Rýmička!

čtvrtek 29. prosince 2016

Už je to tak. Téhle zákeřné chorobě není svaté nic - dokonce ani Vánoce. Pod tíhou nemoci, která bývá pro mužskou populaci smrtelná, jsem ulehl do peřin a během dvou dnů dočetl tři knihy... Dnes bych rád napsal pár řádků o první z nich. Bude to pro mě těžké, protože je řeč o mém oblíbenci - o mnou zbožňovaném Harukim Murakamim (nebo jak se to skloňuje?) a bohužel tentokrát nechystám řádný chvalozpěv. Takže vysmrkat, odkašlat a jdeme na to:

Haruki Murakami: Spánek


Útlou knížečku donesl ve své kouzelné náruči sám Ježíšek. Radostně jsem ji osahal, očichal její stránky a nadšeně prolistoval překrásné ilustrace německé umělkyně Kat Menschik. Tiskařské a grafické provedení knihy je skutečně nádherné a bohužel musím konstatovat, že je tím nejhodnotnějším, co jsem v knize nalezl.

Kniha odpovídá rozsahově spíše povídce. Začíná větou: "Je to už sedmnáct dní, co nemůžu spát."
Pro mne jako manžela chorobného nespavce poměrně slibný začátek. Příběh nám poodhaluje krátký úsek života ženy, jejíž spánkový rytmus postihla záhadná anomálie. Přestala cítit potřebu spánku a s osmi hodinami denně, které díky tomu získala, nakládá po svém: čte a čte a čte... Povídka nás provádí jejími sedmnácti dny "nespánku" a člověk se chtě nechtě neubrání myšlenkám, jak by s takovým "darem" naložil on sám. Je spánek něco, co nás obohacuje a dodává životní sílu a energii, nebo je to neefektivní proces, díky kterému ztrácíme celou třetinu života a ten se pak točí jen kolem povinností a rutinních činností, které nepřináší žádnou radost? Hrdinka povídky má jasno...

...a já mám zase jasno, co se týče povídky jako takové. Ač mi to trhá moje čtenářské srdce, musím zkonstatovat, že (i přes zajímavé myšlenky a typicky Murakamiovský konec, který vám vyrazí dech), se jedná o celkem tuctovou povídku, která by bez značky MURAKAMI na jmenovce neměla šanci na vydání.

Tolik moje rýmou zalepené a ukašlané dojmy. Nenechte se ale ovlivnit názorem jednoho maroda, protože jak známo - tisíc lidí, tisíc názorů - a já budu rád, když mi ten svůj názor prozradíte třeba v komentáři. Já si zatím uvařím zázvorový čaj.

Adventní bilance...

čtvrtek 15. prosince 2016

autor: Feline Artisan
Tak už zase (pánbůh zaplať) běhám.
(Tedy pokud si nezapomenu vzít boty, jako třeba dnes.)

S holkami jsme zaskočili do kina na kritikou ztrhaného Anděla Páně 2. Jelikož jsem neočekával americký velkofilm, ani zápletku hodnou severské detektivky, ale pohádku, kde dobro vítězí nad zlem, byl jsem plně spokojen.

Čekání na kino si krátíme krátkou procházkou po tržišti na náměstí, kde se čas zastavil v lednu 1990 a od mých klukovských let se tu nezměnilo vůbec nic:
Bodrý chlapík v kulichu vábí kolemjdoucí muže na zbrusu novou leštěnku na lak auta, jejíž nevídané účinky demonstruje na kapotě zaparkovaného vozu. Postarší paní nabízí kousavé svetry nadměrných velikostí, z grilovaných párků odkapává omastek do ohně a halí celé náměstí do šedobílé mlhy. Zlatým hřebem skanzenu je umělý penis trčící z šedivých tepláků navlečených na figuríně před stánkem s šusťákovými bundami. Jediné, co mi chybělo, byli zlatem ověšení hráči skořápek. Škoda, možná bych si z nostalgie vsadil!

V příštím životě chci být náš kocour. Celé noci někde lítá a den prospí v mojí posteli. Budí se jen na maso nebo smetanu. Jestli existuje reinkarnační pořadník, rád bych se tam zapsal...

Čas nějak hrozně pádí. Ježíšek za dveřmi, volby na dohled, zima na krku a naše dcera má první podprsenku. To nezastavíš...

Černý...

sobota 26. listopadu 2016

...pátek.

zdroj: Pinterest
Nevím jak na vás, ale na mne letos "Black Friday" útočí úplně ze všech stran. Z televizních reklam, z rádia, z plakátů, dokonce i malé krámky na náměstí mají svůj Černý pátek. Kde se tu vůbec vzal? Mně jako první evokuje termín Black Friday krach na newyorské burze. K tomu totiž došlo 24. října 1929, což byl čtvrtek. Proto se tomu dni ve Spojených státech říká černé úterý a v Evropě pátek (hned je v tom více jasno, ne?).

Ovšem Black Friday, který na nás vyřvává zelený mimozemšťan z reklamy na tablety s krachem na burze nesouvisí. V Kanadě a USA tak říkají víkendu, který následuje po Dnu díkůvzdání a kterým vlastně startuje celá upocená nákupní horečka (velké obchody tu většinou otevírají už o půlnoci, aby mohli slev-chtiví zákazníci rozbít pár regálů a ušlapat několik prodavačů).

Přátelé, jděte mi s tím černým pátkem k šípku. Pro mě začíná advent, a ten v mých očích zhmotňuje všechno to, co Černý pátek (jakožto svátek konzumerismu) popírá.

Já zapaluji první svíčku, trochu zpomaluji (mrk mrk) a zdvihám vztyčený prostředníček všem zeleným mužíkům z reklamy.

Jdu si dát Černý kafe.

Jazyk...

pondělí 14. listopadu 2016

... na vestě!

autor: Ronald Searle

Už je to týden, co si moje drahá žena rozervala kotník na cimprcampr.
Byl to výživný týden! Střídám funkce svačináře, taxikáře, zdravotního bratra, kuchaře (husa se prý povedla), uklízeče, topiče, nákupčího, mamky, taťky a protože mezitím potřebuji ještě pracovat, nenacházím čas a sílu na čtení, běhání, ani psaní - z čehož začínám mít mírné deprese.

A proč to píšu, když to není ani vtipné, ani důležité, ani čtivé a ani zajímavé? Účelem tohoto úsporného příspěvku nebylo vyvolat soucit, nýbrž vzdát hold mojí M. a všem ženám, kterým slouží obě nohy a zvládají všechno to, co nyní padlo na má bedra... mít klobouk, smeknu.

No nic, tak hluboký nádech, pěsti pěkně na bradavky a vyrazit vstříc novému týdnu!

osmadvacátého

pátek 28. října 2016

Na hradě tři brady...
...a v podhradí Brady!



























Krásný sváteční den vám všem!

Hlas v hlavě

pátek 21. října 2016

zdroj: Pinterest
Dlouho jsem se v mladické nerozvážnosti a pýše bránil takzvaným audioknihám. "Knížka se má přece číst, čichat a hladit..." Dnes (přestože mám do moudrosti stále daleko) už vím, že jsou příběhy, které si nikdy nepřečtu, tak proč si jimi alespoň nezkrátit cestu autem? S M. máme několik oblíbených audioknih, které nás každý večer uspávají. Já poslední dobou často poslouchám časopis Respekt. Jsem předplatitel (mimochodem - spojení "předplatit si respekt" je kouzelná věta, naštěstí už je po volbách, a tak mě nikdo nemůže podezřívat, že narážím na politiku. Ani Andrej.)... No a jako předplatitel Respektu (s velkým písmenem) mám přístup také k audio verzím článků. Například včera ráno mi hlas v hlavě předčítal poutavý článek o hlasech v hlavě (asi jako malíř malující malíře). Ušima čtu při běhu, ve vaně, v posteli, dokonce i na skútru a rozhodně nemám pocit, že bych díky tomu méně četl, čichal a hladil stránky papírových knih. Buď pochválena, audiokniho!

Jak jste na tom vy?

Měří to třičtvrtě metru...

sobota 8. října 2016

... a zázraky se dějí! A né, že ne!

zdroj: Pinterest
Seděl jsem v pracovně, když se na terase ozvalo tvé mňoukání. Můj nevěřícný pohled asi jen tak nezapomeneš. Jako první jsi poznal lednici (a v ní smetánku a masíčko), potom svoji misku, pak pelech (naši postel) a nakonec i nás. Asi tomu nevěříš, jako my. Jsi obrovský a trochu divoký, ale jsi to ty.

Za ten čtvrt rok, co jsi byl pryč, se mi o tom zdálo snad stokrát. Dnes se to opravdu stalo. Vrátil ses. Jen malinko tlustší, než jsi byl v těch snech...

Štípněte mě!

drobno-září

čtvrtek 22. září 2016

zdroj: Pinterest
Terezka se dala na výrobu mikro-doplňků pro mini-figurky (řeknu vám, není nic lepšího, než je hledat zapadlé na dně metrové bedny mezi dýněmi). Když se přijde pochlubit, co zase vyrobila, většinou dorazí s pinzetou v ruce a v ní drží téměř neviditelný kartáček na zuby, učebnici matematiky či psací stůl i s vysouvacími šuplíky. Kýchání zakázáno. Vysávání přirozeně nepřipadá v úvahu.

Máme Ášu juniora. Říkáme mu Tobiáš, aby netrpěl frustrací z pocitu, že je vlastně náhradník. Je to takové mikro-štěstí v kožichu. (Pominu-li pár drobností, jako noční únik na střechu, ranní sekání do chodidel, záměnu koše s prádlem za kočičí záchod a záměnu naší toalety za kočičí misku, je to učiněný anděl!)

Dnes ráno mi na obličeji spočinuly první mikro-kapičky ranní mlhy. Byly chladné a takové čerstvě voňavé. Podzim se nemohl ohlásit stylověji.

Zablácené běžecké boty, červené víno, horká vana, krb, čaj a svetr! Obvyklá mozaika podzimních mini-radostí je tady.

Tímto telegrafickým drobno-příspěvkem bych vám rád popřál barevný začátek podzimu složený ze samých šťastných mikro-chvilek...

Ve zdravém těle...

neděle 11. září 2016

zdravý (vz)duch! To mi proletělo hlavou při dnešním dopoledním běhu. Zde je v bodech:

- vybíhám nalehko, bez telefonu
- probíhám kolem hořící skládky
- lituji, že nemám čím přivolat hasiče
- lituji, že nemám čím zdokumentovat ten hustý černý dým, který stále sílí a celého mne pohlcuje
- v dýmu narážím na několik zvědavců a pohmatem zjišťuji, že drží telefon u ucha
- plíce se mi plní dehtem
- za zvuku sirén odbíhám, abych nasál trochu vzduchu
- nadále se mi nedostává kyslíku, neboť se jindy klidná prašná cesta hemží vozy mířícími k místu činu
- seznávám, že posádky vozů nežene na místo touha hasit oheň, nýbrž hasit zvědavost
- probíhám sousední vesnicí a v pravidelných intervalech volám na důchodkyně za plot odpověď na otázku "Co tam hoří, panáčku?"
- doma ve sprše smývám saze z vlasů a hořce lituji, že nemám co dát na Instagram
- celou situaci ilustruji alespoň s tužkou v ruce
- přeji vám poklidný konec neděle a pěkný start nového týdne (bez požárů, pokud možno)


...a je to tu:

čtvrtek 1. září 2016

Na přechodu před školou postává policejní strážník v zelené vestě a dohlíží na to, aby se děti bezpečně dopravily až do nově natřených lavic v (pořád ještě) sluncem zalitých třídách, které po prázdninách voní - tak nějak - jinak. Voní setkáváním s kamarády a příslibem přísunu nové duševní stravy. Kdo už ale školou prošel, dobře ví, že se ta vůně ze tříd vyvětrá dřív, než pomine první velká přestávka - a nazítra už budou zase cítit všednodenností (a přezůvkami na tělocvik schovanými pod lavicí). Je tu nový školní rok a já už zase před školou kličkuji mezi parkujícími vozy rodičů-taxikářů. Roční koloběh budiž pochválen, člověk se alespoň nenudí.

A co jinak? Financial Times píší o době, kdy budou lidé chodit ke Googlu nejen pro informace o vnějším světě, ale také o sobě samých. Kdo vás dnes zná lépe než vy? No jistě, Google! Ví, co čtete. Ví, co nakupujete. Ví, co si s kým píšete a také s kým a o čem telefonujete. Až se budete příště rozhodovat, s kým jít na rande, Google vám prý volbu usnadní a správné řešení s nejvyšší přesností předem určí. No, nevím. Já se ho asi rovnou zeptám na tu nejzákladnější VELKOU otázku všehomíra. Ale obávám se, že z něj beztak vypadne nějaký blábol, třeba "42"...

Když už jsme u Stopařova průvodce - v Americe startují předvolební debaty. Jsem zvědav, jestli se Douglas Adams i v tomto bodě ukáže jako vizionář a lidé si opravdu zvolí do svého čela šíleného Zafoda Bíblbroxe. Jen doufám, že Donald Trump nemá stejně jako on dvě hlavy, protože i z té jedné padají dost šílené věci.

Ať už parkujete před školou, nasáváte vůni poprázdninových učeben, radíte se s Googlem, volíte prezidenta, či děláte cokoli jiného, rozhodně NEPROPADEJTE PANICE!

Krásný začátek září všem (a těm, kteří nepatří mezi milovníky Stopařova průvodce po galaxii, se dnes omlouvám za trochu nesrozumitelný příspěvek)...

Kváskový hotel...

úterý 16. srpna 2016

zdroj: Pinterest
...myslím, že by to byl zajímavý podnikatelský záměr: otevřít si kváskový hotel. Ta myšlenka mi prolétla hlavou ve chvíli, kdy nás kamarádka požádala o "krmení a hlídání" jejího miláčka v zavařovací sklenici - žitného kvásku na pečení chleba - zatímco bude v zahraničí.
Nejprve jsem jí zkratovitě nabídl, aby ho nechala pojít hlady, že jí po návratu z dovolenky namnožím kvásek svůj... ale pak jsem to spatřil! Ten její pohled! Došlo mi, co jsem vyřkl za nesmysl. Kvásek má jméno, žije s nimi léta, kamarádka ho pravidelně krmí a on zase pravidelně krmí celou jejich rodinu. Je to nepopsatelný vztah. Kdo nezažil, nepochopí.
Tímto bych se ti chtěl, Věrko, omluvit za svůj necitlivý návrh. Neboj, má se v naší lednici dobře, krmíme a venčíme pravidelně!

A s tím hotelem to myslím vážně: Nabízím klimatizovaný apartmán pro jednu až čtyři zavařovací sklenice, s výhledem na mléčné výrobky a šunku. O vašeho mazlíčka se postará zkušený personál. Polopenze a wellness služby, jako jsou masáže pramenitou vodou a peelingové procedury celozrnnou žitnou moukou, jsou samosebou v ceně!

I přesto...

čtvrtek 4. srpna 2016

zdroj: Pinterest
...že v létě pracuji jako v jakýkoliv jiný čas roku, stejně se nemohu ubránit příjemně táhlé prázdninové náladě (a já se, pravda, ani nebráním). Dobře si pamatuji, jak nekonečné a bezstarostné mi v dětství ty dva měsíce připadaly a ten pocit se mi vrací i dnes, kdy za dlouhé volno považuji prodloužený víkend. Na prázdninách miluji:

- to, že nemusím cestou kolem školy kličkovat mezi parkujícími vozy rodičů a pobíhajícími dětmi s aktovkami na zádech

- to, že nemusím každé ráno někoho nutit, aby si už konečně začal čistit zuby a vysvlékl se z pyžama (pokud nepočítám sám sebe)

- to, že si mohu do 22 hod. číst bez rozsvícené lampičky

- nebo třeba to, že nevím, jestli je úterý, čtvrtek, desátého, či patnáctého. Prostě čas je jedna velká beztvará hrouda výletů, koupání, čtení v lehátku, konzumace melounů a večerního grilování

Posledních několik večerů trávíme s holkami ve společnosti Harryho Pottera. Jakákoliv módní vlna u nás má totiž šanci, až když je naprosto mimo mísu. Jsme úplně posedlí. Dneska bude Relikvie smrti! ...Už bude večer??

Je to trochu rouhání, ale přiznávám, že přes všechno to užívání letní pohody, je pro mě druhá půlka prázdnin, která právě nastala, obdobím těšení se na podzimní plískanice, na padající listí a mlhavá rána nasycená měkkým slunečním světlem.

Poslední dobou mi to nějak neběhá. O to více se těším na podzim, kdy (už tradičně) porazím tu letní lenost, se kterou bojuji (a zatím nevyhrávám). Je to ale sladká prohra...

Ty z vás, kteří na konci článku čekali promyšlenou pointu, bohužel zklamu. Žádná nebude. Forma příspěvku je ryze letně-prázdninová - tedy taková velká beztvará hrouda mých myšlenek.

Vlastně jsem vám chtěl jen popřát hezký druhý poločas prázdnin!

P.S.: věděli jste, že obložený chlebíček oslavil sté výročí existence? To by stálo za to zajíst jedním praseckým s vejcem a majonézou, ne?

Měří to půl metru...

úterý 19. července 2016

... a někde se toulá.


Po návratu z dovolené tu byl jen tvůj chlupatý pelech a vylízaná miska. Co deset minut tě voláme, ale ty nikde. Chybí mi ranní buzení zaseknutým drápkem do chodidla. Chybí mi tvoje chrápání v naší posteli. Chybí mi mňoukání u kuchyňské linky, když krájím maso na večeři. Chybí mi každodenní tahání klíšťat z kožichu. Chybí mi mokré ťapky na podlaze. Chybí mi naše hry na babu kolem krbu. Chybí mi chlupy na tričku a podrápané ruce...

Chybíš mi...

Ášo, tak nedělej fóry a už se vrať.

Dnes jsme...

středa 6. července 2016

zdroj: Pinterest
... podnikali jeden výlet za druhým. Cestou na Krašov:
"Dobrý den, kudy prosím ke Krašovu?"
"Musíte na Kozojedy a pak přes Rohy na Bohy"
Nevěděl jsem, jestli dědovi poděkovat, nebo ho poslat do háje, ať si dělá blázny z jiných. Naštěstí ale převážela slušnost. Všechna ta místa tam byla, jen žádné bohy jsem neviděl (ale božsky tam bylo, to jo).

Hlídáme psa. Tedy psa - je to tele, které váží asi o 5 kilo víc, než já. Ve skutečnosti celé to hlídání spočívá v uzavření zvířete na noc do garáže, protože se ve tmě venku bojí. Nechci na tu bestii nijak nasazovat a zcela uznávám jeho váhovou převahu - intelektuálně mám ale (při vší skromnosti) navrch já. Přesto jsem to zvíře do garáže nedokázal dostat dobrou půlhodinu. Pomohla až lest v podobě vhodně kladených psích sucharů, které tu horu chlupů dovedly na místo.

Posledních pár měsíců jsem si dopřával očistnou pauzu v psaní knihy, která měla zajistit dostatečný nadhled při jejím následném čtení. Pauza zapůsobila - všechno, co jsem napsal, jsem seškrtal. Píšu, pravda, úplně nanovo, ale s pocitem, že tentokrát je to "TO ONO"!

Večer jsem si dopřával běh se zapadajícím sluncem v zádech. Vítr pročesával kadeře obilí, ptáci zpívali tu nejkrásnější melodii a nebýt toho kila třešní v žaludku, které jsem cestou otrhal ze stromu, cítil bych se jako v ráji.

Miluji tyhle volné dny.

Díky, Huse.

Všem knižním gurmánům:

úterý 21. června 2016

autor citátu: Frank Zappa / zdroj: Pinterest
S četbou je to jako s jídlem. Existují knihy dobré, horší, vydatné, lehké, tlusté, nestravitelné či pikantní. 

Podobně to bývá i s jejich konzumací. Je možné knihu zhltnout na posezení, to když lahodí našim chuťovým buňkám a my potřebujeme ukojit hlad po duševní stravě. Činnost to bývá vyčerpávající a zpravidla při tom strádá nejen čtenář, ale také zbytek rodiny.

Některé knihy čtenáři "nejedou" a on se v nich šťourá, jak říkala babička, jako bába v bolavym. Já podobné knihy odkládám dříve, než je pozdě. Pravdou ale je, že s přibývajícími zkušenostmi se mi takovým knihám daří stále úspěšněji vyhýbat.

Snídaňové knihy se ukusují vstoje na tramvajové zastávce, či v uličce mezi sedadly autobusu a zapíjí se černou kávou z termosky. největším úskalím této četby bývá nepřejet výstupní stanici a neopařit spolucestující.

Jiné knihy se jedí po špetkách - to aby člověk vychutnal každé sousto. Jednu takovou - knihu Havel - právě teď konzumuji. Při svých 600 stranách mi bude noční stolek nejspíš zdobit dlouho. Čas od času ji vezmu do rukou, obřadně ji otevřu a pokochám se jejím precizním estetickým provedením a dokonalou sazbou. Lehce si přivoním k jejím stránkám a labužnicky se zakousnu do svěžího stylu Michaela Žantovského. Ale pozor! Vychutnávám jen do polosyta!

Jsou také knihy, kterými se člověk nedokáže prokousat. Ať už onu nestravitelnost způsobil autor, nakladatel, nebo si za ni můžu já sám, výsledek je vždycky stejný. Nejprve namáhavě žvýkám každé sousto a nakonec se rozhodnu knihu vystřídat něčím lehčím, stravitelnějším. Často stačí takovou knihu nechat uležet. Její stránky zkřehnou a napříště jako zázrakem klouže do útrob čtenářových takřka sama.

Ať už knihy hltáte, žerete, nebo jen labužnicky převalujete po jazyku, přeji vám dobrou chuť a kvalitní gurmánský zážitek... A všem, kteří kouzlu toho papírového potěšení ještě nepropadli, bych přál, aby v sobě brzy objevili skrytého milovníka duševní stravy. Ty chvíle s knihou totiž stojí za to!

P.S.: Asi to nebude mít návaznost, ale víte, že je dnes mezinárodní den trpaslíků?

Vzkaz vlastnímu já

neděle 12. června 2016

autor: Mark Johns
Nedávno jsem v časopise Reportér četl odpovědi známých osobností na otázku "Co byste dnes vzkázal svému patnáctiletému já?"
Ta otázka mne zaujala. Dlouho jsem nad ní přemýšlel a říkal jsem si, co bych asi tak svému mladšímu já vzkázal sám? Co bych si poradil? Jaké situaci bych se v životě raději vyhnul? Co bych dnes udělal jinak? S těmito myšlenkami v hlavě jsem naběhal spousty kilometrů a proležel pár hodin ve vaně, ale ne a ne na nic přijít.

Mám snad tak omezenou fantazii? Věřím, že ne. Myslím, že to vypovídá o něčem jiném. A sice o tom, co už dávno vím - že na svém životě nechci nic měnit. Mohl bych si, pravda, poradit, na koho si vsadit během mistrovství světa ve fotbale v roce 2000. Mohl bych si také dát tip na nákup akcií. Ale co z toho? Možná bych si mohl poradit, abych neřekl pár věcí, které jsem v životě vypustil z úst a které mě pak ještě dlouho mrzely.
Člověk věkem získává zkušenosti. Není to nic záslužného, je to obyčejný vývoj. Vlivem zkušeností bych dnes v určitých situacích reagoval jinak (třeba bych nešel do kina na Román pro muže). Možná bych si mohl doporučit, jak se v té které zlomové situaci zachovat. Ale jak bych ony zkušenosti získal, kdybych nejprve neudělal špatné rozhodnutí? Co kdyby se ze mne pod vlivem mých vlastních rad stal někdo jiný? Kauzalita! Zákon času a prostoru. Ne... já bych se na své patnáctileté já shovívavě usmál a nechal ho jít vlastní cestou, protože vím, že ta cesta vede k mému dnešnímu životu.

Co byste si poradili vy?

Test: expediční strava

neděle 5. června 2016

Dnes tak trochu o vaření... A o Ditě P.!

Minulý víkend jsem s kamarádem absolvoval noční pochod - 32 km od soumraku do rozbřesku. Podobnou akci jsme podnikli už několikrát. Člověk prostě večer vyrazí z domu a na snídani je zpátky. Za sebou má ale sedm hodin pochodu a spousty zážitků. Celou dobu jsem si s sebou nesl v batůžku několik pytlíčků sušeného jídla (tzv. expediční stravy), protože jsem měl v plánu se s vámi podělit o zkušenost. Všechno se ale trochu zamotalo. Jak to všechno dopadlo a jak můj dnešní příspěvek souvisí s Ditou P.? Už to znáte, tak nepřepínejte a jdeme na to!

Nedávno...

čtvrtek 26. května 2016

zdroj: Pinterest
... jsem dělal pořádek v rodinných "papírech" a narazil na šanon plný návodů a manuálů k různým elektronickým pomocníkům a jiným přístrojům využívaným (a někdy i nevyužívaným) v naší domácnosti. Všechny voněly novotou a zcela zjevně do nich nikdo nikdy nenahlédl.
Nevím, jak to máte s návody u vás, ale v naší rodině jsou to úplně zbytečně potištěné stohy papíru, které si pár let poleží v šanonu a nakonec je při jednom ze svých (ne příliš četných) záchvatů úklidu vyhodím.

Znáte to. Koupí se nový přístroj, zapne se a pak se to chvilku více či méně úspěšně ladí, mačkají se čudlíky, dokud to nějak nezačne pracovat. Podívat se do návodu? Nikdy! Možná to trvá trochu déle, ale nakonec na všechno přijdu!
U mojí milované ženy bývá scénář jiný. Ano, také jí to trvá trochu déle, ale nakonec nepřijde na nic. Na scénu pak nastupuji já (se samolibým výrazem), abych stiskl to správné tlačítko a mohl se zase na nějaký čas cítit jako nepostradatelný člen domácnosti.

Kuchařka je také určitý druh manuálu, a má tudíž v naší domácnosti podobný osud jako všechny ostatní návody. Moje žena vaří duší. Srdcem. Myslím, že by se dala použít analogie s elektronickými přístroji. Stejně jako já vím, který knoflík stisknout, ona přesně ví, co do té pánve hodit.
Nevařím vůbec často a kdykoliv se z nějakého důvodu ocitnu před sporákem, je to k uzoufání. Jednoduše zkouším a trápím se a nakonec zavolám manželku, která (se soucitným výrazem) přistoupí, přikrájí toto, zamíchá ono, dokoření čímsi a nakonec mi na talíř naloží voňavý skvost, který jen vzdáleně připomíná můj prvotní záměr.

Manuály u nás prostě neobstojí. Až jednou nějaký mudrc vymyslí univerzální návod na život (čekal bych to z Hradu), poputuje do šanonu v temném rohu skříně. Ono to náhodné mačkání životních čudlíků sice trvá trochu déle (někdy až do smrti), ale ten pocit, že si na to můžu přijít sám! Ten stojí za to...

„Nedovedete si představit, jak je hrozné mít celý život naplánovaný.“

– Antoine de Saint-Exupéry

TEST: Scutum Wear

neděle 15. května 2016

zdroj: The Telegraph
Noční vlci (Putinovi oblíbenci, co jezdí na amerických motorkách) projeli naší vlastí. Při té příležitosti se s nimi kdekdo nechal vyfotit (třeba hejtman Hašek, ale to už jistě všichni víte).
Když jsme u toho focení. Mám takový problém. Neumím selfie. Prostě mi to nejde. Jednak na těch fotkách vždycky vypadám jako idiot a jednak mi přijde jako vrchol trapnosti stoupnout si před ... (doplňte si dle libovůle - hradčanské panorama, pářící se slony, Noční vlky apod.) a namířit sám na sebe objektiv.
Moje nevole vůči selfíčkům však narazila na nevoli jinou - jak se ukázalo, ještě silnější - a sice nechuť pózovat komukoliv jinému (nemám nic proti momentkám, či skupinkám, ale navléci se do trika, o kterém chci psát a nechat se fotit druhou osobou, se ukázalo být za hranicí, přes kterou nepůjdu).
Jak to s mým selfie v triku dopadlo a hlavně jak testování prádla Scutum souvisí s Nočními vlky, se dozvíte po reklamách. Tak nepřepínejte!


...

pondělí 9. května 2016

Pohaslé kino se rozsvítilo a lidé začali s přimhouřenýma očima hledat svršky. Podívám se na Bety, které po tváři tečou slzy jako hrachy.
já: Co je, Betynko?
Bety: Je mi škyt líto škyt to-ho škyt Šér Chá-škyt-na...
já: Ale vždyť byl zlý a chtěl zabít Mauglího.
Bety (vzlykot se změnil v regulérní pláč): Jenže je to krásné zvířátko!

Cestou domů mi vysvětlila, že nejlepší filmy jsou ty, kde se vůbec nezabíjí. Má pravdu.

Včera přiběhly holky ze hřiště s tím, že našly v kanále ježka. Přestože jsme ho vyprostili, vypadá, že to vzdává. Další noc asi nepřežije. Nejhorší je, že mu pod těžký kanálový poklop musel někdo pomoci.

Aby ten dnešní příspěvek nebyl jen depka: Berounské hrnčířské trhy se jako tradičně vydařily a my jsme navíc den zakončili příjemným setkám se Stáňou a Davidem a Dášou "Šiškulínem" a Ivem, kteří svůj blog zatím nemají. Zato ale mají všichni skútry, takže to byl takový super motorkářský sraz bez motorek... Ještě jednou děkujeme za fajn večer!

Přestože jsem nezačal zrovna nejoptimističtěji, přeji vám všem příjemný a pohodový start nového týdne!

Dnes...

čtvrtek 28. dubna 2016


autor: Marc Johns
... několik tipů pro vás:

Znáte pořad ČT Krajinou domova? Doporučuji se dívat! Krásy naší země zachycené nádhernou kamerou (dnes ČT2 ve 21:30)!

Čtu Havla od Žantovského. Nečekal jsem, že se u té knížky budu bavit, ale je to tak. Žantovského styl je neskutečně čtivý.

Už jste slyšeli o blogu 2 Kinds of People? Autor vkládá vždy 2 obrázky charakterizující rozdílný přístup k určité věci. Neskutečně mě to baví a pokaždé se ptám, jak dlouho to ještě bude bavit autora?

S oblékáním se dají zažít všelijaká dobrodružství. Kdo někdy nechodil celý den s tričkem naruby, každou ponožkou jinou, nebo s mastným flekem v klíně, jako by nebyl! To ale není nic proti situaci, kdy se náhodou oblečete úplně stejně, jako podlaha v čekárně u zubaře. Podívejte se na pár fotek lidí, kteří to zažili a ještě měli odvahu jít s kůží na trh.

Krásný zbytek týdne všem a v sobotu to pořádně rozpalte!

TEST: Pinguin Double X

středa 20. dubna 2016


Existují části čundrákova vybavení, bez kterých se prostě nedá obejít. Kromě placatky, ručníku (stopaři po galaxii vědí), teplých ponožek, spacáku a pořádného nože to je ešus. Fazole s párkem (a jiné trampské pochutiny) jsem si už v životě ohříval v lecčem: v klasickém hliníkovém ešusu, který známe všichni (já ho získal zdarma při likvidaci skladu cé-ó), v moderním nerezovém nádobíčku či v kotli na trojnožce. Jak si ovšem povede hliníkový krasavec české výroby s nepřilnavým povrchem a speciálním tepelným výměníkem? Jestli jste zvědaví jako já, čtěte dále, výsledky avizovaného testu jsou tady...

Jsem zas...

úterý 19. dubna 2016

... o rok starší. Čekám, kdy se dostaví ona moudrost, ale zatím nic. Počítám, že musí dorazit každou chvíli. Uvidíme.
- "Postrašený" stůl jsme zajeli (zajedli). Pár lidí si myslelo, že je opravdu starý. To je dobrá zpráva. Jednak proto, že jsem do dřeva řezal věrohodně a jednak proto, že vím, kdo nečte můj blog (a koho tu mohu bezpečně pomlouvat).
- Do mého rodného města přijede prezident.
- Snažím se vycvičit kocoura na povel "trhej" (nehledejte souvislost s předchozím bodem).
- Zahájil jsem grilovací sezónu.
- Mám dotestováno. Výsledek prvního z testů už brzy na blogu...

čas nezastavíš...

pondělí 11. dubna 2016

... to je tedy fakt!
Na druhou stranu se dá (za pomoci kladiva, nože a jiných fidlátek) popohnat kupředu. Nejprve jsem si myslel, že zhotovit sezení v podobě stolu a dvou lavic o celkové rozloze 3x3m nebude žádná legrace. Nakonec jsem ovšem seznal, že podstatně těžší část úkolu na mne čeká v závěrečné fázi - a sice udělat ze dřeva (na němž ještě předminulou středu zpívalo hejno sýkorek) něco, co by připomínalo mnoho let používaný kus nábytku. Řeknu vám, suplovat zub času je pěkná dřina!



A co jinak?
- Ve středu do mě nacouval pohřebák (stačilo málo a byl by mě i naložil)
- V pátek (při stání na červenou) najela před mými zraky jedna nebohá cyklistka přímo do sloupu pouličního osvětlení. Myslivec by řekl, že to dostala přímo na komoru. Doteď nechápu, že jsem byl jediný, který opustil vozidlo (v mém případě zvedl hledí přilby) a šel zjišťovat, zda nepotřebuje pomoc.
- K automechanikům přistupuji jako k lékařům. Dokud auto ještě trochu jelo, tvrdil jsem, že to chce jen víc plynu. Když ale začalo na dvojku úplně vynechávat a k nastartování bylo třeba si půl hodinky přivstat, vyměkl jsem a v sobotu ho zavezl do servisu.
- Díky Ášovi a mé pinzetě klesá populace klíšťat na přilehlých loukách.

... testuju (viz níže), betonuju (viz ještě níže), postaršuju (viz výše), regeneruju (viz níže) a vůbec jsem tak nějak rád na světě!

Jsem rád...

pondělí 4. dubna 2016

autor: Lisa Aisato
... že se živím hlavou. Díky tomu mám spousty sil na fyzickou práci doma, při které si odpočinu od té psychické. V kanceláři pak zase regenerují moje svaly, záda a pohmožděné prsty, jako třeba dnes, po extrémně náročném víkendu.

Před časem (bylo to někdy začátkem roku), mne oslovila jedna čeká firma, zda bych nechtěl testovat jejich funkční prádlo. S nadšením jsem to uvítal, poslal svoje míry a úspěšně na to zapomněl. Čtvrt roku se nedělo nic.
Minulý týden jsem dostal nabídku na testování outdoorového vybavení jiné (ale také české) firmy... no a v pátek na mne doma čekaly dva balíčky. Přestože spolu ty dvě příhody nijak nesouvisí, dorazily úplně současně. A protože jsem nadšený běhavec a čundrák, měl jsem na Apríla malé Vánoce.
Zatím neprozradím víc, jen to, že testy jsou už v plném proudu. A jak už určitě tušíte, jejich výsledek naleznete na mém blogu (kde taky jinde).

A co je nového?

- měním vanu za sprchu
- elasťáky za trenky
- vyklápěčku za otevřenou přilbu (motorkáři vědí)
- horkou meltu za studený lahváč
- farmářky za žabky
- červené za bílé
a chlupatou mikinu za tenké triko...

...prostě je tu jaro a já dostávám chuť na grilovanou krkovici a pivo!

Velikonoce...

středa 30. března 2016

Velikonoce jsem zazdil. Přesněji řečeno jsem je probetonoval. Nevěřili byste, jak uklidňující činnost je skládání kamenů do betonového lože. Nořil jsem prsty do té mazlavé hmoty, hladil každý kámen a přitom se mi vybavovaly chvíle, kdy jsme je se ženou a dětmi sbírali po všech koutech našeho kraje.

Když už jsme u těch Velikonoc - jako každý rok jsem si zase nemohl vzpomenout, jak se pletou pomlázky... jak to jen ti předkové dělali bez youtube.com??

Nakonec vše dobře dopadlo a nic jsem nespletl. Vlastně jsem spletl dvakrát osm proutků. Prostě jsem to upletl a přitom nepopletl (vy mi rozumíte, ne?)...

Holky byly na koledě celkem úspěšné a spravedlivá dělba (ony sladké, já vejce) má za následek, že už mi vajíčka lezou i ušima...

Přechod na letní čas mě jednou zabije. Večer nemohu spát a ráno jsem jak přejetý. Po chvilkách pracuji na knize, kreslím, cvičím, běhám bok po boku se ženou, raduju se... Jaro je tu!

Já nevím,...

čtvrtek 17. března 2016

... že se nechám vždycky tak snadno ukecat.

Ženě ve škole vybouchl král. Tedy ne, že by někdo explodoval, ale nenašel se dobrovolník, který by zastal postavu krále Knihomola I. během ceremonie zvané pasování na čtenáře. Pokud se domníváte, že jsem toho krále nakonec dělal já, musím konstatovat, že se nemýlíte.



Ve zkratce pár postřehů (třeba se vám budou hodit, nikdy nevíte, kdy budete komu dělat krále):

- Hermelín kouše.
- Paní učitelky nemají rády, když o nich králové hovoří jako o letitých členkách jeho družiny.
- Pumpky škrtí v rozkroku.
- Korunu je dobré podlepit gumovým těsněním. Člověk si tak ušetří řadu trapných pádů symbolu moci z hlavy.
- Umělé vousy smrdí.
- Černý plnovous v kombinaci s dlouhou parukou může evokovat Rasputina (s přihlédnutím k předchozímu bodu silně doporučuji vousy úplně vynechat).
- Děti milují masky, ať už v nich člověk vypadá sebevíc jako debil.

Užili jsme si to!

Na Marsu...

čtvrtek 10. března 2016

...trvá den 25 hodin. Věděli jste to? To je sen mnoha z nás. Kolikrát už jsem tu vousatou větu slyšel (a taky vyslovil): "Kdyby tak měl den alespoň 25 hodin". JENŽE...

zdroj: NASA


...nedávno jsem tu větu odmítl vzít jen jako povzdech nad nedostatkem času a reálně se nad jejím obsahem zamyslel (bylo to ve vaně). Kdyby náš den byl opravdu o hodinu delší, stihl bych toho skutečně více?
Nevím, jak to máte vy, ale moje nestíhání má svoje prameny ve fyzických limitech mého těla a mozku. Jinými slovy čas není ten hlavní problém. Problém je ten, že v určitou fázi dne prostě musím nechat činnosti, kterou dělám, protože na ní už jednoduše nemám sílu. Musím se proběhnout, čučet na blogy, nebo zalézt do vany (a tam vymýšlet takovéto pitomosti).

Stěžovat si na nedostatek času je vlastně rouhání proti přírodě. Nevím, jestli by někdy kozu nebo ptakopyska napadlo, že "nemá na něco čas"... Asi ne. Než jsem opustil vyhřátou vanu a trochu se usušil, pochopil jsem, že chybu dělá člověk (tedy já) a ne planeta Země a její rotace.

Od zítřka si do diáře píšu jen tolik úkolů, kolik jsem schopen zvládnout od rozbřesku do soumraku. A když se náhodou přecením, nebudu mít výčitky, že si úkol škrtám a posouvám na následující den. Nemá cenu pokoušet se ohýbat časoprostor. Mnohem lepší bude jednou provždy pochopit, že jsme součástí planety, na které žijeme a přijmout "její pravidla", ne se snažit razit svá vlastní. Jsem zvědav, jak dlouho mi to vydrží (nejspíš do příští uzávěrky)...

P.S.: Ono těm Marťanům není vlastně ani co závidět. Mají o hodinu delší pátek třináctého, denní půst a den před výplatou!

Amity GAIGEOVÁ: Schroder

pátek 4. března 2016

Někdy začnu číst knihu tak, že ji vezmu do ruky, nalistuji začátek první kapitoly a prostě jí dám šanci. Jednu jedinou šanci. Zabodnu oči do prvního řádku a začnu číst. Jsou jen dvě možnosti, co může následovat. Buďto mi ona kniha v ruce zůstane, nebo ji zavřu a nenávratně odložím. Román Schroder Amity Gaigeové je ten první případ.

Vypráví příběh o muži, který... ne! Moment. Onen muž sám vypráví svůj vlastní příběh. Spíše řečeno sepisuje zpověď. Ještě přesněji řečeno píše vlastní obhajobu. Obhajobu před svou manželkou, před sebou samým a před soudem, který ho čeká. Posloupností nezastavitelných událostí se totiž z idylického života muže, ženy a jejich dcerky stane život osamotě. Život, během něhož se snaží získat více času s vlastním dítětem. Času, o který je dva připravil rozvod a soudní nařízení.

To, co začne jako nevinný výlet, se velmi rychle přetransformuje v únos vlastního dítěte, který si ovšem oba aktéři užívají jako dobrodružnou dovolenou. Alespoň zpočátku. Dramatičnost se do jejich příběhu vkrádá po špetkách a nenápadně, až nakonec zhoustne do podoby napínavého děje, ve kterém jde o život.
Amity Gaigeová úžasným způsobem propracovala postavu hlavního hrdiny - muže, který miluje svoji dceru a konec konců stále ještě i svou manželku. Přesto, že se autorka velkým obloukem vyhnula jakémukoli patosu, je kniha nesmírně emotivní. Čtete zpověď hlavního hrdiny a hlavou vám proudí stejné myšlenky, které se budou honit v hlavách soudce a poroty, před kterou za nedlouho stane... Milující otec, pitomec, který nechal věci zajít příliš daleko, nebo odsouzeníhodný zločinec?

(Opět) ve stručnosti...

pátek 26. února 2016


Tak a je to. Áša to má za sebou a nese to statečně. Jako Chlap! (i když už jen poloviční)

Řeknu vám, jsou věci mezi nebem a zemí, které jenom obtížně chápu. Ponechám-li stranou paradoxy typu "jak může majitel největších impérií v republice rozhodovat o daňové politice státu", nebo "jak může zrození člověka být hřích", vrtá mi hlavou, jak je možné, že se moje milovaná žena, která v životě ušila maximálně šaty na panenku (a to tak, že vzala kus hadru a v pase ho obmotala motouzem), mít svoje okénko v časopise Burda?

Ve středu jsme s tátou zhlédli Zmrtvýchvstání. Ještě teď si myslím, že ten medvěd DiCapria fakt ožíral.

Počasí dělá pěkné kejkle. Včera jsem při čekání na vlak zapadal sněhem a po příjezdu domů už mě na SLUNNÉ ulici vyhlížela Bety s bicyklem, protože jsem jí slíbil, že budeme trénovat, jakmile se udělá venku krásně... a tak jsem pobíhal za kolem a slunce mi pomalu rozehřívalo sníh ve vlasech.

Můj kapesní Filofax mi začíná být těsný, a tak se poohlížím po něčem větším. Na druhou stranu se obávám ztráty té skvělé mobility, kterou mi můj současný diář poskytuje. Nemáme to lehké, že milovníci papírových diářů? Ha! A pak že na velikosti nezáleží!

Dnešní den je zatím pracovní. Je to fakt hlína.... přesněji řečeno plný vlek hlíny, lopata a kolečko.

Jaro dělá pokusy... vystrčilo krokusy (zjistil jsem to při příležitosti nastíněné v předchozím bodě).

Máme se krásně. A co vy?

V kostce...

středa 17. února 2016

autor: Dave Coverly
S (ne)placením ve vlaku už mám tolik historek, že by vydaly na útlou povídkovou knížku. Kdo by to ale chtěl číst, že jo... Dneska mě například přišel do kupé zkasírovat průvodčí, který měl v kapse jenom 6 Kč v drobných. Asi víte, co následovalo. Neměl nazpět, nechal mě jet zadarmo a ještě se mi pokorně omluvil. České dráhy mají ze všech dopravců nejlepší poměr cena/servis (tedy alespoň dnes si to myslím).

Ášovi se blíží kastrace a já začínám být nervózní. Vnímám to trochu intenzivněji, než zbytek rodiny (chlapi pochopí).

Čtu román (určitě tu o něm brzy něco napíšu), který bych se nebál zaškatulkovat jako "ženský". Přesto mě baví (nehledejte souvislost s předchozím bodem).

Čelíme invazi berušek. Koukají na mě z každého rohu a v noci mi zmateně naráží do čela. Asi nějaká imigrační vlna, nebo co...

Bety nám vyprávěla o pračce ve škole. Dlouze. Až po drahné chvíli nám došlo, že ve škole byla rvačka a nikoli prací automat.

K Valentýnu jsem ženě místo náhrdelníku ukázal smaragdové jezírko. Mělo docela úspěch, tak to za rok asi zopakuju.

Nikola Tesla

čtvrtek 11. února 2016

Ježíšek mi (prostřednictvím mojí milované ženy) donesl (kromě jiných knih) autobiografii jednoho z největších fyziků všech dob. Nikola Tesla byl v mnoha ohledech nedoceněná osobnost. Dopad jeho nesčetných vynálezů na naše dnešní životy je mocnější, než jsem si myslel.

Kromě samotných vynálezů (které jsou i z dnešního pohledu dech beroucí - např. bezdrátové ovládání strojů, bezdrátová komunikace, či BEZDRÁTOVÝ přenos energie) popisuje v knize i svoje dětství, svoji rodinu a zejména jakési téměř hmotné halucinace, se kterými se od mala učil žít, až je nakonec dokázal využít ve svůj prospěch (nejen, že mu několikrát zachránily život, on díky nim dokonce prováděl testy a vylepšoval design svých vynálezů, aniž by je musel sestrojovat v podobě modelů - podstatná část vývojové fáze se tak odehrávala pouze v Teslově hlavě).

Tesla v knize také často hovoří o budoucnosti a snaží se předpovídat pravděpodobný vývoj lidstva. Několikrát se například zmiňuje o dnes již běžných bezpilotních letounech a jejich možném využití ve vojenství. V druhé polovině knihy jeho úvahy opouštějí břehy fyziky a rozepisuje se o všech faktorech, které mohou brzdit, nebo naopak urychlit vývoj lidské rasy tím správným směrem.

Ač byl Tesla vědec, je z jeho řádek cítit přesvědčení o existenci něčeho, co jeden nazývá energií, jiný synchronicitou a další Bohem. Jsem moc rád, že jsem knihu četl. Pokud vás osobnost Tesly fascinuje, nebo vás přitahuje fyzika, či se jen zajímáte o názory geniálních mozků, po knize určitě sáhněte.

Poznámka pod čarou: Připravte se na to, že pokud nejste experti v oblasti fyziky, budou vám některé Teslovy popisy vynálezů připadat poněkud složité. Já to alespoň tak měl. Jsem si vědom toho, že se Tesla ze svého pohledu snažil problematiku popsat co nejpopulárnějším způsobem, ovšem moje vědomosti nestačily ani na tuto úroveň. To ale nijak nesnižuje můj zážitek z knihy, která je mnohem více než jen prostý popis Teslových vynálezů.

Čeština...

středa 3. února 2016

...je půvabná.

Včera jsem se snažil Bety vysvětlit, že Áša není ve své kůži. Nejen, že se mi to nepodařilo, ale nepodařilo se mi ani vysvětlit, kde ta jeho vlastní kůže v tom případě je. Protože ale nemám hroší kůži, nemohl jsem nechat to nebohé dítě tápat. Pokusil jsem se jí význam onoho rčení osvětlit, aby jej takříkajíc dostala pod kůži. Nemohu tvrdit, že se mi to podařilo. Než příště zase půjdu s kůží na trh, pořádně si to promyslím. Možná jsem měl nad její otázkou jen mávnout rukou. Asi by to bylo pro oba lepší. Možná bych nakonec nevyletěl z kůže...

Mějte se krásně a ať ze všeho vyváznete se zdravou kůží!

... Ale dost už těch kožených řečí (už mi z nich naskakuje husina).

Týden blbec...

středa 27. ledna 2016

... považuji tímto za uzavřený. A fertig!

autor: Marija Tiurina


- sérii událostí zahajuje nevinné šlápnutí na dvanáctý schod cestou na oběd minulou středu. V příštím okamžiku se mi zatmělo před očima a od té doby mám oteklý palec na levé noze.

- den následující na mě cestou z Brna skáče horečka, o které jsem si původně myslel, že má souvislost s tím nateklým palcem. Neměla.

- v pátek vyřizuji jen to nejnutnější a uléhám na lože, které mi moje milovaná žena chodí v pravidelných intervalech převlékat a vysoušet (nemám mokré sny, jak by mohlo někoho napadnout, anobrž se potím jako prase).

- poblouznění v horečce je tak silné, že si dokonce stahuji a přehrávám dva nejstarší díly STAR WARS!

- v neděli večer poprvé vylézám z peřin, abych seznal, že jsem horečku přehodil na Terezku

- včera ráno (ukolébán teplotou 4°C) vytahuji skútr a hned po prvním kilometru toho hořce lituji (silnice jako zrcadlo), začínám se opět prudce potit, tentokrát strachem. Dojel jsem. Kolama dolů: co víc si přát

- chce se mi běhat, až bych brečel, ale nesmím to ještě pokoušet...

Mozek mám ještě zalepený. Psaní mi jde jako psovi pastva...
Ani to po sobě nebudu číst.
Tímto alespoň oficiálně uzavírám "týden blbec" a omlouvám se, že jsem vás několik dní zanedbával!

Poslední týden...

neděle 17. ledna 2016

...poslouchám jen JEHO. V autě, ve vaně, při běhání, prostě pořád. Asi nejvíc jeho poslední desku, která je (v kontextu toho, co se stalo dva dny po jejím vydání) naprosto dechberoucí. Jeho smrt dodala desce nadpozemský rozměr - a já si myslím (vědom si toho, jak absurdně a morbidně to bude znít), že to byl umělecký záměr. Že jeho smrt byla prostě jen jedním z kousků, kterými Ziggy Stardust zaskočil svět.

Abych do toho temného tématu vnesl trochu světla: PPLka mi dovezla novou čelovku. Na nejnižší výkon svítí tak, jako ta moje předchozí nikdy nesvítila. Když ji při večerním běhu zapnu naplno, noční ptáci zalézají do děr a kohouti ve vedlejší vesnici začínají kokrhat (to mi asi nebudete věřit, ale určitě mi věřte, že z ní mám fakt radost)!

Pořídil jsem jí v affektu, což není žádné pohnutí mysli, nýbrž sympatický outdoorový obchod.

Poklidný start nového týdne všem!


Až do...

neděle 10. ledna 2016

...čtvrtečního večera jsem si myslel, že déšť v hledišti byl doména pouze Járy Cimrmana. Po návštěvě jednoho pražského divadla, kde začalo dámě ve třetí řadě před námi kapat na hlavu, jsem změnil svůj názor (a vedení divadla svého správce, jak doufám).

Vyměkl jsem a zazimoval skútr.

Tento týden mi dvakrát ujel autobus a jednou mi kvůli kalamitní centimetrové vrstvě sněhu nejel vlak. Naštěstí při sobě v uzlíčku stále nosím elasťáky a pár běžeckých bot. Jediný, kdo z toho má opravdu radost, je můj tréninkový deník.

Myslel jsem si, že udělat žebřík bude hračka. Nakonec mě stál celou volnou sobotu a heksnšus.

Na Ášu už lezou choutky.

Terezce jsem na nočním stolku našel novou knížku. Ilustrace Alžběty Skálové mě dostaly (a Terezku prý zase obsah knihy):

Nesmrtelná túra...

neděle 3. ledna 2016

...do Compostely.



Letošní Vánoce se pro mě nesly ve jménu lenošení, freshování zeleniny a ovoce pro celou rodinu, občasných vycházek do přírody a hlavně četby. Uvědomil jsem si, že jsem dlouho nepsal o žádné knize a rád bych to hned zkraje roku napravil.

V posledních dnech se mi do rukou dostala kniha Jeana-Christopha Rufina Nesmrtelná túra do Compostely.
Od knihy jsem neměl vůbec žádná očekávání, jelikož jsem ani v nejmenším netušil, o čem budu číst. Nakonec jsem ji přečetl doslova jedním dechem. Rufin popisuje svou vlastní Cestu (záměrně s velkým "C", jedná se totiž o tradiční středověkou pouť do Compostely). Vydává se z Hednaye a takzvanou severní variantou Cesty putuje celých osm set kilometrů až do cílového místa, baziliky na náměstí Obradoiro v Compostele.

Já jsem oněch 800 kilometrů rozložených do 250 čtivě popsaných stran knihy absolvoval s ním. Tak, jak se z kultivovaného lékaře a spisovatele kilometr za kilometrem stával pravý poutník, nevábně vonící trhan, který v průběhu Cesty vyhazoval nepotřebnou zátěž (nebo v případě hodnotnějšího vybavená posílal poštou domů do Francie), tak i mně v průběhu čtení doslova naskakovaly puchýře na patách a tvář se mi postupně pokrývala potem a prachem. Jak se Rufin jednou vydal na Cestu, nemohl se zastavit. Stejně tak jsem ani já nemohl přerušit četbu jeho svěžího a humorně pojatého cestopisu. Prožíval jsem s Rufinem jeho postupnou duchovní proměnu, která je - přiznejme si - skutečným cílem cesty. Přestože autor tento proces popisuje nesmírně sugestivně, naprosto se vyhýbá jakémukoliv náboženskému patosu a zbytečným klišé. Rufin, zdá se, našel na Cestě sám sebe. Já jsem zase v jeho knize našel spousty osobitého humoru, informací pramenících z osobní zkušenosti a v neposlední ředě jsem dostal chuť nasadit batoh, vyházet z něj nepotřebné krámy a s minimem vybavení se vydat na pochod.

Doporučuji!

P.S.: Katko, děkujeme!