabízí. Dokud se má člověk na co těšit, má zároveň pro co žít.

Já a moje milovaná polovička máme dnes výročí svatby (cože, už 11.?) a už teď se těším na naše další roky.
Vám všem přeji příjemné těšení na víkend... a já se pro změnu budu těšit na vaši další návštěvu a případný komentář (bude-li o těšení, bude mi potěšením...).

pondělní ochutnávka #3

Na oslavu konce veder posílám ledovou ochutnávku:

autor: Mukesh Singh

Jezírko to bylo malé, sotva pět metrů v průměru. Bylo skryté uprostřed hustého lesa, takže bylo téměř po celý den chráněno před slunečními paprsky. Díky tomu byla voda studená jako led. Kdyby nebyl tak horký den, jen těžko by se kdo odvážil do ní vstoupit. Hladina měla tyrkysovou barvu a byla nádherně čistá.

„Tak na co čekáš? Svlékat a do vody,“ zavelel Martin a stahoval si triko.

„Co když někdo přijde?“ Klářina stydlivost bylo něco, co na ní Martin zbožňoval.

„Nepotkali jsme nikoho čtyřicet osm hodin,“ smál se a házel jednotlivé kusy oblečení na hromádku vedle batohu. Na nic nečekal a skočil do ledové vody, která mu v první vteřině stáhla hrdlo a hrudník. Jen povrchně zalapal po dechu a pokusil se udělat několik temp směrem od břehu. Během chvilky prvotní křeč polevila a Martinovi se na rtech opět rozlil blažený úsměv. Byl to nádherný pocit. Když se přetočil na záda, aby udělal pár temp na znak, uviděl Kláru, jak stojí nahá po kolena ve vodě. Byla nádherná. Pevné boky a chladem ztvrdlé bradavky byly pro Martina nepřekonatelně vzrušující. To, co večer nestihli udělat, než mu Klára usnula v náruči, udělali teď. Milovali se přímo na břehu jezírka a jeho ledová voda jim přitom omývala chodidla a kotníky. Adam a Eva ve svém vlastním ráji. Tak si připadali den co den.

filmaříme...

Včerejší návštěva plzeňské Techmánie zanechala v holkách hlubší stopu, než bych čekal. Už po cestě domů nenápadně vyzvídaly, zda by se v rámci našich domácích podmínek nedaly také vytvářet nějaké animované filmy.

Vyspal jsem se na to, zamyslel se, ometl ze stativu pavučiny, našel instalační CD k našemu Canonu...

...a studio bylo na světě.

Celodenní vymýšlení, kreslení, vystřihování a posouvání po stole (v mezičase jedna koupačka na přehradě) a videoklip byl na světě!

Příjemnou zábavu přeje Terezka s Betynkou...

půlka prázdnin...

...uplynula. Čas na krátkou bilanci.

Přestože před televizní obrazovkou trávím minimum času, občas se rozhodnu obětovat dvě hodiny života a zhlédnu nějaký ten film. A právě to se stalo včera večer. Teorie všeho je životopisný film o jednom z největších mozků na naší planetě. Herecký výkon představitele Stephena Hawkinga je NEUVĚŘITELNÝ. Pokoušel jsem se film shrnout do pár vět, ale moje slova mi připadala tak nějak neadekvátní (takže jsem je vymazal). Film si pusťte a pochopíte.

Já a naše holky jsme si užili nezapomenutelný vandr napříč přírodním parkem Trhoň. Kromě stáda srn, které nám v noci očichávaly stan a několika set vos, které se zamilovaly do našich potravinových zásob, jsme nepotkali živou duši. Holky baví chodit po kopcích a já se dmu pýchou. Vrátili jsme se v původním počtu (i když se k nám cestou vlakem málem přidala malá holčička Éla a její maminka - to by se ale doma těžko vysvětlovalo)...

Dále jen zkratkovitě:

Přemáhá mě letní lenost a moje kniha v posledních týdnech nepřibývá. To se ale zlomí, já se znám.

Sucho, které letos panuje, je skutečně sžíravé. Hned zítra musím dokoupit lahváče.

Bolí mě koleno.

Neběhám.

Kynu.

Dovolená mi...

...končí. Neberu to tragicky. Přijde další a po ní zase jiná. Po přečtení Bářina blogu jsem si ale uvědomil jedno. Existuje několik věcí (přestože zcela obyčejných), na které si "najdu čas" vždycky jen během letní dovolené. Brání mi ale něco v tom, abych si takovou malou dovolenou udělal i během pracovního procesu? Nebrání! Tady je pár věcí, které jsem se rozhodl z dovolenkové doby přenést do svého každodenního života.

1.) Miluji noční sedánky na terase. Deku do klína, sklenku vína do ruky a pohled upřít na nebe poseté hvězdami. Přestože to místo mám na dosah ruky, z nějakého záhadného důvodu bych rok co rok mohl ony noční terasové sedánky klidně spočítat na prstech. Neexistuje důvod, proč si neudělat hezký večer třeba uprostřed pracovního týdne. Jediné, co mi v tom brání je nesmyslný blok v mojí hlavě. A JÁ TO ZMĚNÍM!

2.) Už léta mám takový dovolenkový rituál. Odkládám těžší knihy a ke čtení si kupuji týdeníky, jako je Reflex nebo Respekt. Někdy taky denní tisk nebo něco ještě lehčího... třeba běžecký časopis RUN. Proč to ale dělám jen jednou do roka, to mi nikdo nevysvětlí. Je čas prolomit psychologickou bariéru. Hned zítra si zaběhnu do trafiky pro časopis a večer si v něm budu listovat.

3.) Během dovolené se mi stává, že před spaním začnu hledat mobilní telefon a nezřídka ho naleznu tam, kde jsem ho zanechal předešlého večera. Je to osvobozující pocit - prostě ho nechat ležet a netrápit se tím, že nejsem v dosahu. Další věc, kterou si s sebou vezmu do civilního života.

4.) Neholím se a je to skvělý pocit. Zavedu to po celý rok... ať žije Robinsonovská tvář!

5.) Během dovolené se tak nějak víc usmívám, život beru tak trochu méně vážně a každý den si díky tomu také patřičně lépe užívám. Tenhle bod je ze všech nejprostší. Člověk nemusí dělat NIC navíc. Jen přehodit výhybku uvnitř vlastní hlavy... a já už se na to chystám!

Závrať...

autor: Lisa Aisato

...je takový divný pocit, kdy člověk, přestože stojí nohama pevně na zemi (nebo jiné pochozí ploše), zcela iracionálně ztrácí hlavu a má pocit, že prostě musí spadnout z výšky dolů. Alespoň u mě to tak bývá, i když to nemívám často. Většinou jen tam, kde je strach (podle mě) opodstatněný.

Ne však M. (z důvodu zachování anonymity používám tuto šifru). 

U M. strach z výšek nastává nejen tam, kde je průzorem ve schodišti vidno nekonečnou propast pod nohami, nýbrž i tam, kde ji od případného pádu chrání dva metry silný kamenný ochoz.

Díky těmto faktům prožíváme spousty dobrodružných chvilek a myslím, že i turisté na vyhlídkových věžích jsou vždy rádi, že za své vstupné dostanou pořádnou dávku zábavy navíc.

Jelikož je M. od přírody bojovník (neboli paličák), vždycky s vervou vyrazí vzhůru s tím, že tentokrát "to dá". Odhodlání se zpravidla vytratí ve 3/4 stoupání, kdy již není možný návrat, jelikož, jak známo, dolů je to horší i pro ty, co nemají problémy směrem vzhůru...

Na žebrácké věži jsme od kolemjdoucích turistů dostali tip, že klesání po schodech je snazší račím stylem, tedy upřít pohled vzhůru a odcouvat až dolů... nebýt této rady, stojíme nahoře dodnes.

M. byla i na samém vrcholu vyhlídky na Troskách. I tady nastal největší problém s návratem. Jako nepřekonatelný se ukázal být úsek kamenné zdi, kterou bylo třeba uvolnit z křečovitého sevření a uchopit zábradlí, které začínalo o dva kroky dále. Chvílemi jsem vzpomínal na školní vyučování první pomoci obětem zasaženým elektrickým proudem, které je potřeba osvobodit ze sevření úderem dřevěnou holí přes ruce. Klacek jsem na věži nesehnal, takže jsem turistům ušetřil další podívanou. Místo toho jsem M. bez milosti popadl a ke kýženému zábradlí donesl.

Na věži Vítkova hrádku se zase náhodným kolemjdoucím naskytl pohled na ženu klečící na všech čtyřech a volající na ději, aby nechodily tak blízko ke kraji (od kraje je dělila ona dvoumetrová masa zdiva). Máme z toho dne i pár snímků, kde je tento výjev zachycen na pozadí. Dodnes se nad nimi bavíme (já, děti a návštěvy).

Jelikož nás brzy čeká romantická noc ve dvou na vrcholku ještědské věže, mám pocit, že repertoár rodinných historek na téma "M. a výšky" zbohatne o několik výživných kousků.

Držte nám palce!

Čtvrtka prázdnin...

... pryč. Tady je v kostce:

- Spála je úspěšně za námi. Epidemii jsme nerozšířili. Prkny zapečetěné okenice a dveře jsem vyboural a můžeme zase mezi lidi. Konec izolace.

- Karanténa je sice pruda, ale zase toho člověk dost přečte (a taky pěkně zleniví).

- Překročit hranici je mnohdy těžké (překlenout kulaté životní jubileum, vykročit ráno z postele, či překročit práh zubní ordinace). Nejhorší hranice jsou ale ty psychologické. A jak se zdá, ta nejtěžší z nejtěžších je stát se mým stým členem (předlouhé čekání ukončila minulý týden Radka Š., které tímto vzdávám hold) ;)

- Na létě miluju krátké koupací zastávky na odpolední cestě domů. U břehu zapíchnout skútr, shodit oblečení (na co plavky?) a za pár minut svěží pokračovat v cestě.

- Inspirován úklidem Soni Malinové jsem si konečně dopsal popisek ke svému blogerskému profilu (vizte vpravo). Nikdy bych nevěřil, že bude tak těžké shrnout sebe sama do pár vět.

Užívejte léto plnými doušky, ať je zima nebo hic... neboť dny se krátí, za chvíli je tu září a po něm Ježíšek!!

páteční ochutnávka #2

autor: Marc Johns

Seděl v koženém křesle v pracovně svého nadřízeného, jehož naléhavá slova ho míjela a nezanechávala v jeho mysli žádnou stopu. Na boční stěně kanceláře visely elegantní černé hodiny. Ukazovaly čas 18 hodin a 50 minut. Martin se ještě nikdy necítil tak uvolněně. Jakoby někdo sejmul těžký náklad z jeho beder. To, co tížilo jeho tělo, náhle polevilo a on se mohl zase volně nadechovat. Ta tíha, která Martina dlouhé měsíce vnitřně sžírala, bylo vědomí, jakým způsobem si zahrává s city Kláry, jeho vlastní milující manželky. Vědomí toho, jak moc ji celé měsíce ubližuje svoji nevěrou, se kterou nepřestal ani tehdy, když se o ní Klára dozvěděla. Jak se zoufale snažil obhájit každou zprávu, každou schůzku a kolik lží za tu dobu vypustil z úst. Lhal Kláře i sobě samému. Žít ve lži je jako žít s parazitem. S parazitem, kterého si člověk dobrovolně nasadil do krevního řečiště a který roste s každou vyřčenou nepravdou. Zprvu o sobě nedává vědět a tiše se rozpíná v těle svého hostitele. Když člověk zjistí, že něco není v pořádku, bývá už pozdě. Lež ho již celého pohltila a on se nemůže ani hnout. Každý pohyb ruky, každé gesto, každé slovo, každý nádech řídí lež - ten nepřemožitelný parazit. Člověk se stane jeho otrokem a marná je jakákoliv snaha vzepřít se onomu cizopasníkovi.

Čundrácký hrnek DIY

... aneb jak z hrnku z Jednoty za 20 Kč udělat originální čundrácký plecháček pro Terezku...

Stačí k tomu metr paracordu, neboli padákového lana a je to! Malým trampům zdar!

P.S.: Terezky je jen hrnek. Placatka, nůž a zapalovač je můj!

Už to měří 30 centimetrů...

zdroj: Pinterest

...a šplhá to po stromech. Vysoko. Po třech hodinách zírání do větví nám došlo, že to ale umí jenom nahoru! Ještě, že máme devítimetrový rozkládací žebřík a hodného souseda, který mi ho pomohl dostat ke stromu. Nahoře jsem se bál víc, nežli kocour, jen jsem u toho tolik nemňoukal. Záchranná akce dopadla dobře. Po zbytek dne kolem mne kocour chodil s výrazem vyjadřujícím zbožnou úctu a respekt hodný zachránce. Obhájil jsem si místo vůdce smečky. Snad mi to vydrží.

5 věcí...

...které mi udělaly radost v uplynulých dnech (aneb kdy mám pocit, že vývoj lidstva občas jde i správným směrem):

1.) Babiš vytahuje desky a konečně všem ukazuje, jak se řídí stát (firma). Nepřestávám doufat, že se nakonec sám znemožní. Co je mi ale jasné, že rozhodně nečetl moje festové postřehy, jinak by nemohl močit tak nezodpovědně. Kdyby ho ten náměstek místo pořizování populistických snímků raději vyvažoval!

2.) Kocour i dcera dávají přednost mému domácímu jogurtu před kupovaným. Prošel jsem nejpřísnějším testem kvality! Já su tak šťastné!

3.) Někdo vymýšlí panel zobrazující dění před kamionem. Člověku by se jej ani nechtělo předjet (i když je to tak snadné)...

4.) Konečně jsem se naučil nasazovat kontaktní čočky a užívám si ostrý zrak i při běhání. Nevěřili byste, jaké jsou od nás výhledy!!! Když jsem to nadšeně oznamoval ženě, odvětila, že už to za ty 3 roky zjistila sama.

5.) Počet víkendových akcí v našem nejbližším okolí se vyšplhal na číslo, se kterým si neumíme poradit. Po vzoru osla, který měl dvě hromady se senem a pošel hlady, protože nevěděl, kterou sežrat, nakonec nejedeme ani na jednu z nich a vyrážíme do lesa. Bylo tam krásně.

Takže ta aplikace...

... se kterou občas vyběhnu, když mi není zatěžko s sebou vláčet telefon, je EPP (projekt pomahejpohybem.cz).

Princip je jednoduchý. S naběhanými kilometry dostávám body, které mohu věnovat na konkrétní charitativní projekt a rozhodovat tak, kam budou putovat peníze z Nadace ČEZ.

Podobných projektů existuje více. Doporučuji vyzkoušet například charitymiles.org, která sice není česká, ale nabízí více sbírek a některé z nich jsou opravdu zajímavé. Zde se nejedná o aplikaci navázanou na jedinou nadaci, ale peníze do fondu putují od různých sponzorů. Na vás pak je rozhodnout (na základě bodů získaných vaším pohybem), komu konkrétně budou pomáhat.

Myšlenka, kdy nadační peníze vlastně pomůžou dvakrát, mi připadá geniální. Pokud vás tento princip charity nadchl, doporučuji vám s vašimi dětmi vyzkoušet projekt Čtení pomáhá, o kterém zrovinka dneska píše na blogu moje lepší polovička.

Tak běhání (čtení) zdar a dobrým skutkům zvlášť!

MURAKAMI: Afterdark

Už dlouho jsem po útlé Murakamiho knížečce pokukoval, ale její koupi jsem vždy odložil na "až jindy". Náhoda (které notně pomohla moje angličtinářka) to zařídila tak, že se kniha jednoho odpoledne objevila na mém stole. Jednalo se konkrétně o anglickou verzi přeloženou Jayem Rubinen (jedním z hlavních překladatelů Murakamiho románů do anglického jazyka).

Příběh, který se odehrává během jediné noci, mne okamžitě vtáhl a já hltal stránku za stránkou. Moje počáteční nadšení sice postupně uvadalo, ale já nedokázal knihu odložit, jelikož autor hned zpočátku otevřel několik otázek a nastínil nejednu záhadu. Prostě jsem musel vědět, jak to dopadne. Nějak jsem v tu chvíli zapomněl na Murakamiho zálibu v otevřených koncích. Vzpomněl jsem si až příliš pozdě. Dočtenou knihu jsem s rozpačitým výrazem na tváři odkládal na noční stolek a trvalo mi pár týdnů, než jsem se rozhodl o ní napsat tady na blogu.

Teď, s odstupem času, bych moje pocity z knihy rozdělil na čtyři fáze: očekávání, napětí, zklamání a smíření se...

Relativně prostinký příběh popisuje několik postav, jejichž kroky se sejdou uprostřed nočního velkoměsta. Ústřední postavou vyprávění je mladá dívka, která se rozhodla probdít noc mimo svůj domov. Mimo místo, kde leží její starší sestra. Ta si před mnoha týdny odešla zdřímnout do své postele, ze které už nevstala. Není mrtvá, není ani v bezvědomí. Jednoduše spí. Probudit ji zatím ale nikdo nedokázal.
Hlavní hrdinka se během noci setká s mužem, kterého kdysi dávno znala a se kterým stráví několik příjemných chvil. Díky němu se náhodou zaplete do případu brutálně zbité čínské prostitutky, které díky své znalosti jazyka pomůže.
Všechny postavy se v příběhu mihnou a zase zmizí. Včetně hlavní hrdinky i její sestry. Jako bychom přes noc na pár hodin nahlédli do jejich životů a před rozedněním zase v tichosti odešli.

V knize Afterdark použil autor velice zvláštní způsob popisu prostředí. Čtenář vstupuje do jednotlivých scén jako televizní divák a jakoby skrze objektiv pozoruje dění, které spisovatel coby kameraman zprostředkovává.

Kdo čeká mohutný příběh s teatrálním zakončením, bude zklamán, jako jsem byl (na malou chvíli) i já. Kdo si ale užívá Murakamiho bravurní umění popisu, bude nadšen. Z každé stránky čiší úžasná temná atmosféra nočního města. Atmosféra, která existuje jen v nočních hodinách a která mizí s prvními paprsky slunce, stejně jako Murakamiho příběh Afterdark.

Běh? Raději nalehko!

autor: Robbie Meriales

Běh si nejvíce užiju v létě, kdy mám na sobě jen trenky, (někdy) triko a hodinky. Telefon není kam strčit a v ruce překáží. Vnímám jen sebe, svoje kroky, pot kapající na rozpálenou zem a přírodu kolem mě.

Dneska mi na tváři vykouzlil úsměv obrázek od ilustrátora Robbieho Merialese.

Ale nemyslete si. Já si ten telefon s sebou taky někdy vezmu... a dokonce chci vyzkoušet jednu aplikaci. Nechte se překvapit, bude to něco extra!

Já se vrátím!

Na služebce...

- v kufru mi nejvíc místa zabral Irving a boty na běh
- pojem francouzská móda je protimluv (viděl jsem chlápky v saku, šortkách a sandálech s fuseklema)
- fotit na telefon je jako hrát na hřeben (jde to, ale desítku za umělecký dojem nedostanete - teda alespoň já určitě ne)
- proti místním taxikářům řídí ti pražští jako usedlé babky
- to, co doma jíme, je asi opravdu quiche!
- poslouchat českou navigaci, kterak se pokouší vyslovit francouzské názvy ulic, je fakt zábava (teda po sedmi hodinách v autě mi to tak připadalo)
- Méty jsou krásné!

pondělní ochutnávka #1

Oběma tekly po tvářích slzy. Seděly, mlčky plakaly a sledovaly Martina. Vodní hladina mezitím vystoupala vysoko pod střechu kabiny. Martin viděl, že ženy samy nepodniknou nic pro svoji záchranu. Všechno bylo na něm. Prostor pro dýchání se rychle zmenšoval. Martin musel zaklonit halvu a vystrčit ústa až úplně ke střeše, aby se mohl nadechnout. Nabral vzduch do plic a v ten moment voda zaplnila celý prostor kabiny vozu. Nebyl čas na přemýšlení, ale přesto bylo nutné učinit rozhodnutí. S největší pravděpodobností se mu podaří zachránit jen jednu z žen. Musel se rozhodnout, o čí záchranu se pokusí. Mezitím, co se snažil vtěsnat mezi přední sedadla, aby dosáhl na odepínání zadních bezpečnostních pásů, v hlavě mu zuřila válka. Jeho ruka se ztěžka natahuje a šátrá po tom červeném tlačítku, které má osvobodit jednu z žen ze smrtící klece. Kyslík v těle se mu rychle spotřebovává, ale on se není chopen rozhodnout. Ruka se mu pohybuje mezi oběma sedadly zleva doprava. V tu chvíli jeho mozku dojdou poslední zbytky okysličené krve a zatmí se mu před očima.

Když se mu konečně podařilo oči násilím otevřít, ležel propocený ve své posteli. Budík na nočním stolku u jeho hlavy ukazoval čas 2:45.

Nikdy nemám rozečtenou...

autor: Lim Heng Swee

... jenom jednu knihu. Vždycky je jich několik naráz, a tak se málokdy stane, že bych neměl chuť ani na jednu z nich. Čtení patří k mým denním rituálům a i kdyby to mělo být jen na deset minut, knihu do ruky prostě před spaním vzít musím.

Dlouholetým vylaďováním se můj stav rozečtených knížek na nočním stolku více méně ustálil na počtu 3: Jedna kniha hlavní, které věnuji nejvíce času, druhá kniha v angličtině (obě zpravidla beletrie) a třetí knihou vstřebávám vědomosti a informace (naučná historická, něco do práce, apod.).

Můj aktuální seznam (v uvedeném pořadí) ode dneška naleznete v pravé části blogu. Je možné, že to někoho bude zajímat a navíc mě tyhle blbinky fakt baví...

Tak knihám zdar!

Tak já vám to teda řeknu!

Jsem lenoch a prokrastinátor (něco jako terminátor, ale nejsou k tomu potřeba svaly)... Onehdy jsem s někým (už nevím s kým) diskutoval o něčem (už nevím o čem)... To podstatné si ale pamatuji. Tehdy jsem řekl, že pokud chci dotáhnout nějaký dlouhodobější cíl až do zdárného konce, potřebuji to rozkřiknout do světa. Nepěkná představa toho, že jsem "cosi" veřejně oznámil a nakonec to nezvládl, mne motivuje k tomu, abych zatnul zuby a prostě to dal!

Tak přátelé, snad toho nebudu litovat, ale tady to je: píšu knihu.

Už pár měsíců... Někdy uplyne týden a já nenapíšu stránku. Pak si sednu a dám jich několik za pár minut. V hlavě už skoro všechno mám, teď to jen dostat na papír.

Stav:

dějová linka ................................ 100%

postavy ....................................... 70%

ilustrace ....................................... 0%

příběh sepsán .............................. 20%

O stavu budu průběžně informovat (počítám s občasnými ochutnávkami pro vás).

Tak! A je to venku!

Co mě dokáže spolehlivě nakopnout?

autor: Lisa Aisato

Jsou rána, kdy se člověk vzbudí se špatnou náladou, aniž by k tomu měl jakýkoliv objektivní důvod. Kdo by to neznal. Existují ale věci, které mi poránu dokáží vylepšit náladu na celý den dopředu (zažito, otestováno, zaručeno). Tak například když:

- se vzbudím a na tváři mne příjemně hřejí sluneční paprsky prostupující oknem

- se probudím a v celém domě je cítit vůně kávy, kterou moje žena připravuje

- cestou do práce projíždím kolem bezstarostně se pasoucího stáda oveček

- otevřu diář a zjistím, že mi dnes nečeká žádná otravná porada ani nepříjemný audit

- rozbalím snídaňový balíček, který mi připravila moje žena a spatřím úžasnou housku se slaninou, sýrem, salátem a kopou majonézy

- se psychicky připravuji na odchod do práce a najednou si uvědomím, že je sobota

...a nakonec perlička z dnešního rána. Líně se vleču po plné městské silnici, když najednou v protijedoucím voze (byl to velký oranžový vůz údržby silnic) spatřím rozesmátého muže středního věku, který pustil volant a začal ve své prostorné kabině tančit. Jeho rozzářený obličej byl tak nakažlivý, že ho jen tak z hlavy nevymažu. A ani nechci... Dneska se budu radovat s ním. Jen tak!

šmírák!

Nedělám to často...

..., abych tady na blogu psal o knihách, které čtu. Po delší době mi ale rukama prošla jedna, která za těch několik řádků stojí... ona totiž stojí za mnohem víc!

O svojí slabosti pro Murakamiho jsem se tu už zmiňoval, o to víc mě potěšilo, když se mi po mých narozeninách sešla v knihovně další tři jeho díla. Jako první jsem sáhl po jeho zatím nejnovější knize (v ČR) se značně krkolomným názvem "Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování".

Od prvních stránek na vás dýchne příjemně melancholická atmosféra, kterou je pro mne Murakami charakteristický. Je to příběh o trápení mladé duše a o dávných ranách, které se nehojí a skrytě krvácejí i po dlouhých letech. Je to příběh o hledání pravdy, o odvaze odkrývat staré křivdy a o rozhodnutí čelit tváří v tvář své vlastní minulosti. Je to příběh o kontrastu mezi tím, jak člověk vnímá sebe sama a jak ho vnímá jeho okolí. Je to příběh o tom, jakou sílu v člověku může vzbudit láska a jak málo někdy stačí k tomu, aby člověk ukončil mnohaleté trápení a nesmyslné smutnění.

Je to příběh o skutečném životě v reálném světě, ale nebyl by to Haruki, aby alespoň v náznacích nepropletl svoje vyprávění tajemnými událostmi, pro které v tomto světě naleznete vysvětlení jen stěží.

Bezbarvý Cukuru není kniha, kterou bych si zapsal na seznam "mých top 5", nebo "změnily mi život"... ale je to kniha plná životní pravdy a já jsem nesmírně rád, že jsem si ji mohl přečíst a popřemýšlet nad jejími stránkami.

A než se vrhnu na dalšího Murakamiho, zhltnu jednoho Irvinga (tlusťucha o 900 stranách, kterého jsem už pár let odkládal)...

DIY mazátko...

Kreslíte?
Mažete?
Taky nechcete mít černé prsty?
Rolujte!